Fotbalový pohár mistra světa: historie trofeje, její podoba a zmizení Zlaté bohyně

Fotbalový pohár mistra světa je trofej, která náleží vítěznému týmu nejdůležitější mezinárodní soutěže mužských národních fotbalových družstev. Mistrovství světa ve fotbale organizuje světová fotbalová konfederace FIFA pro své členy a turnaj se koná každé čtyři roky, přičemž tento cyklus narušila pouze druhá světová válka.

Dějiny oficiálních světových šampionátů začínají rokem 1930, kdy Uruguay ve finále porazila Argentinu 4:2. Původní trofej, známá jako Zlatá bohyně neboli Pohár Julese Rimeta, však později proslula nejen jako symbol vítězství, ale také krádežemi, záhadným zmizením a neuvěřitelným nálezem díky psovi jménem Pickles.

Co představuje fotbalový pohár mistra světa

Mistrovství světa ve fotbale je nejdůležitější mezinárodní soutěž mužských národních fotbalových družstev. Je organizována světovou fotbalovou konfederací FIFA pro své členy. Často je označována za nejsledovanější sportovní událost na světě, nebo řazena k největším, nejsledovanějším a nejvýdělečnějším.

Například sledovanost mistrovství světa 2022 byla odhadnuta na 5 miliard diváků, což představovalo asi 60 procent světové populace. Vítěznému týmu náleží trofej pro mistra světa, která nahradila Zlatou Niké, jež po třech titulech připadla Brazílii.

Již tři roky před závěrečným turnajem přes 200 zemí soutěží o možnost na něm hrát. V kvalifikačních turnajích bojují o 48 míst (zvýšeno z 16 na 24 v roce 1982, poté zvýšeno z 24 na 32 v roce 1998 a v roce 2026 zvýšeno na 48).

Finální turnaj hostí po dobu více než čtyř týdnů předem vybraná země, jejíž tým má kvalifikaci automaticky zajištěnou. Dříve měl zajištěnou účast i úřadující šampión, ale kvůli rostoucí popularitě fotbalu v Asii a USA FIFA od tohoto pravidla v roce 2001 ustoupila.

Od Zlaté Niké k Poháru Julese Rimeta

Ohlas olympijských fotbalových turnajů ve 20. letech přesvědčil prezidenta FIFA Julese Rimeta, že FIFA musí své mistrovství ze spárů olympiád dostat. Dne 28. května 1928 rozhodl kongres FIFA v Amsterdamu, že do dvou let bude uspořádáno první oficiální mistrovství světa.

Za první hostitelskou zemi byla vybrána Uruguayi. Byla tím vzdána pocta dosavadním uruguayským úspěchům, nicméně ekonomicky FIFA touto volbou první šampionát spíše znevýhodnila.

Jádro fotbalového hnutí bylo stále v Evropě a pro řadu evropských zemí bylo vyslání národního týmu přes Atlantik nákladnou operací, zvláště když právě v té době Evropu začala dusit velká hospodářská krize. Ještě dva měsíce před turnajem neměla FIFA potvrzenu účast ani jednoho evropského státu.

Rimet odvracel blamáž na poslední chvíli. Svým diplomatickým tažením nakonec přesvědčil Belgii, Francii, Rumunsko a Jugoslávii k účasti. Čechoslováci se na náročnou cestu přes oceán vydat odmítli.

Celkem se tak mistrovství světa 1930 zúčastnilo 13 zemí: vedle čtyř evropských sedm jihoamerických a dvě severoamerické. První dva zápasy mistrovství světa se odehrály současně 13. července 1930. První gól v historii vstřelil Francouz Lucien Laurent.

Jak vzniklo mistrovství světa

Dějiny mezinárodního fotbalu začaly v roce 1872, kdy se uskutečnil první mezinárodní zápas na světě. Konal se v Glasgow a utkala se v něm mužstva Skotska a Anglie.

