Jiří Němec a jeho dcera Sára: životní příběh sportovce po těžkém úrazu

Jiří Němec je sportovec z Českých Budějovic, který po těžkém vlakovém neštěstí přišel o jednu horní končetinu a obě nohy. Navzdory tomu se vrátil ke sportu, stal se výraznou osobností florbalu vozíčkářů a založil rodinu.

Velkou životní změnou pro něj bylo narození dcery Sabinky. „Jsem za Sabinku velmi vděčný a rád bych jí dopřál to, co jsem sám v dětství postrádal,“ uvedl Jiří Němec. Dcera mu podle jeho slov dodala spolu s přítelkyní mnoho sil a přiměla ho více přemýšlet o jeho rozhodnutích a budoucnosti.

Jiří Němec a jeho dcera Sabinka

Máte jednoroční dcerku, ovlivnilo vás nějak její narození? A jak se k rodině stavíte nyní? Určitě mě to hodně ovlivnilo. Jsem za Sabinku velmi vděčný a rád bych jí dopřál to, co jsem sám v dětství postrádal.

Je to úžasné mimčo, které mi dodává i s přítelkyní spoustu sil. Hlavně jsem začal přemýšlet víc nad tím, co a jak udělám. Nechci udělat zase nějaký průšvih.

Můj postoj k rodině je stále stejný a myslím, že ještě chvíli bude. Vznikla tam celá řada problémů, které potřebují čas, aby se srovnaly. Jednou bych rodinu rád stmelil, už jen kvůli Sabince.

Pro Jiřího Němce se tak dcera stala důležitým důvodem, proč se dívat dopředu a snažit se vést klidnější život. Jeho osobní cíle se spojily především s rodinou, společným cestováním a vytvořením zázemí, které sám v dětství postrádal.

Obyčejné dětství a cesta k fotbalovým chuligánům

Jiří Němec byl, jak sám přiznává, trochu problémové dítě. Na rady rodiny příliš nedal a už v mládí se přidal k fotbalovým chuligánům.

Byl jsem obyčejný kluk, který si rád zahrál s kamarády fotbal, hokej a další věci, při kterých může být člověk s přáteli a zasmát se u toho. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem byl i docela problémové dítě.

Žil jsem od dětství na rušných sídlištích, kde to nebylo jednoduché, zvlášť pro člověka, který si stojí za svým názorem a jde si tvrdě za svým jakýmikoli prostředky.

Někdy kolem roku 2003 jsem navštívil fotbalový zápas mezi Brnem a Opavou v roli vlajkonoše a v tu dobu se něco ve mně ozvalo, něco jako „to je přesně to, co mě láká“.

Poznal jsem spoustu tvrdých chlapů, kteří se nebáli nikoho a ničeho, pouze svých manželek. Tehdy mě to ve třinácti letech hrozně nadchlo, chtěl jsem být jako oni, držet při sobě v jakékoli situaci, prát se za svůj názor a podobně.

Rodinné zázemí a dospívání

Jak vnímala dění okolo vás rodina? Samozřejmě z toho nebyli nadšení, proto jsem taky dostal nespočetněkrát nařezáno, ale asi málo. Mělo to spíše opačný efekt.

Navíc jsem žil pouze s matkou, vlastního otce ani neznám. Byl jsem (a bohužel stále v něčem jsem) dost tvrdohlavý a nenechám si poradit.

Proto jsme se nejspíš dost odloučili od rodiny, přeci jen už takhle tam byly nějaké problémy a já tomu nasazoval korunu. Nakonec jsem nezvládl zkušební lhůtu 18 let a šel jsem do světa o dva roky dříve.

Naštěstí se mě ujal nevlastní otec, kterého beru za vlastního, a vzal mě „pod svá křídla“.

Vlakové neštěstí v roce 2007

Při jednom výjezdu na fotbalový zápas jej ale zachytil vlak a připravil o tři končetiny. K neštěstí došlo v roce 2007 při cestě z Českých Budějovic do Prahy.

V roce 2007 jsem jel s kamarády z Českých Budějovic do Prahy na fotbal. Na to, že jsme byli domluveni, že pojedeme v hojném počtu a dáme protivníkovi co proto, nás vyjelo opravdu málo.

