Nejtajemnější komety: jména, příběhy a tajemství slavných vlasatic

Nejtajemnější komety patří mezi nejpozoruhodnější tělesa Sluneční soustavy, protože se po dlouhých obdobích nečekaně vracejí, mění svůj vzhled u Slunce a někdy po sobě zanechávají meteorické roje nebo dokonce zaniknou rozpadem. Mezi nejznámější patří 1P/Halley, 3D/Biela, 67P/Čurjumov-Gerasimenko, C/1996 B2 (Hyakutake), C/1995 O1 (Hale-Bopp), 109P/Swift-Tuttle a 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková.

Komety získávají jména po svých objevitelích - ať už jsou pojmenované po lidech nebo po observatořích. Výjimku tvoří především první periodické komety, jejichž dráhu vypočítali astronomové Edmund Halley a Johann Franz Encke, a také komety označené písmenem D, které se rozpadly nebo nebyly po objevu znovu pozorovány.

Proč byly komety pro lidi vždy tajemné

V historii lidstva byly pozorovány nesčetněkrát. Pro starověké civilizace komety představovaly znamení od samotných bohů - byly zvěstovatelkami příchozích katastrof, ale někdy také například dobrým znamením blížící se hojné úrody.

Komety byly vždy považovány za něco významného. Občas ale měly špatnou pověst. Kdysi lidé věřili, že uvolňují plyny, které mohou ohrozit život na Zemi. Při průletu Halleyovy komety na začátku 20. století šly plynové masky doslova na dračku.

Začátkem 20. stol. třeba lidé věřili, že komety uvolňují plyny ohrožující život na Zemi. A tak při průletu slavné Halleyovy komety kupovali plynové masky.

V tom dobrém světle je kometa např. vyobrazena nad Betlémem. Pravděpodobně se ale nejednalo o kometu, ale o konjunkci některých dvou jasných planet (na obloze byly blízko sebe a vypadaly jako jedna jasná „hvězda“).

Kometu nad Jesličky namaloval na začátku 14. století v kapli v Padově malíř Giotto di Bondone a ujalo se to. Na jeho počest byla pojmenována evropská sonda, která v polovině 80. let prozkoumala slavnou Halleyovu kometu.

Význam názvu kometa

Komety v minulosti Už pradávné civilizace s úžasem i se znepokojením sledovaly komety vnímané jako „dlouhovlasé hvězdy“ (kometa, z lat. cometa, ze slova coma, řecky κόμη, kómé = vlasy), které se bez jakéhokoliv signálu nečekaně objevily na obloze.

Název pochází z řeckého slova "cometes" (tj. dlouhovlasý). V české obrozenecké literatuře byl nejčastěji používán název "vlasatice".

Co jsou komety

Komety jsou malá tělesa sluneční soustavy, která se pohybují většinou po eliptických drahách s velkou výstředností. Výrazně mění svůj vzhled při přiblížení ke Slunci.

Ve velké vzdálenosti od Slunce vypadají jako mlhovinné, slabě svítící objekty. Při přibližování ke Slunci vzniká ohon, orientovaný na opačnou stranu než Slunce.

Současné poznatky se shodují na tom, že komety jsou relikty z dob formování naší Sluneční soustavy - ta se zformovala asi před 4,6 miliardami let.

Komety jsou vesmírná tělesa tvořena organickou hmotou potaženou vrstvou ledu a křemíkatých hornin - zkrátka se skládají ze zamrzlých plynů, kamenů a prachu. V minulosti se jim také přezdívalo „špinavé sněhové koule“.

Jeden astronom kdysi komety označil za špinavé sněhové koule. Je to velmi přesné označení, protože komety jsou skutečně složené z ledu, zmrzlých plynů a hornin.

Komety dosahují různých velikostí - od pár jednotek až po desítky kilometrů. Některé komety ve svém zamrzlém stavu, když jsou velmi daleko od Slunce, mohou mít velikost malého města.

Jádro, koma a dva ohony

Jakmile se komety dostatečně přiblíží ke Slunci, začne se jejich povrch ohřívat a tím občas na noční obloze způsobí fantastickou podívanou. Jak se kometární jádro ohřívá, začnou se veškeré plyny a prach z jeho povrchu uvolňovat.

Tím se kolem kometárního jádra vytvoří kulový plynný obal neboli koma, tedy vlastně kometární atmosféra. I přesto, že kometární jádra jsou relativně malá (v průměru bývají menší než 50 km), mohou komy některých z nich dosahovat až velikosti Jupiteru.

Jak se kometa stále přibližuje ke Slunci, její koma se zvětšuje. To platí ale jen do doby, než překročí oběžnou dráhu Marsu. V těchto místech je již sluneční vítr (proud částic vycházející ze Slunce) natolik silný, že se koma začne zmenšovat.