První mezinárodní turnaj, British Home Championship, se konal v roce 1884. Hrála na něm družstva Anglie, Skotska, Walesu a Irska.

Fotbal byl ukázkovým sportem na olympijských hrách v letech 1900 a 1904. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) zpětně povýšil tyto turnaje na oficiální olympijské disciplíny.

V roce 1908 na hrách v Londýně již byl fotbal oficiálním sportem. Olympijský výbor pochopil, že popularita kopané rychle roste a svou iniciativou se stal důležitým orgánem v jejím rozvoji.

Od počátku 20. století do roku 1928 byly olympijské turnaje největšími a nejprestižnějšími mezinárodními fotbalovými turnaji na světě. V roce 1904 byla založena FIFA.

Ta nechtěla vládu nad světovým fotbalem nechat olympijskému hnutí a brzy se pokusila získat kontrolu. Již v roce 1906 uspořádala vlastní mezinárodní fotbalový turnaj ve Švýcarsku, ale akce byla neúspěšná.

Thomas Lipton uspořádal v Turíně v roce 1909 soutěž Sir Thomas Lipton Trophy, kde sice hrály kluby a nikoli národní týmy, ale každý reprezentoval svou zemi. Lipton využil toho, že olympijský výbor striktně trval na amatérismu hráčů a otevřel svou soutěž i profesionálům.

Nalákal týmy z Itálie, Německa a Švýcarska, ale Anglická fotbalová asociace některý ze svých profesionálních klubů vyslat odmítla. Lipton pozval amatérský anglický tým West Auckland, který turnaj vyhrál a v roce 1911 svůj titul obhájil.

Liptonovy předválečné turnaje jsou někdy označovány za neoficiální mistrovství světa. V roce 1914 FIFA změnila vůči olympiádám taktiku.

Souhlasila s uznáním olympijského turnaje jako „mistrovství světa ve fotbale pro amatéry“ a převzala odpovědnost za organizaci této akce. Letní olympijské hry 1920 se tak staly největší fotbalovou událostí v dosavadní historii.

Mimořádného úspěchu tam mohla dosáhnout i československá reprezentace, která se probojovala až do finále. Ale kapitán mužstva Karel Pešek-Káďa svůj tým během finálového utkání odvolal ze hřiště na protest proti rozhodčímu, který dle jeho mínění jasně nadržoval domácímu týmu Belgie.

Československý tým byl následně diskvalifikován a odjel bez medaile. Ještě větší prestiži se pak těšily dva následující olympijské turnaje v letech 1924 a 1928. Oba vyhrála Uruguay.

FIFA tyto dva turnaje osvobodila od striktního amatérismu, a proto jsou někdy považovány za první dvě mistrovství světa. Ve všech oficiálních statistikách ovšem dějiny světových šampionátů počínají až rokem 1930, jakkoli nikdo z fotbalových historiků nepochybuje, že Uruguay měla ve 20. letech 20. století nejlepší tým na světě.

První šampionát v Uruguayi

Ve finále porazila Uruguay Argentinu 4:2 před 93 000 diváky v Montevideu, což bylo jediné město, kde se celý turnaj odehrál - tato situace se již nikdy později neopakovala.

Uruguajci se tak navždy mohou pyšnit prvním titulem mistrů světa. Pilíři jejich mužstva byli José Nasazzi a José Andrade, první černošská hvězda světového fotbalu.

O divokosti prvního šampionátu svědčí, že v Buenos Aires po finálovém utkání fanoušci zaútočili na uruguayskou ambasádu. O bronzovou medaili se v Montevideu nehrálo, takže dlouho byly za její držitele označováni oba semifinalisté, USA a Jugoslávie.

Později FIFA však tuto medaili přiřkla jen Spojeným státům. V mnoha statistikách je ale Jugoslávie jako bronzový medailista uváděna dosud.

Uspořádání prvního šampionátu vedlo ke konfliktu světové fotbalové federace s Mezinárodním olympijským výborem. Jádrem byl spor o amatérismus.

