Sparta Star je hotel přímo u pláže, s bezplatnými lehátky a osuškami, udržovaným okolím, čistými pokoji a širokým výběrem jídla. Za nevýhodu lze považovat delší transfer z letiště v Heraklionu a omezené možnosti výletů v bezprostředním okolí hotelu.
Sparta je zároveň historické město na jihu Peloponéského poloostrova, které proslulo vojenskou mocí, přísnou společenskou organizací a významnou úlohou v dějinách antického Řecka. Dnešní Sparta leží v Lakónské kotlině mezi pohořími Taygetos a Parnon a v její blízkosti se nacházejí archeologické pozůstatky starověkého města.
Sparta Star: hodnocení polohy a transferu
Za nás skvělá dovolená na dobrém místě. Cesta z letiště v Heraklionu sice zabere autobusem tak 1,5 hodiny (záleží, kolik lidí řidič po cestě ještě vyhazuje), ale dá se to zvládnout.
Hotel je přímo u pláže, lehátka jsou zadarmo, stejně jako osušky, jen pro lepší místa je třeba si přivstat, jinak jsou lehátka "rezervovaná".
Kousek od hotelu je půjčovna aut/motorek, takže, kdo chce něco z Kréty i vidět, tak mohu doporučit, jelikož v blízkém okolí hotelu toho člověk zrovna moc neuvidí.
Pokoje, čistota a areál hotelu
Vybavení pokoje už sice něco pamatuje, ale nebylo nijak zničené a celkově se udržoval pokoj v čistotě. Okolí hotelu je hezky udržované, všude jsou vysázeny krásné palmy, takže to působí o to exotičtěji.
Stravování
Na jídlo jsme si rovněž nemohli stěžovat, jelikož byl opravdu široký výběr a chutnalo nám.
Co čekat od okolí
Hotel je vhodný především pro odpočinek u moře, protože v blízkém okolí hotelu toho člověk zrovna moc neuvidí. Kdo chce poznat více z Kréty, může využít půjčovnu aut nebo motorek poblíž hotelu.
Sparta na Peloponésu: poloha a okolní krajina
Dnešní Sparta (asi 20 tisíc obyvatel) leží v jižní polovině poloostrova. Směrem na západ od ní se zvedá nejvyšší peloponéské pohoří Taygetos (vrchol Xerovouna - 1 820 m n. m.), východně se tyčí mohutný masiv Parnonu.
U města začíná dálnice A71, mířící severním směrem k Megalopoli, kde se spojuje s dálnicí A7 vedoucí až do Korintu. K přímořským městům Skala a Gythio na jihu je to zhruba 40 kilometrů.
Město Sparta, které se stalo jednou z dvojice vedoucích mocností celého Řecka, leží v jižní části Peloponéského poloostrova. Jižní Peloponnésos, kde leželo srdce staré Sparty, zabírají dvě roviny - Lakónská a Messénská - oddělené horským hřbetem Táygéton.
Východní, Lakónská kotlina, zavlažovaná řekou Eurótem, byla základem spartského území. Samotná úrodná kotlina měla rozměry asi 30 x 10 kilometrů a byla známá jako oblast bohatých pastvin a výnosného zemědělství.
Lakónskou kotlinu pak z jihu uzavíraly bažiny a na severu se tyčily hřbety hor. Tyto podmínky utvořily ze Sparty relativně uzavřený stát, který se snažil expandovat především do západní Messénské kotliny a dále i směrem k moři, ke kterému původní Sparta neměla vůbec přístup.
Vznik Sparty a její nejstarší dějiny
Historie Sparty se začala psát mezi 16. a 15. stoletím př. n. l. Pověsti sice hovoří o jejím založení Lakedaimónem, který ji pojmenoval podle své manželky, reálnější je však vliv achajských kmenů a především pozdější vpád Dórů.
Archeologické výzkumy naznačují, že město vzniklo kolem 16. až 15. století př. n. l., v období mykénské civilizace. Původně se jednalo o achajské město, ale na konci 12. století př. n. l. jej dobyly kmeny Dórů a učinily z něj své hlavní město.
Nejstarší dějiny Sparty (jinak také Lakedaimonu) se jako u většiny měst tají v šeru. Angličtí archeologové však provedli vykopávky, které naznačují, že Sparta byla těsně spjata s mykénskou kulturou.
Stejně jako i jinde i ve Spartě se postupem času rozpadlo rodové zřízení a vznikl otrokářský stát. Specifikem Sparty byl ovšem značný počet přežitků rodového zřízení, který se stal spolu se silnou státní mocí hlavním prvkem spartského, a vlastně i celého dórského, zřízení.