Právě sluneční vítr stojí za ohony komety - plyn a prach z komy rozmetá a tím zvýrazní dva ohony, které kometa má. Jeden z nich je tvořený plyny, druhý prachovými částicemi.

Ohony komety se mohou táhnout do vzdáleností až 150 milionů kilometrů. Kometa se tedy skládá ze tří částí:

• Kometární jádro - je tvořené zmrzlými plyny a prachem. Může dosahovat velikostí od jednotek po desítky kilometrů.
• Koma - plynný kulový obal, který vznikne v důsledku ohřátí povrchu komety s jejím přiblížením ke Slunci.
• Ohon - vzniká v důsledku slunečního větru (proudu částic ze Slunce o rychlosti přibližně 450 km/s). Ve skutečnosti jsou ohony dva - jeden z plynu, druhý z prachových částic.

Jeden se skládá z plynu a je většinu poměrně úzký. Druhý širší chvost je složený z prachu. Délka chvostu může být až několik milionů kilometrů.

Odkud komety pocházejí

Astronom Gerard Kuiper v roce 1951 správně předpokládal, že za oběžnou dráhou Neptunu se rozprostírá pás plný komet, které společně s Plutem obíhají Slunce.

Vyhnána gravitací získala tato ledová tělesa oběžné dráhy blíže ke Slunci, a stala se tak krátkoperiodickými kometami. Tyto komety mají relativně krátkou oběžnou dráhu a mnohdy jeden jejich oběh kolem Slunce netrvá ani 200 pozemských let.

Díky pozorování dřívějších astronomů a krátké oběžné dráze těchto komet lze jejich další výskyt na obloze dobře předpokládat.

Předpoklad výskytu komet s dlouhou periodou (oběžnou dobou) je složitější. Řada z nich pochází z oblasti Oortova oblaku, místa vzdáleného 100 000 AU (z ang. Astronomical Unit, astronomická jednotka, což je střední vzdálenost mezi Zemí a Sluncem odpovídající přibližně 150 000 000 km) od Slunce.

Oběžné dráhy těchto ledových těles z Oortova oblaku jsou velmi dlouhé, v případě některých komet trvá jeden jejich oběh kolem Slunce přibližně 30 000 000 pozemských let.

Jak se komety označují a jak vznikají jejich jména

Komety získávají jména po svých objevitelích - ať už jsou pojmenované po lidech nebo po observatořích. Například kometa Shoemaker-Levy 9 získala takové jméno, protože byla devátou krátkoperiodickou kometou objevenou manželi Shoemakerovými a Davidem Levym.

Automatické přehlídkové dalekohledy nebo kosmické observatoře jsou velmi efektivní v objevování komet, často tedy komety mají jména po nich: ZTF, PanSTARRS, SOHO nebo NEOWISE.

Do konce minulého století objevovali komety většinou velmi trpěliví amatérští astronomové, ale občas i ti profesionální, kteří narazili na kometu náhodou při pozorování jiných nebeských objektů.

U planetek může objevitel navrhnout název, kometa dostává jméno přímo po svém objeviteli. Jedním z příkladu je třeba kometa Kohoutek.

Dnes už astronomy z masa a kostí nahrazují spíše automatické dalekohledy. Hledají většinou blízkozemní planetky a objev komet je vedlejším produktem.

V takovém případě je kometa pojmenovaná po dalekohledu. Máme tak komety LINEAR, Pan-STARRS apod.

Význam písmen P, C a D

Komety, u nichž je známa dráha a vrací se ke Slunci za relativně krátkou dobu, mají označení P (krátkoperiodické). Písmeno D patří kometám, které se rozpadly nebo nebyly již po svém objevu znovu pozorovány.

Písmeno C patří kometám dlouhoperiodickým (ty jsou pozorovány poprvé a většinou se vrátí za tisíce let). Krátkoperiodické komety jsou tedy číslovány popořadě (dnes více než 350), dlouhoperiodických známe několik tisíc a číslo v jejich názvu je samozřejmě rok jejich objevu.

Další písmeno za rokem objevu přísluší polovině měsíce, v které byla objevena a číslo určuje kolikátá v pořadí byla v této polovině měsíce.

Např. C/1996 B2 objevil Yuji Hyakutake jako druhou v druhé polovině ledna 1996. První kometou objevenou v druhé polovině ledna 1996 byla C/1996 B1 (Szczepanski).

1P/Halley: nejslavnější kometa

1P/Halley je ta nejslavnější a vrací se zhruba každých 76 roků. Ale platí to i pro 2P/Encke a 3D/Biela.

Halleyova kometa V roce 1682 spočítal Edmund Halley dráhy komet z let 1531, 1607 a 1682 a tak zjistil, že jde o jediné těleso, pohybující se po protáhlé eliptické dráze.