FIFA trvala na tom, aby u fotbalistů nebylo na čistě amatérském statusu hráčů bazírováno. MOV byl proti, a tak byl fotbal z olympijských her 1932 vyřazen.

Šampionáty před druhou světovou válkou

V roce 1936 se fotbal do programu OH vrátil, když FIFA akceptovala podmínky MOV. Uvědomila si totiž, že právě důrazem na amatérismus u tak profesionalizovaného sportu, jakým fotbal již v té době byl, olympijský výbor vlastně poškozuje pověst svého vlastního turnaje a sám vyklízí prostor mistrovství světa.

To se skutečně naplnilo, olympijský turnaj se ke své prestiži již nikdy nevrátil. Naopak druhé a třetí mistrovství světa v letech 1934 a 1938 se těšilo mimořádnému zájmu.

Druhé a třetí mistrovství světa se konaly v Evropě, v Itálii a Francii. To zajistilo účast nejlepších evropských reprezentací, ale vedlo k odlivu zájmu Jihoameričanů.

Na šampionát v roce 1938 přijeli ze zámoří jen Brazílie a Kuba. Jako nejsilnější evropské týmy světa se ve 30. letech ukázaly Itálie, Československo, Maďarsko a Rakousko.

Síla středoevropského fotbalu v té době kulminovala. Přesto oba evropské meziválečné šampionáty ovládla Itálie, byť z jejího domácího šampionátu v roce 1934 odjížděli poražení finalisté, Čechoslováci, s pocitem křivdy.

Byli přesvědčeni, že rozhodčí pod tlakem italského fašistického diktátora Mussoliniho zjevně stranil Italům a přehlížel jejich brutální fauly. Na rozdíl od Káďova mužstva v Antverpách však vše strpěli a stříbrnou medaili převzali.

Hvězdami italského týmu 30. let byli Gianpiero Combi, Giuseppe Meazza, Luis Monti, Raimundo Orsi, Silvio Piola nebo Angelo Schiavio. Československo mělo své osobnosti v brankáři Františku Pláničkovi a útočnících Oldřichu Nejedlém a Antonínu Pučovi.

Hvězdou proslulého rakouského wunderteamu byl ve 30. letech český rodák Matthias Sindelar. Vídeňský Čech Josef Bican Rakušany reprezentoval na mistrovství v roce 1934, účast na dalším šampionátu v československých barvách mu znemožnila liknavost úředníků, kteří mu včas nevyřídili občanství.

Z jihoamerických míčových kouzelníků na třetím mistrovství ve Francii zazářil Brazilec Leônidas da Silva. Maďaři již také patřili ke špičce, svou největší éru si však ponechali na 50. léta.

Válka a návrat světového šampionátu

Fotbalové svazy z britských ostrovů vystoupily z FIFA v roce 1920 a až do konce druhé světové války se mezinárodního fotbalu stranily. Dle plánu se další mistrovství mělo konat v roce 1942 v Německu.

Zabránila tomu druhá světová válka. V roce 1946, kdy se počítalo s brazilským organizátorstvím, se Evropa cítila válkou ještě natolik zdevastovaná a paralyzovaná, že si vymohla odložení šampionátu o celé čtyři roky.

Ten tak proběhl až v roce 1950. Celá jedna fotbalová generace tak ztratila možnost mezinárodního poměřování.

Mistrovství světa 1950, které se konalo v Brazílii, bylo prvním, kterého se zúčastnily týmy z britských ostrovů. Jejich izolacionismus a pocit výlučnosti, ba nadřazenosti, byly do té doby proslulé.

Nadřazenost se ale v přímé konfrontaci nijak nepotvrdila. Prosadila se naopak tradice, že na jihoamerických šampionátech se daří Jihoameričanům a na evropských Evropanům: na prvních dvou příčkách stanuly Uruguay a Brazílie.