Lýkurgos a proměna spartského státu
Velké množství institucí a zvyků se ve Spartě spojuje se jménem pololegendárního mudrce Lýkurga, v jehož osobě je pravděpodobně smíšen osud skutečného člověka a boha světla Lýkurga, který byl ve Spartě uctíván už v dřívější době.
Z husté mlhy, která obklopuje tohoto člověka vystupují některé pravděpodobné údaje. Pokud tedy Lýkurgos žil, jako že je to pravděpodobné, působil někdy na začátku osmého století před n.l.
Podle bájí to byl strýc krále, který ve skutečnosti vládl sám. Jeho zákony se pak staly naprosto zlomovými pro vývoj spartského státu.
Kromě položení spartské ústavy se Lýkurgovi připisuje i velká pozemková reforma, jež utvořila ze spartských občanů majetkově rovnoprávné lidi. Lýkurgos totiž rozdělil celé spartské území na devět nebo deset tisíc stejných dílů (kléroi) podle počtu spartských mužů, kteří sloužili ve vojsku.
Po této reformě prý Lýkurgos považoval svůj životní úkol za splněný, zavázal občany, že budou ústavu dodržovat a odešel ze Sparty na vrcholu své slávy.
Po smrti mu Sparťané postavili chrám, prohlásili ho héroem a bohem a stal se pro ně symbolem spravedlnosti a ideálního vůdce, který žije pro blaho svého národa a vlasti.
Messénské války a územní expanze
Jak již bylo řečeno, bylo srdce Sparty relativně územně malé, a proto se museli Sparťané snažit o anexe cizích území.
V polovině 8.století před n.l. se Sparta zapletla do vleklé války se sousední Messénií (první messénská válka v letech 740 - 720 před n.l.), která skončila vítězstvím Sparty a podrobením messénského obyvatelstva.
V průběhu století sedmého vznikla druhá messénská válka (asi 630 - 613 před n.l.), neboť porobené obyvatelstvo Sparťané ovládali velmi tvrdě a vznikla proti nim vzpoura.
S tou si ovšem Sparťané poradili i dobyté území si, byť s vážnými problémy, udrželi. Za těchto válek se definitivně ustálila sociální podoba spartského státu, která pak zůstala tři století prakticky nezměněna.
Společenské vrstvy ve Spartě
Veškeré obyvatelstvo se rozdělilo na tři třídy - Sparťany, perioiky a heilóty.
Sparťané
Vládnoucí vrstvou byli samozřejmě Sparťané. Všichni obyvatelé Sparty, kteří byli v době vzniku ústavy schopni nosit zbraň a opatřit si na své náklady zbroj, tvořili "společenstvo rovných".
Každý Sparťan si tedy byl v podstatě roven a měl stejná práva a povinnosti. Počet příslušníků této třídy byl vždy velmi malý, vezmeme-li v úvahu množství zotročovaných příslušníků nižších tříd - ze začátku jich bylo asi 9000, v pátém století před n.l. se však jejich počet snížil na cca 6000 mužů a ve třetím století před n.l. na asi 700, hlavně pak v důsledku válečných ztrát, neboť jediným povoláním plnoprávných Sparťanů byla válka.
Společenstvo rovných se pak dá definovat jako vojenské společenství s kolektivním vlastnictvím a kolektivní pracovní silou, kterou byli heilóti.
Všichni Sparťané se ze začátku dělili na tři rodové fýly. Toto dělení však brzy vytlačilo dělení územní.
Perioikové
Druhou společenskou vrstvou co do důležitosti byli perioikové, obyvatelé obcí, které byly ve spojenectví se Spartou.
Tuto vrstvu opanovali sedláci, řemeslníci a obchodníci, neboť jen oni měli na podobné věci právo a chuť. Plnoprávný Sparťan by je odmítal jako podřadná zaměstnání, takže perioikové zajišťovali veškerou výměnu s okolním světem (ta probíhala velmi dlouho bez peněz).
Mohli mít samozřejmě ve svém vlastnictví půdu a dokonce sloužili i ve vojsku, avšak neměli politických práv a společenstvo rovných na ně koukalo shora.
Heilóti
Nejbědnější vrstvou byli heilóti, otroci. Byli to příslušníci podrobených národů a původního obyvatelstva, kteří se věnovali především práci na polích plnoprávných Sparťanů.