Předpověděl současně příští návrat komety na prosinec 1758, kdy ji právě na Štědrý den zpozoroval Johann Palitzsch (1723-1788) dalekohledem ve vesnici Prohlis u Drážďan.

V roce 1705 navždy zapsal anglický astronom Edmund Halley své jméno do historie, když jako první na základě vlastních pozorování i historických záznamů popsal oběžnou dráhu vlasatice 1P/Halley.

Halleyův matematický důkaz o dráze objektu byl důležitý. Astronom Halley byl prvním člověkem, který v souvislostech spojil záznamy o pozorování komety z let 1531, 1607 a 1682.

Poté předpověděl její návrat v roce 1758. Toho se ale nedožil, protože zemřel v roce 1742. Dostal alespoň posmrtné uznání poté, co se těleso do blízkosti Země skutečně vrátilo tak, jak předpovídal.

Nejstarší pozorování Halleyovy komety

Nejstarší doklad o objevu Halleyovy komety pochází z čínských pramenů z roku 240 př. n. l.

Halleyova kometa patří mezi jedny z nejčastěji zaznamenaných vlasatic napříč kulturami i časem. Podle Popular Science pochází pravděpodobně první záznam z čínské kroniky z roku 239 před naším letopočtem.

Dále se o ní zmínil i římsko-židovský historik Flavius Josephus v roce 66 našeho letopočtu ve spojení s pádem Jeruzaléma. Průlet komety je také vyobrazený na středověké tapisérii z Bayeux.

Objekt znamenal invazi Viléma Dobyvatele do Anglie. První dáma mezi kometami, Halleyova kometa, byla v Evropě vyobrazena na gobelínu zobrazujícím korunovaci anglického krále Harolda v roce 1066.

Jenže experti z nizozemské Univerzity v Leidenu v nedávném výzkumu zjistili, že Halley nebyl první, kdo těleso zaznamenal. O více než šest set let před ním si letícího objektu všiml anglický mnich Eilmer z Malmesbury.

Mnich Eilmer z Malmesbury byl v pokročilém věku, když v roce 1066 podruhé spatřil dnes zvanou Halleyovu kometu. Uvědomil si, že ji viděl už v roce 989.

Anglický mnich Eilmer je jedním z prvních lidí ve Velké Británii, který se pokusil o let. Světec totiž vyrůstal při čtení řecké mytologie a oblíbil si příběh Daidala a jeho syna Ikara, který letěl příliš blízko k slunci a zemřel.

Popis pak odpovídá Halleyově kometě, protože její oběžná dráha kolem Slunce trvá zhruba dvaasedmdesát až osmdesát let.

Halleyova kometa v roce 1910

Samotná Halleyova kometa již byla v historii pozorována mnohokrát i když ve své době neměli lidé samozřejmě nejmenší tušení, že se jedná o tutéž kometu.

Nejvíce se k Zemi přiblížila v roce 837 a to na vzdálenost pouhých 5,1 milionu kilometrů. Byla tehdy pozorována 40 nocí a maximální délka ohonu dosáhla 60°!

Návrat v roce 1910 byl vskutku výjimečný. Nejen že se geometricky jednalo o poměrně těsný průlet, ale navíc Země prošla ohonem komety.

A protože v něm astronomové před tím identifikovali oxid uhelnatý a jedovaté sloučeniny na bázi kyanu, vznikla ve veřejnosti dokonce obava z možné otravy.

Již tehdy byly sdělovací prostředky mocné a mnozí pochybní obchodníci prodávající speciální pilulky, plynové masky a deštníky proti kometě se snažili šířit paniku a těžili ze strachu lidí.

Halleyova kometa a sonda Giotto

Návrat v roce 1986 nebyl pro našince ze střední Evropy bohužel moc příznivý a Halleyova kometa byla vidět špatně.

Nicméně v mezičase se vyvinula kosmonautika a tak k Halleyově kometě zamířilo hned několik kosmických sond.

Výjimečnou mezi nimi byla bezesporu první evropská meziplanetární sonda Giotto, která téměř sebevražedně prolétla v těsné blízkosti jádra komety a pořídila historicky první snímky samotného jádra.

V roce 1986 byl zřízen první přímý televizní přenos mezi kometou a Zemí a lidé poprvé spatřili toto temné těleso.

V současnosti se Halleyova kometa nachází na té nejvzdálenější části své elipsy, daleko za drahou Neptunu. Odsluním prošla v prosinci 2023 a už se k nám nyní pomalu blíží.

Další její návrat se očekává v červenci 2061 a pak se můžeme opět těšit na velice pěknou vlasatici zdobící severní horizont.

Astronomové zjistili, že Halleyova kometa se na své současné oběžné dráze nachází už nejméně 16 000 let a ve svých zaznamenaných podobách nevykazuje žádné zjevné známky stárnutí nebo optických změn.