Rozhodující utkání, nikoli finále, to se v rámci tehdejšího herního systému nekonalo, se uskutečnilo před rekordní návštěvou 174 tisíc diváků na obřím stadionu Maracana a je známo ve fotbalové historii také jako Maracanaço.

Jinak ovšem mistrovství čelilo podobným potížím jako to první roku 1930. Indie, Skotsko a Turecko kvůli ekonomickým obtížím na poslední chvíli odstoupily, takže turnaj odehrálo jen 13 týmů.

Vzestup Brazílie a evropských šampionů

Strach z toho, že válkou poničené evropské státy jsou pro pořádání světového mistrovství moc slabé, vedl k tomu, že pátý (1954) a šestý (1958) šampionát pořádaly dvě evropské země, které se díky své neutralitě válečným hrůzám vyhnuly: Švýcarsko a Švédsko.

Švýcarský šampionát přinesl velké překvapení: nástup německého fotbalu a první titul pro tehdejší Západní Německo. Od té doby jsou Němci nejúspěšnějším evropskou reprezentací.

Překvapením bylo jejich vítězství proto, že se očekával triumf tehdy fenomenálního maďarského týmu zvaného zlatá jedenáctka, v jehož řadách zářili Ferenc Puskás nebo Sándor Kocsis.

Němci přesto zvítězili, čemuž němečtí fotbaloví historici říkají Bernský zázrak (Das Wunder von Bern). Kaňkou na tomto slavném příběhu jsou pozdější informace o německém dopingu.

Na další šampionát již Maďaři v plné síle nejeli. Slavný tým rozmetala vlna emigrací po sovětské invazi v roce 1956.

Švédský mundial tak ovládli poprvé Brazilci, v jejichž týmu nechyběli již tehdy Pelé, Garrincha, Vavá nebo Djalma Santos. Z nich se posléze staly jedny z největších hvězd historie kopané.

Svůj historický úspěch v podobě druhého místa na domácím mistrovství prožili Švédové. Třináct branek, které na turnaji zaznamenal Francouz Just Fontaine, je dodnes rekordem.

Rok 1966: krádež Zlaté bohyně v Londýně

Zapomeň na kontroverzní góly, žluté karty, šokující vyřazení, zahozené penalty nebo obvinění z úplatkářství a korupce. Ten vůbec největší příběh v historii mistrovství světa se odehrál v roce 1966 v Londýně.

V neděli 20. března 1966 zmizela trofej pro fotbalové mistry světa. Vyvolalo to globální mediální senzaci, slepou paniku a uštědřilo to obrovskou ránu pověsti anglické Fotbalové asociace (FA), která měla turnaj hostit už za pár měsíců.

Záhadné zmizení všechny mátlo. Den i čest FA nakonec zachránil pes jménem Pickles, ze kterého se díky jeho neuvěřitelnému nálezu stala celebrita ze dne na den.

Tento příběh si fotbaloví fanoušci po celém světě vyprávějí dodnes. Ačkoli se hrdinou okamžiku nakonec stala border kolie, už samotný sled událostí, který vedl k tomu, že se Pickles stal nejslavnějším psem v zemi, je fascinující.

Kde trofej zmizela

Trofej Julese Rimeta zmizela z Methodist Central Hall v londýnském Westminsteru, kde byla vystavena ve skleněné vitríně na výstavě známek Stanley Gibbons Stampex. Šlo o ukázkový příklad PR akce, která dopadla katastrofálně.

Tehdejší prezident FIFA Stanley Rous měl z vystavení nejžádanější sportovní trofeje na světě oprávněné obavy. S žádostí nakonec souhlasil pod podmínkou, že pohár, pojištěný na 30 000 liber, bude uzamčen ve skleněné vitríně a hlídán 24 hodin denně.

Z dosud nevysvětlených důvodů však strážný, který měl ten den u trofeje stát, dostal volno. Když byla vitrína krátce po poledni zkontrolována, k šoku všech zela prázdnotou.