Při cestě ve vlaku jsme se bavili, skandovali a samozřejmě popíjeli, což se mi stalo osudným. Jeli s námi i hokejoví fanoušci, kteří vystupovali jen o zástavku dál, když jsem vystoupil z vlaku, tak jsem se za nimi otočil a stále se s nimi bavil i potom, co se vlak začal rozjíždět.

Přitom mě vagon zachytil, stáhl pod sebe a následně „rozmázl“ po kolejišti. V ten den jsem přišel o jednu horní končetinu a obě nohy.

Fyzické a psychické zotavování

Jaké bylo zotavování? Prodělal jsem spoustu operací, plastik a podobně, museli mi zkrátit ještě pravou nohu kvůli špatnému hojení.

Horší bylo zotavování po psychické stránce. Nedokázal jsem se s tím v tu chvíli smířit a vypořádat se s tím.

Jediné, co mě opravdu bavilo, bylo chodit na fotbaly, měřit síly se soupeřem a dělat „brajgl“. Naštěstí, po slušné dávce léků a návštěv psychologů, se to povedlo.

Podpora přátel a první kompenzační pomůcky

Jak tato skupina lidí přijala váš úraz? Vím, že dost lidí na tom v té době nebylo moc dobře z toho, co se stalo. Nejvíce to vnímali právě ti, co byli přímo na místě nehody.

Nevěděli, jak se mnou komunikovat, ani jak mi pomoci. Nakonec našli cestu k tomu, jak mě dát dohromady.

Chodili za mnou každý den na návštěvy do nemocnice, snažili se se mnou komunikovat, co to šlo, abych se ze všeho nesesypal, brali mě na vycházky po nemocnici a okolí.

Nakonec udělali sbírku nejen mezi sebou, ale zapojili do ní také hráče budějovického Dynama. Tyto peníze mi v začátcích velmi pomohly k pořízení prvního vozíku a dalších kompenzačních pomůcek.

Od fotbalu k florbalu vozíčkářů

Na fandění ale nezanevřel a navíc začal i aktivně sportovat. Nyní devětadvacetiletý Němec je hvězdou florbalové extraligy vozíčkářů, ve které hraje za českobudějovické Štíry.

Necelý rok po úraze u mě zazvonil kluk, co nabízel výhodné tarify na volání. Shodou okolností jsem jeden takový potřeboval, tak jsem ho pozval dál.

Potom, co jsem si jeden vybral, se mě zeptal, jestli dělám nějaký sport. Říkal jsem si, jestli je vůbec normální, nebo jestli není slepý.

Tak jsem se zeptal, co má namysli, že budu asi těžko hrát třeba fotbal. Pak z něj vypadlo, že hraje florbal s lidmi, co jsou na vozíku, a jestli to nechci také zkusit.

Pozvánku jsem nakonec přijal a přišel se podívat na trénink, a dokonce si to hned vyzkoušel. Pár lidí, teď už spoluhráčů, mi tehdy řeklo, že mi to jde a měl bych to s nimi zkusit, takže jsem u florbalu zůstal.

Je to fajn parta, se kterou bych to mohl někam dotáhnout a dozvědět se více o životě na vozíku. Rád cestuji a mám u sebe kolektiv, se kterým se člověk nasměje, a to mi vše florbal dodává.

Brankář a sportovní cíle

Jste nejlepším brankářem ligy, kde se to ve vás bere? Tak to sám nevím. Hlavní je opravdu tvrdě trénovat, získávat postupně zkušenosti, nejen jiných brankářů, ale i hráčů v poli, a potom toho všeho využít a dát do zápasu vše, co se člověk naučil.

Dnešní florbal na vozíku je rychlý, tvrdý a konkurence je opravdu veliká, takže pokud se člověk chce udržet někde na špici, tak musí trénovat a stále se vyvíjet s tímto sportem.

Nerad dělám něco zbytečně, takže když jsem začal poprvé trénovat a věnoval jsem tomu tolik času, tak bych toho rád využil v zápasech.