3D/Biela: kometa, která se rozpadla

Historicky první kometou, nesoucí v katalogu kometárních drah české jméno, je 3D/Biela.

Pojmenovaná byla rakouském setníku a astronomovi Wilhelmovi von Biela, potomku českého rytířského rodu, který kometu nalezl v roce 1826 vizuálně malým dalekohledem z pevnosti Josefov u Jaroměře ve východních Čechách.

Příběh jejích objevů však začíná už v roce 1772, kdy ji nalezl M. Montaigne. Nepozorována zůstala po další čtyři návraty a znovunalezli ji až v roce 1805 nezávisle J. L. Pons, A. Bouvard aj. S. G. Huth.

Kometa se stala proslulou svým postupným rozpadem na dvě hlavní jádra, pozorovaným během návratů 1846 a 1852.

Jedná se o jediný známý případ, kdy oba komponenty rozpadlého jádra byly pozorovány ve dvou následujících průchodech přísluním, a pak teprve kometa zmizela úplně.

Poslední pozorování pořídil O. Struve v Petrohradě v září 1852 a od té doby nebyla kometa zaznamenána.

Biela patřila mezi krátkoperiodické komety a měla oběžnou dobu 6,7 let. Ta je v posledním katalogu kometárních drah označena písmenem D jako ztracené či již neexistující těleso.

Andromedidy a pozůstatky komety Biela

V letech 1872, 1885 a 1892 byl pak zaznamenán výrazný meteorický roj právě v době, kdy Země křižovala dráhu komety. Označuje se jako Andromedidy, případně Bielidy.

Kometa Biela se rozpadla v 19. století a způsobila nádherné meteorické deště Andromedid.

2P/Encke: kometa s nejkratší oběžnou dobou

Komety, u nichž je známa dráha a vrací se ke Slunci za relativně krátkou dobu, mají označení P (krátkoperiodické).

Laplaceova teorie pomohla Johannu Enckovi identifikovat jako jediné těleso komety, jež byly pozorovány v letech 1786, 1795, 1805 a 1818, poprvé P. Méchainem a naposledy právě Ponsem.

Tak byla identifikována kometa s nejkratší oběžnou dobou 3,3 let pojmenovaná výjimečně po Enckovi, který k objevitelům nepatřil.

Enckova kometa byla do roku 2000 sledována při 58 návratech, Halleyova kometa při 30 návratech.

67P/Čurjumov-Gerasimenko: kometa s přistávacím modulem

Kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko patří k nejlépe prozkoumaným kometám. Proslavila se díky misi evropské sondy Rosetta, která byla vyslaná agenturou ESA 2. března 2004.

Rosetta vstoupila na oběžnou dráhu komety 10. září 2014 a vyslala na kometu přistávací modul Philae.

Právě modul Philae se stal prvním vesmírným plavidlem, které kdy na jádru komety přistálo.

Objev 67P

V roce 1969 byla kometa náhodně objevena ukrajinským astronomem Klymem Čurjumovem z fotografické desky, kterou pořídila Světlana Gerasimenková (proto česky píšeme název komety jako 67P/Čurjumov-Gerasimenko).

Jako datum objevu najdeme 20. září 1969, ale jak to u objevů bývá, někdy trvá, než se podaří objevený objekt definitivně potvrdit a určit jeho dráhu.

V tomto případě Světlana Gerasimenková pořídila z Kazašské Almaty fotografie oblohy za účelem nalézt kometu 32P/Comas Solà.

Klym Čurjumov si poté v rohu pořízené fotografie všiml kometárního objektu. Po návratu na Ukrajinu se ke snímku vrátil a objekt, považovaný za kometu 32P, nakonec určil jako novou, dosud neznámou kometu.

Rosetta a Philae

Mise Rosetta byla už dlouho zvažovaným projektem Evropské vesmírné agentury, ale k její realizaci došlo až v novém tisíciletí.

Původním cílem sondy byla kometa 46P/Wirtanen. Start se měl uskutečnit v lednu 2003, ale měsíc před plánovaným startem došlo k havárii rakety Ariane 5, stejné nosné rakety, která měla vynést do vesmíru i Rosettu.

Po skončení vyšetřování však už kometa a Země nebyly ve vzájemné vhodné poloze, proto se v květnu 2003 přistoupilo k náhradnímu řešení a cíl byl změněn na kometu 67P.

Start se uskutečnil 2. března 2004 pomocí rakety Ariane 5 a sonda poté musela prodělat desetiletou pouť vesmírem, než se dostala k cíli.

Po dvou průletech kolem Země a jednom kolem Marsu byla Rosetta urychlena na cestu k planetce (2867) Šteins. Toto těleso tvaru vybroušeného diamantu nasnímala v září 2008 a pokračovala v letu zpět k Zemi.