Ve snaze zabránit úniku informací na veřejnost začalo interní vyšetřování. Detektiv inspektor Bill Little byl pověřen vyslechnutím svědků z okolí.

FA se mezitím snažila krizi vyřešit po svém. Její sekretář Denis Follows navštívil stříbrníka George Birda ve Fenchurch Street a požádal ho o výrobu přesné repliky z masivního zlata.

Ani Birdovi, a dokonce ani prezidentu FIFA Rousovi, nikdo o krádeži neřekl.

Výkupné a falešná stopa

Zpráva se ale brzy dostala ven a s ní přišla i záplava absurdních teorií, které policii jen brzdily. Jeden muž tvrdil, že trofej je v irském Wicklow, další poslal do německých novin fotku muže s křížkem, kterého označil za pachatele.

Z metropolitní policie se stal mezinárodní terč posměchu. První solidní stopa přišla, když předseda FA Joe Mears obdržel žádost o výkupné.

Odesílatel podepsaný jako „Jackson“ požadoval 15 000 liber, jinak hrozil, že pohár roztaví. Balíček zaslaný na stadion Chelsea obsahoval část, kterou vydával za kus trofeje.

Detektiv inspektor Len Buggy v přestrojení za Mearsova asistenta vyrazil na smluvenou schůzku do Battersea Parku. V kufříku měl jen 500 liber zakrytých novinami.

Domnělý zloděj, 46letý bývalý voják Edward Bletchley, zpanikařil, když uviděl policejní auto, a dal se na útěk. Byl zatčen a odsouzen na dva roky, ukázalo se ale, že šlo jen o podvodníka, který situace využil.

Trofej stále chyběla a šampionát se blížil.

Picklesův nález

Týden po loupeži vstoupila na scénu ta nejméně pravděpodobná detektivní dvojice. Večer 27. března vyšel David Corbett ze svého bytu v jižním Londýně, aby si zavolal z telefonní budky.

Doprovázel ho Pickles, čtyřletý kříženec, kterého si vzal jako štěně od svého bratra. Pozornost psa upoutal podivný balíček na chodníku.

„Bylo to pevně zabalené v novinách, svázané provázkem a opřené o kolo sousedova auta,“ vzpomínal Corbett. Bál se, že jde o bombu IRA, ale zvědavost zvítězila.

„Odtrhl jsem kousek papíru a viděl prázdný disk. Z druhé strany byly nápisy Brazílie, Německo, Uruguay. Vběhl jsem domů a řekl manželce, že jsem asi našel mistrovství světa.“

S trofejí utíkal na policejní stanici, kde narazil na silnou skepsi. Policista za přepážkou pochyboval, že jde o skutečný pohár, a z Corbetta se okamžitě stal hlavní podezřelý.

Výslechy trvaly až do půl třetí ráno. Záhada krádeže se nikdy nevyřešila, ale Corbett byl nakonec zproštěn podezření.

Sláva Davida Corbetta a Picklese

Z něj i z Picklese se staly globální hvězdy. Objevovali se v televizi, dostali finanční odměnu a Pickles si dokonce zahrál ve filmu.

Byli pozváni na slavnostní večeři po vítězství Anglie ve finále a Pickles dostal zásobu žrádla na rok. Pes tragicky zahynul o rok později, když se při pronásledování kočky uškrtil na vodítku.

Corbett ho pohřbil na zahradě domu, který si koupil z odměny za nález.

Co se stalo s původní trofejí

Originál natrvalo získala Brazílie v roce 1970 za tři vyhrané šampionáty. V roce 1983 však byla trofej v Brazílii znovu ukradena a už se nikdy nenašla.

Replika trofeje se v roce 1970 vrátila stříbrníkovi Birdovi. Birdova replika je tak dnes jedinou existující verzí trofeje Julese Rimeta, kterou nakonec FIFA odkoupila pro Národní fotbalové muzeum v Manchesteru.