Dávali svým pánům naturální dávky ve formě vína, oleje, ječmene, masa apod. Nebyli oproštěni vojenské služby, spartské bitvy obvykle začínaly právě útokem heilótů.
Není třeba vypočítávat celé postavení otroků, když ocitujeme Plútarcha: "Ti, kdo praví, že v Lakedaimonu má svobodný nejvyšší svobodu a otrok je v pravém smyslu otrokem, docela dobře vystihují situaci."
Hrozné postavení heilótů se projevilo na celé řadě jejich povstání, která se táhnou skrz naskrz spartskými dějinami. Sparťané se k heilótům chovali surově a hrubě, vědomi si své převahy v tělesné síle.
Není tedy divu, že otroci čas od času povstali proti mnohem méně početným pánům. Není ovšem také divu, že Sparťané je vždy porazili a zanechali za sebou hromady mrtvých.
K spartské politice patřily i tzv.krypteie, neboli preventivní vojenské výpravy spartských vojáků (především mladých) proti otrockým vesnicím, které měly zabíjet nejnebezpečnější - vojensky nejzdatnější - heilóty.
Tato malá tažení měla prý často za následek zmizení až 2000 heilótů. Zavedena byla po velkých bouřích heilótů za messénské války, kdy byla spartská armáda poprvé mimo domov.
Politické instituce Sparty
Sparta se dělila na pět územních jednotek zvaných óby. Každá óba tvořila obec a Sparta podle starých autorů nebyla vlastně městem, ale spojením pěti vesnic.
Mnoho archaických rysů měla královská moc ve Spartě. Spartě vládli vždy společně dva králové, po jednom z rodu Ágidovců a Eurypontovců.
Králové (basileové) neměli žádnou absolutní moc, dokonce měli moc velmi malou. Ve skutečnosti veleli vojsku, byli soudci v některých oblastech (především rodinného) práva a získali také některé kněžské funkce.
Jakýmsi kontrolním orgánem královské moci byla pětičlenná rada eforů (dozorců), které volilo každý rok shromáždění občanů. Efoři dohlíželi na každodenní život ve Spartě, ale zvláště měli dohlížet na to, aby králové příliš nerozšiřovali svou moc na úkor celé obce, což se týkalo i vojenských výprav.
Efoři měli právo odvolat krále, což z nich dělalo velmi mocné muže. Rovněž řídili nábor vojska a měli soudní pravomoc.
Třetím z podstatných správních orgánů Sparty byla rada starců neboli gerúsiá. Ta čítala 30 členů - 2 krále a 28 gerontů, tedy mužů starších 60 let z významných rodů.
Ty volil sněm doživotně, takže nové místo se ve sněmu objevilo až po smrti některého člena gerúsie. Tato rada rozhodovala o politické orientaci Sparty, také měla soudní pravomoc ve věcech hrdelních a protistátních.
Pravomoci gerúsie se často mísily s pravomocemi eforů, kteří nakonec vliv rady starších v době úpadku státu omezili.
Poslední institucí pak byla apella, neboli sněm všech občanů starších 30 let. Tento sněm musel odhlasovat každé rozhodnutí rady, byť nemohl vznášet pozměňující připomínky, ale pouze křičet ano či ne.
O přijetí nebo nepřijetí rozhodnutí pak rozhodovala síla hlasu, kterým Sparťané dávali najevo souhlas nebo nesouhlas - hlasitější vyhráli.
Výchova a každodenní život Sparťanů
Sparta proslula jako militaristický stát. Oprávněně. Nebyli v ní skoro básníci ani mudrci.
I za míru trvala ve Spartě podobná situace jako na výpravě. Tedy muži žili po většinu času společně v opevněném táboře, trávili svůj čas vojenským cvičením, gymnastikou, šermem, zápasem, cvičením v běhu atp.
Na noc se mohli muži vrátit ke svým rodinám, avšak Sparťané se stejně obyčejně ženili až po třicátém roku. Nastálo mohli žít v domech pouze muži, jichž se už netýkala vojenská služba, tedy starší než 60 let.
Celý život Sparťana tak patřil obci a jejím zájmům. Dokonce i novorozeňata patřila zcela obci.
Každé nově narozené dítě museli rodiče donést úředníkům, kteří rozhodli, je-li zdravé. Pokud ano, bylo vše v pořádku, pokud ne, bylo děcko doneseno na staré pohřebiště v rozsedlině Taygétu, neboť ve Spartě nebylo místo pro slabé.