Tím byla obří planetka č. 21 Lutetia. No a konečně na jaře 2014 začal přibližovací manévr ke kometě.

Jakmile se z několika pixelů stalo jádro komety, s úžasem mohl celý svět sledovat její bipolární charakter, kdy dva laloky byly spolu spojeny krčkem a připomínalo to tělo kačenky.

Pak se snímalo jádro a vybíralo místo přistání Philae, aby 12. listopadu nastal ten úžasný okamžik, kdy se přistávací modul dotkl povrchu komety.

I když se záhy ukázalo, že Philae nezůstal v plánované oblasti a uskočil úplně jinam, lze to považovat za úspěch.

Modul koneckonců, i když zaklíněn kdesi pod strmým útesem, vysílal dál, dokud nevyplýtval energii z baterií, a v rámci možností provedl i výzkum přímo z povrchu.

Organické látky a vůně komety

Data z modulu Philae odhalila 16 organických sloučenin, ze kterých 4 byly zaznamenány na kometě vůbec poprvé.

Mimo jiné další zajímavé poznatky se na kometě nacházel i glycin - aminokyselina, jeden ze stavebních kamenů DNA (deoxyribonukleové kyseliny).

Podle jedné z teorií možná právě komety mohly aminokyseliny přinést na ranou Zemi, a díky vhodným pozemským podmínkám tak přispět k rozpuku života na naší planetě.

Sonda mimo jiné podrobně prozkoumala složení komety. A objevila vodu, oxid uhelnatý, oxidu uhličitý, metan, metanol, formaldehyd, sirovodík, kyanovodík, oxid siřičitý a sirouhlík.

Vědci tak mohli popsat, jak „voní“ kometa. A není to zrovna hezká vůně.

Jde o mix zkažených vajec (sirovodík), koňských stájí (amoniak), hořkých mandlí (kyanovodík) v kombinaci se štiplavým a dusivým zápachem formaldehydu a špetkou alkoholu (metanol).

C/1996 B2 (Hyakutake): kometa blízko Země

Kometa se stala jasnou kometou především pro svůj relativně blízký průlet okolo Země - dne 24. března 1996 se dostala do vzdálenosti pouhých 15 miliónů kilometrů.

Pomocí velmi výkonného triedru jí objevil japonský amatérský astronom Hyakutake Yuji.

Kometa byla natolik jasná, že k jejímu zkoumání mohl být použit spektrometr radioteleskopu - ten u komety nalezl sloučeniny vody, těžké vody a metanolu.

C/1995 O1 (Hale-Bopp): jasná kometa s velkým jádrem

Tato kometa byla nezávisle na sobě pozorována dvěma astronomy, po nichž nese své jméno - byl to Alan Hale a Thomas Bopp.

Pozoruhodné je, že kometa byla objevena ve vzdálenosti větší než jedna miliarda kilometrů, tedy mezi oběžnými drahami Jupiteru a Saturnu.

Z oběžné dráhy komety se zjistilo, že byla ve vnitřní části Sluneční soustavy asi před 4 200 lety, ale kvůli svému průchodu v blízkosti Jupiteru se vrátí opět za 2 400 let.

Kometa prošla perihelem (přísluním) v roce 1997 a stala se nejasnější kometou století - nikoliv kvůli svému blízkému průletu, ale díky velkému kometárnímu jádru, které mělo v průměru přibližně 35 km.

109P/Swift-Tuttle: mateřské těleso Perseid

Po objevení této komety Lewisem Swiftem a Horacem Tuttem v roce 1862 ukázaly matematické výpočty, že existuje vztah mezi kometami a meteorickými roji.

Kometa Swift-Tuttle má na svědomí meteorický roj Perseidy, který je možné pozorovat každý rok hlavně na přelomu července a srpna.

Roj je pojmenován po souhvězdí, v němž se nachází jeho radiant (místo, ze kterého meteory zdánlivě vylétávají).

Proud meteoroidů vzniká při rozpadu komety - jedná se tedy o částice kometárního prachu, které se svou vahou pohybují v jednotkách gramů.

Tyto částice pak narážejí do atmosféry rychlostí přibližně 216 000 km/h.

Každý rok pozorujeme zhruba podobné množství Perseid, což znamená, že je kometární prach rozprostřen podél kometární dráhy - aby k tomu mohlo dojít, musela kometa Swift-Tuttle projít po též dráze několiksetkrát.

45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková: česká a slovenská stopa

Jako první tuto kometu na obloze našel japonský pozorovatel Minoru Honda 3. prosince 1948. O několik dní později ji nezávisle na tom objevil Čech Antonín Mrkos se Slovenkou Ľudmilou Pajdušákovou ze Skalnatého plesa.

Kometa je členkou takzvané Jupiterovy rodiny, jejíž dráha je pod silným vlivem gravitace této obří planety.