Příběh Poháru Julese Rimeta tak spojuje sportovní úspěch, politické a organizační dějiny světového fotbalu, bezpečnostní selhání i jednu z nejneobvyklejších záchranných akcí v historii sportu.

Vývoj mistrovství světa po roce 1966

Vítěznému týmu náleží trofej pro mistra světa, která nahradila Zlatou Niké, jež po třech titulech připadla Brazílii. Mistrovství se koná každé čtyři roky, cyklus byl narušen pouze druhou světovou válkou.

V kvalifikaci na mistrovství se v historii utkalo přes 200 zemí, na závěrečný turnaj se podívalo 80 národních týmů, ale jen 13 z nich se dostalo do finále turnaje a z těch jen osm získalo titul mistrů světa.

Jedinou reprezentací, která se zúčastnila všech šampionátů v historii, je ta brazilská. Ta také drží rekord v počtu celkových vítězství.

Šampionát hostilo 19 států, Mexiko jako jediná země třikrát. Jediným kontinentem, kde se mistrovství zatím nekonalo, je Austrálie.

Šest z osmi států, které dokázaly zvítězit na mistrovství, zvítězily alespoň jednou na turnaji ve vlastní zemi. Jediným, komu se povedlo dosáhnout všech titulů mistra světa mimo domácí území, byla Brazílie (a také Španělsko, to však vyhrálo pouze jednou), která je ale na druhou stranu extrémně úspěšná celkově.

To je také důvod, proč je o pořádání této akce velký zájem. Ve většině případů předvede hostitelská země na svém turnaji velmi dobrý výkon.

Naposledy to bylo možné vidět na jihokorejské reprezentaci na mistrovství v roce 2002. Je také pravidlem, že výběr hostitelské země hraje zahajovací zápas šampionátu.

Prvním týmem v historii, který domácí mistrovství světa zahájil porážkou, byl Katar v roce 2022 (s Ekvádorem).

Nejúspěšnější fotbalové kontinenty a česká stopa

Světovým šampionátům - co se vítězů týče - vládnou Evropa a Jižní Amerika. Jihoamerický kontinent získal zásluhou Brazílie, Uruguaye a Argentiny celkem deset titulů, Evropa má po Mistrovství světa 2022 o dva tituly víc.

Ostatní kontinenty zatím vyšly naprázdno. Úřadujícím šampiónem je od roku 2022 celek Argentiny.

Československá reprezentace se do historie šampionátu zapsala nejvýrazněji v letech 1934 a 1962, kdy se dostala do finále turnaje, ale v obou případech prohrála.

Česká reprezentace si zajistila dvě účasti (2006, 2026).

Ve 30. letech se mezi evropskou špičku řadily Itálie, Československo, Maďarsko a Rakousko. Československo mělo své osobnosti v brankáři Františku Pláničkovi a útočnících Oldřichu Nejedlém a Antonínu Pučovi.

Proč je trofej mistrovství světa tak významná

V kvalifikaci na mistrovství se v historii utkalo přes 200 zemí, na závěrečný turnaj se podívalo 80 národních týmů, ale jen 13 z nich se dostalo do finále turnaje a z těch jen osm získalo titul mistrů světa. Kvůli této jedinečnosti je zisk titulu velkým snem všech fotbalových zemí.

Trofej proto není pouze předmětem předávaným vítězi finále. Představuje výsledek několikaleté kvalifikace, více než čtyřtýdenního závěrečného turnaje a soupeření národních týmů z různých kontinentů.

Historie Poháru Julese Rimeta ukazuje, že význam fotbalové trofeje nevytváří jen její materiální hodnota. Stejně důležité jsou příběhy prvních šampionátů, triumfy Brazílie, Uruguay, Itálie nebo Německa, československá finále a také neobjasněná krádež, po níž se z obyčejného psa stal jeden z nejslavnějších hrdinů fotbalových dějin.

tags: #fotbal #pohar #misstru #sveta