Agógé a vojenská výchova
Vojenský charakter měl nejen život mužů ve Spartě, ale i výchova mladých Sparťanů. Základem této výchova byla zásada: "Zvítězit v boji a poslouchat".
Mladí Sparťané tak byli celé mládí připravováni hlavně na vojenské úkoly. Chodili celý rok bosi a v oděvu z hrubé látky.
Většinu času strávili ve vojenských oddílech (agelách), kde se zabývali tělesným cvičením, sportem a učili se číst a psát.
Sparťan byl povinen mluvit prostě a stručně. Zkrátka lakonicky. Xenofón k tomu poznamenal:"Ve Spartě uslyšíš spíše promluvit kamennou sochu než chlapce".
Takto vychovával stát své mladíky až do dovršení 20 let. Poté přešli mladí Sparťané mezi dospělé vojáky.
Tato zvláštní pozornost věnovaná vojenskému výcviku byla zřejmě vyvolána tím, že Sparta byla jakýmsi táborem uprostřed porobeného obyvatelstva připraveného permanentně ke vzpouře.
Navíc porážka ve válce s Argem roku 668 před n.l. a těžkosti za druhé messénské války tento militarismus ještě podpořil.
Postavení žen
Velkou pozornost věnovali Sparťané také výchově žen, nikoli ale z demokratických, ale z ryze pragmatických důvodů, neboť zdatné ženy měly rodit zdatné vojáky, budoucí obránce vlasti.
Tak se Sparťanky věnovaly stejným tělesným cvičením jako dospívající vojáci, běhaly, zápasily, házely diskem, sváděly pěstní zápasy atd.
Netřeba dodávat, že cizinci, kteří navštívili Spartu, byli tímto chováním žen často šokováni.
Spartská armáda a vojenská pověst
Tak mohla vzniknout příslovečně kvalitní, ukázněná a motivovaná spartská armáda, dlouho považovaná za lidmi neporazitelnou.
Důležité také bylo, že Sparťané odmítali v boji ustupovat, což při tehdejší úrovni vojenství založené na srážce prvních řad znamenalo neobyčejně mnoho.
A boj Sparťanů v Thermopylské soutěsce nám dal nejen příklad bezbřehého hrdinství, ale dokázal, že ne nadarmo měli Sparťané heslo:"Buď se štítem nebo na štítě." Tedy buď vítězství nebo smrt.
Spartské vojsko se dělilo na oddíly po pěti stech mužích (lochoi, později morai). Menší bojovou jednotkou byla enómotiá, jež se skládala asi ze čtyřiceti mužů.
Jádrem armády byli pochopitelně stejně jako jinde těžkoodění pěšáci zvaní hoplítai. Výzbroj všech Sparťanů byla jednotná, což ještě zdůrazňovalo rovnost obyvatel obce.
Spartští vojáci odcházeli do válek oděni v plášť a vyzbrojeni kopím, štítem a přilbou.
Peloponéský spolek
Po druhé messénské válce se Sparťané pokoušeli získat Arkádii, ale odpor místních horských kmenů jim to znemožnil.
Sparťané se tedy dali do zakládání spolku, který měl sjednotit moc států na Peloponésu. V šestém století před n.l. (někdy kolem roku 550 před n.l.) pak válkami i smlouvami spolek skutečně vytvořili.
Členy tohoto peloponéského spolku byla většina států na Peloponésu s vyjímkou autonomní Achaje, severní Arkádie a okolí města Argos.
Členové tohoto převážně pozemního spolku si zachovávali autonomii, ale museli Spartě na požádání poslat svá vojska.
Vzniklý peloponéský spolek, jehož členy byli třeba i makedonští králové, byl nejsilnější mocností v Řecku do vzniku athénského námořního spolku.
A spolu s nimi se v lokální supervelmoc změnila samozřejmě i Sparta. Tolik tedy k vývoji Sparty do řecko - perských válek.
Sparta v řecko-perských válkách
Sparta patřila společně s Athénami a Thébami k nejvýznamnějším starověkým řeckým městským státům. Město Sparta se vyvinulo v jedinečný militaristický stát, díky čemuž se stalo politickou a hlavně vojenskou mocností.
Jeho území zahrnovalo Lakónii na jihu Peloponéského poloostrova. Legenda říká, že Spartu založil Lakedaimón (syn Dia a Taygéty), který město pojmenoval podle své manželky Sparty (dcera boha Euróta).
Během řecko-perských válek sehrála Sparta významnou roli a dopomohla k mnoha vítězstvím.