Ke Slunci se vrací vždy za 5,25 roku a bývá obtížně viditelná, protože jde o trpasličí kometu s jádrem o průměru necelého kilometru.

Většinou je velice slabá, pouze když je nejblíže Slunci, ke kterému se přibližuje až na poloviční vzdálenost Slunce-Země, je možné ji spatřit menším dalekohledem či triedrem.

Ze všech komet, které se pravidelně vracejí ke Slunci a nesou jména českých astronomů, patří k těm nejjasnějším.

Antonín Mrkos a Ľudmila Pajdušáková

Antonín Mrkos (1918-1996) byl významný český astronom a objevitel či spoluobjevitel 13 komet a 273 planetek.

Svá pozorování prováděl mezi lety 1946-1961 na vysokohorských observatořích na Skalnatém plese a na vrcholu Lomnického štítu ve Vysokých Tatrách.

Díky tehdejším klimatickým podmínkám a kvalitní vysokohorské obloze mu k objevu komet postačil světelný binokulár Somet Binar o průměru 10 cm s 25násobným zvětšením.

Od roku 1965 byl vedoucím kleťské observatoře, kde se věnoval především pozorování planetek.

Se spoluobjevovatelkou komety 45P Ľudmilou Pajdušákovou (1916-1979) byl krátce ženatý a po její smrti po ní pojmenoval planetku číslo 3636, kterou objevil 17. října 1982 na kleťské observatoři.

41P/Tuttle-Giacobini-Kresák: ztracená a znovuobjevená kometa

K nejzajímavějším tatranským kometám určitě patří 41P/Tuttle - Giacobini - Kresák.

Při vizuálním hledání komet s binarem nalezl Lubor Kresák 24.5.1951 na Skalnatém Plese neznámou kometu.

Po propočtech dráhy ukázal, že jde o již dvakrát nalezenou a po té dvakrát ztracenou krátkoperiodickou kometu.

Poprvé ji nalezl H. P. Tuttle v roce 1858 v massachusettské Cambridge, pak však zůstala nepozorována po následujících osm návratů.

Znovunalezl ji až M. Giacobini roku 1907 na observatoři v Nice. Tehdy byla navržena identifikace s kometou Tuttlovou, avšak počet oběhů kolem Slunce mezi oběma návraty zůstal nejistý.

Poté na dalších sedm návratů zůstala kometa ztracená až do Kresákova objevu. Nyní nese název všech tří po sobě následujících objevitelů.

Její oběžná doba je 5,5 roku. Při návratu v roce 1973 na sebe upoutala pozornost astronomů náhlou změnou jasnosti až o 9 magnitud.

Komety zkoumané kosmickými sondami

Kosmické sondy až doposud prozkoumaly a vyfotografovaly šest kometárních jader.

Historie tohoto výzkumu nesahá příliš do minulosti. Konkrétně do roku 1986, kdy byla zkoumána slavná Halleyova kometa.

Dalším zlomem se pak staly kosmické sondy, které z blízka zkoumaly postupně komety Giacobini-Zinner (1985), Halley (1986) a Grigg-Skjellerup (1992).

81P/Wild 2

Kometa Wild 2 prodělala v září 1974 průlet jen 1 mil. km od Jupiteru, což zkrátilo její oběžnou dobu ze 43 na 6 roků a učinilo z ní objekt bohaté rodiny Jupiterových komet.

Kometa 81P/Wild 2 byla cílem sondy Stardust. Jejím úkolem bylo mimo jiné posbírat prach z meziplanetárního prostoru i z komety a dopravit jej zpátky na Zemi.

Sonda Stardust se přiblížila k jádru komety na 236 km. Kromě sběru prachu pomocí aerogelu bylo prováděno snímkování.

Sběr částic dopadl dobře a tak mohlo přistávací pouzdro zdárně sestoupit 15. ledna 2006.

19P/Borrelly

Kometa 19P/Borrelly byla objevena z Marseille 28. 12. 1904. Pro nás je důležité, že kometu navštívila sonda Deep Space 1.

21. září 2001 konečně proběhl blízký průlet kolem jádra komety. Sonda minula jádro komety ve vzdálenosti přibližně 2200 km a přežila to bez úhony.

Sonda pořídila detailní snímky jádra a od doby návštěvy komety Halleyovy sondou Giotto šlo o další podobně detailní snímky komety vůbec.

Podle snímků dnes víme, že kometa Borelly má jádro velmi protáhlého tvaru délky asi 10 km.

9P/Tempel 1

Objevil ji Ernst Wilhelm Leberecht Tempel (častěji Wilhelm Tempel) 3. dubna 1867 z Marseille.

I v tomto případě jde o kometu Jupiterovy rodiny s oběžnou dobou 5,5 roku. Od roku 1879 do 1967 však byla ztracena, protože se změnila její dráha přiblížením k Jupiteru.