Navíc rád překonávám sám sebe a florbal mě baví, tak proč v tom nepokračovat, dokud to jde, a vytěžit z toho co nejvíc.

Rád bych s naším týmem vyrazil dál mimo Evropu. Jsou místa a týmy, se kterými jsme se ještě neutkali, tak bych rád věděl, co v nás opravdu je a jestli dokážeme hrát i jinde.

Zkusil bych nějaký závod na čtyřkolkách, ale to budu muset ještě nějaký čas šetřit. V osobním životě chci být hlavně se svojí rodinou a cestovat s nimi.

Rodina jako nová motivace

Proč jste stále zůstal s partou kamarádů, se kterými občas vyrážíte do ulic? Nejsou to jen kamarádi, beru je stále spíše jako rodinu, která mi ve špatných a slabých chvílích chyběla a oni ji nahradili.

Zažili jsme toho spolu spousty a byli jsme si velmi blízcí. Navíc, jak by jiní lidé řekli „rowdies“ nejsou jen banda tupců, ale je mezi nimi spousta lidí, kteří jsou úplně normální.

Jako ti, se kterými se denně potkáváte. Je to jen jiný styl života, který někteří nechápou, a pokud ho nezažijí, tak ani nikdy nepochopí.

Narození dcery Sabinky však jeho pohled na život výrazně ovlivnilo. Jiří Němec chtěl být především se svou rodinou, cestovat s ní a dopřát své dceři stabilnější dětství, než jaké měl on sám.

Charitativní pomoc jinému Jiřímu Němcovi

Sára Saudková dorazila pod hlubocký zámek, kde se konala aukce ve prospěch Jiřího Němce. S sebou přivezla zajímavou uměleckou fotografií. Věnovala ji do dražby.

„Je třeba, aby si lidi pomáhali,“ uvedla dáma, která velmi ochotně odpovídala na dotazy.

Jiří Němec je sportovní střelec, člen 1. Centra zdravotně postižených Jihočeského kraje, který za rok udělal pod vedením trenéra Jiřího Smékala obrovský výkonnostní pokrok.

Zlepšil se fyzicky, sportovně vyspěl i mentálně. Může se rovnat nejlepším světovým střelcům. Jeho cesta by měla směřovat k paralympijským hrám v Paříži.

Životní příběh sportovce zaujal i Sáru Saudkovou. „Je třeba, aby se takovéto akce konaly, aby jich bylo co možná nejvíc,“ říká paralympijský medailista Arnošt Petráček, který byl na aukci osobně a který velmi dobře ví, jak náročná je příprava sportovce, který chce startovat na paralympijských hrách.

Fotbalista Jiří Němec a jeho kariéra

Jméno Jiří Němec je spojeno také s bývalým českým fotbalovým reprezentantem, který patřil k nejvýraznějším českým hráčům své generace. Tato osoba je odlišná od sportovce z Českých Budějovic, který po úrazu hraje florbal vozíčkářů a má dceru Sabinku.

Začal svou prvoligovou kariéru v Dynamu České Budějovice, kde odehrál několik sezón. Povinnou dvouletou vojenskou službu absolvoval v Dukle Praha, kde pak zůstal ještě jeden rok na hostování a poté přestoupil do pražské Sparty.

Zde si jeho pracovitosti a výkonů především v defenzivní práci všimli trenéři z Německa a Jiří se stěhoval do německého bundesligového Schalke 04.

Tady působil společně s dalším Čechem Radoslavem Látalem a zahrál si i v evropských pohárech, vyhrál Pohár UEFA v roce 1997.

Po několika sezónách se vrátil do České republiky, zájem o něj měla Sparta, ale on překvapivě kývl na nabídku klubu Chmel Blšany, odtud o rok později přece jenom přestoupil do Sparty a profesionální kariéru ukončil v žižkovské Viktorii.

V sezóně 2005/2006 si ještě zahrál divizi v dresu FK Dobrovice.

V reprezentaci byl důležitým hráčem, stal se vicemistrem Evropy na Euru 1996, poté vedl tým jako kapitán v neúspěšné kvalifikaci na světový šampionát v roce 1998.

tags: #jiri #nemec #fotbal #dcera