Mise Deep Impact měla udeřit do jejího povrchu pomocí měděného projektilu a poté zkoumat materiál výbuchem uvolněný.

Impaktor snímal a vysílal až do času 3 sekundy před dopadem. Při explozi odpovídající asi pěti tunám dynamitu se uvolnil velký oblak prachu a kometa zjasnila asi šestinásobně.

Ukázalo se, pro mnohé překvapivě, že kometa obsahovala mnohem více prachu a méně ledu. Materiál, který se uvolnil, byl hodně jemný (spíše jako sádra, než písek).

Pozorování rovněž odhalila, že kometa je ze tří čtvrtin spíše prázdným prostorem, než horninou.

Sonda Stardust tedy v rámci mise NExT (New Exploration of Tempel 1) odhalila kráter o rozměru 100 metrů s hloubkou 30 metrů a další změny na povrchu.

103P/Hartley 2

Kometu objevil 15. března 1986 Malcolm Hartley jako svou druhou krátkoperiodickou kometu z observatoře Siding Spring v Austrálii.

Jde o nejmenší z dosud navštívených komet. Jádro má lehce přes dva kilometry a hodně protáhlý tvar.

Blízký průlet kolem jádra uskutečnila sonda Deep Impact 4. listopadu 2010 v rámci mise EPOXI.

Jádro komety se jeví velmi fotogenicky. Má tvar burského oříšku a jak ukázala analýza spektra, na jejích koncích převažuje led CO2, zatímco na krku je spíše vodní led.

Kometa uvolňovala množství výtrysků hmoty a na animacích snímků byly patrné i shluky, jakoby kolem jádra chumelilo.

Výzkum ukázal, že podle těžkého vodíku ve vodním ledu a podle zastoupení ledů oxidu uhličitého a uhelného se zdá, že krátkoperiodické komety vznikaly v teplejším prostředí, než dlouhoperiodické.

Komety, které navštívili mezihvězdní cestovatelé

Komety se kolem Slunce pohybují po protáhlé dráze. Některým trvá oběh pár let, jiným desítky nebo dokonce stovky let.

A některé komety se už nevrátí. Rozpadnou se při přiblížení ke Slunci nebo zmizí v kosmickém prostoru.

Komety k nám také přilétají z Oortova mračna, což je zásobárna ledových jader daleko za dráhou Neptunu.

Sluneční soustavou prolétají také komety, které vznikly u jiných hvězd. První takové jsme už našli.

V roce 2017 byl objeven objekt ʻOumuamua, i když není jasné, zda šlo o kometu nebo spíše o asteroid. První mezihvězdnou kometou je tak oficiálně Borisov.

Objekt o velikosti několika set metrů byl objeven v roce 2019.

Komety a meteorické roje

S kometami souvisí také padající hvězdy alias meteory. Neplatí to úplně pro všechny. Některé mají původ v asteroidech.

Několikrát ročně ale můžeme pozorovat i desítky meteorů za hodinu. Astronomové to označují jako meteorický roj.

Při pozorování rojů je jedno, kam se na obloze díváte. Zdánlivě to však vypadá, že meteory vylétávají z jednoho místa, kterému se říká radiant.

Podle toho, ve kterém souhvězdí se radiant nachází, se roj jmenuje. Bere se latinský název souhvězdí.

Například Leonidy v polovině listopadu mají radiant v souhvězdí Lva (Leo), slavné Perseidy z poloviny srpna zase v souhvězdí Persea.

Většina meteorických rojů má více méně přesné datum. Opakují se jednou ročně a to v době, kdy Země prolétá oblakem prachu, který na své dráze okolo Slunce trousí některá z komet.

Jak komety pozorovat

Komety jsou vidět v dalekohledu jako mlhavé obláčky. Jednou za pár let se na nebi objeví i kometa viditelná pouhým okem.

Chvost lze pozorovat, když je kometa blízko Slunce. Přes den vidět není, ale večer nebo na ránem bývají komety obvykle níže nad obzorem.

Platí proto, že i když se všude objevují zprávy o okem viditelné kometě, snadné pozorování to nebývá.

Čínští astronomové po staletí detailně zaznamenávali nejrůznější komety - časy, kdy se kometa na obloze objevila a kdy zmizela, jejich pozice mezi dalšími nebeskými objekty, dokonce vytvářeli i ilustrace různých typů kometárních ohonů, které konkrétní kometu charakterizovaly.

Právě tyto historické letopisy byly velmi cenným zdrojem poznatků pro pozdější astronomy.

Česká a slovenská jména mezi kometami

Z hlediska astronomie co by vědy o vesmíru je jméno nebeského tělesa tím nejméně podstatným údajem. Přesto z historické tradice, jisté setrvačnosti i přehlednosti alespoň u těles sluneční soustavy jména v astronomických katalozích zatím zůstávají.

Astronomický výzkum už svoji podstatou musí být mezinárodní. I tak nás však potěší, najdeme-li mezi jmény ve sluneční soustavě jména česká a slovenská.

Představují koneckonců jisté svědectví o výsledcích a postavení Čechů a Slováků v rámci světové astronomie.

Nejznámějším a nejúspěšnějším obdobím, pokud se týče objevů komet v Československu, bylo určitě desetiletí po skončení II. světové války na tatranských observatořích na Skalnatém Plese a Lomnickém Štítě.

V letech 1946 až 1959 objevili tatranští pozorovatelé celkem osmnáct komet, které nesou jejich jména.

Tyto úspěchy přispěly nemalou měrou i k popularizaci a propagaci astronomie mezi naší veřejností.

Mrkosova kometa

Nejjasnější a nejkrásnější tatranskou kometou, a jednou z nejjasnějších komet druhé poloviny našeho století je kometa C/1957 P1 (Mrkos), kterou A. Mrkos nalezl 2.8.1957 na Lomnickém Štítě jako difúzní objekt s centrální kondensací, dosahující cca 3.magnitudy a ohonem v délce asi 4 stupňů.

Na archívních snímcích pořízených velkými dalekohledy kometa předvádí ukázkově vyvinutý prachový i plynový chvost.

Kohoutkova kometa

Další české jméno se v cirkuláři oznamujícím objev nové komety ukázalo až po deseti letech s kometou C/1969 O1 (Kohoutek) českého astronoma Luboše Kohoutka.

Vyslovíme-li však spojení Kohoutkova kometa bez jakéhokoli číselného značení, většině z nás jednoznačně připomene kometu C/1973 E1 (Kohoutek), vlasatici, kterou na přelomu let 1973 a 1974 očekávali nejen astronomové, ale i veřejnost těšící se na přislíbenou „kometu století“ a která tyto naděje poněkud zklamala.

Kometa se jevila jako difúzní objekt 16.magnitudy a podle prvních parabolických elementů dráhy se v době objevu nacházela asi 4 AU od Země a téměř 5 AU od Slunce.

Vzhledem k tomu, že měla projít přísluním ve velmi malé vzdálenost 0,14 AU od Slunce na konci prosince 1973, předpovědi maximální jasnosti byly velmi různé, ty nejoptimističtější hovořily o kometě dosahující až -5,0 magnitudy.

Bohužel byla nejvíce rozšířena ta nejoptimističtější z předpovědí bez upozornění na to, z čeho vycházela, a hlavně kometa samotná na rozdíl od mnoha jiných nových komet, přicházejících poprvé ke Slunci, produkovala v přísluní méně plynu než, je obvyklé.

Přišli jsme tak o senzační nebeské divadlo, ovšem připravená mezinárodní pozorovací kampaň vedla k tomu, že kometa Kohoutek byla až do návratu Halleyovy komety kometou nejvíce pozorovanou.

Bylo získáno hodně cenných poznatků astrofyzikálních včetně detekce ionizované vody v optickém spektru a rádiové detekce některých sloučenin, a poprvé byla kometa pozorována lidmi nacházejícími se mimo povrch Země - astronauty z třetí mise na kosmické stanici Skylab.

Nejtajemnější komety podle jejich osudu

• 1P/Halley - vrací se přibližně každých 76 let a její návrat poprvé matematicky předpověděl Edmund Halley.
• 3D/Biela - rozpadla se na dvě hlavní jádra a její pozůstatky souvisejí s meteorickými roji Andromedid.
• 67P/Čurjumov-Gerasimenko - jako první kometa byla dlouhodobě obíhána sondou Rosetta a navštívena modulem Philae.
• C/1996 B2 (Hyakutake) - vynikla velmi blízkým průletem kolem Země a pozorováním sloučenin vody, těžké vody a metanolu.
• C/1995 O1 (Hale-Bopp) - byla objevena ve velké vzdálenosti a proslula velkým jádrem o průměru přibližně 35 km.
• 109P/Swift-Tuttle - je mateřským tělesem meteorického roje Perseid.
• 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková - nese jména japonského, českého a slovenského pozorovatele.
• 9P/Tempel 1 - byla zkoumána pomocí řízeného zásahu projektilu sondy Deep Impact.
• 103P/Hartley 2 - má charakteristický tvar burského oříšku a patří k nejmenším kometám navštíveným sondou.

Komety zůstávají tajemné nejen proto, že přicházejí z okrajů Sluneční soustavy nebo dokonce z mezihvězdného prostoru, ale také proto, že jejich jména uchovávají příběhy objevitelů, ztracených návratů, rozpadu jader, meteorických rojů a prvních odvážných průzkumů kosmickými sondami.

tags: #nejtajemnejsi #komety #jmeno