Legendárním se stal boj tří set vojáků, kteří byli vysláni na smrt v čele s králem Leónidem I. Jejich úkolem bylo totiž zdržet postup perských vojsk, aby mohli zbylí Sparťané pobít ostatní Peršany.
I v bitvě u Platají byli Sparťané nepostradatelní.
Peloponéská válka a spartská hegemonie
Po vyhnání Peršanů upustila Sparta od válek a přenechala tak iniciativu Athénám, které ale díky své námořní síle začaly ohrožovat i Spartu samotnou.
Rivalita mezi oběma státy vyústila v roce 431 př. n. l. v Peloponéskou válku. Vývoj války byl nejistý, převaha se přelévala ze strany na stranu, až bylo uzavřeno příměří.
To však netrvalo příliš dlouho a v bojích se záhy zase pokračovalo. Definitivní zvrat přinesl spartský král Lýsandros, jenž rozdrtil athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamo.
Díky tomu v roce 404 př. n. l. Athéňané kapitulovali a Sparta se stala jednoznačně nejmocnějším státem.
Na začátku čtvrtého století před naším letopočtem byla Sparta nezpochybnitelně nejmocnějším městským státem na řeckém území. Její králové veleli nejen své mocné armádě, ale vojsku celého Peloponézského spolku, v jehož čele Sparta stála.
Bitva u Leukter a konec spartské převahy
Proti Spartě se však začala formovat koalice Athén, Théb, Arga a Korintu. I nadále byla ale Sparta uznávána za hlavní stát celého Řecka.
Ovšem v roce 371 př. n. l. thébský vojevůdce Epameinóndás zvítězil nad nepřemožitelnými Sparťany v bitvě u Leukter. Tato porážka zapříčinila konec peloponéského spolku, odtržení Messénie a postupný úpadek Sparty samotné.
V neklidné situaci po skončení Peloponéské války se však začala objevovat nová velmoc. Dříve nikterak důležitý stát Théby velice rychle zbohatl a rozšiřoval sféru svého vlivu na území okolní Bojótie.
Vytvořil dokonce vlastní alianci států, tzv. bojótský spolek. Některým menším městským státům se ale expanzivní politika Théb nezamlouvala a obrátili se na Spartu, aby omezila thébský vliv.
Sparťané samozřejmě sledovali mocenský vzestup nového soupeře s nelibostí a tak této záminky rádi využili. Vznesli požadavek, aby byl bojótský spolek rozpuštěn, což Théby jednoznačně odmítly.
Spartský král Kleombrotos tak okamžitě vyrazil se svým vojskem čítajícími přes 10 tisíc hoplítů do Bojótie. Thébany zastihl zcela nepřipravené a bez větších problému dobyl pevnost Kreusis, kde kotvila i značná část nepřátelské flotily.
Thébané se pokusili rychle sestavit obranou armádu v čele s vojevůdcem Epameinóndem. Včetně svých spojenců ale dali dohromady pouhých 6 tisíc mužů, sotva polovinu spartské armády.
Obě armády se setkali roku roku 371. př.n.l na pláni poblíž vesnice Leukter. Početně pro Thébany nevypadala situace vůbec dobře.
Nejen že čelili obrovské přesile, ale Sparťané měli stále pověst neporazitelných válečníků, kteří dokázali zastavit i obrovské perské vojsko u Thermopyl.
Počáteční střety doprovodného jezdectva, které však nebylo v této době hlavní údernou silou, nepřinesly vetší ztráty pro žádnou ze znepřátelených stran.
Nastoupit tak musela nejmocnější zbraň antického Řecka - spartská falanga. Formace těžké pěchoty složená z hoplítů, hluboká 10 řad, s nejlepšími bojovníky na pravém křídle, tak jak bylo několik předchozích staletí obvyklé.
Linie začala pomalu postupovat k nepříteli. Bez hluku a v klidu, tak jak bylo spartským zvykem. Klid válečníků měl nepřítele vyděsit víc než jejich řev.
Epameinóndás věděl že obvyklým způsob nemůže zvítězit. Z nouze tak přišel s novou taktikou.
Své levé křídlo mnohonásobně posílil, až na 50 řad hoplítů v čele s elitním homosexuálním svatým oddílem. Celé křídlo vysunul dopředu a slabší linie armády pak umístil stupňovitě dozadu, aby se vojáci setkali s nepřítelem později.
Jakmile se armády střetly, spartské pravé křídlo nezvládlo odolat tlaku mnohonásobně silnější levého křídla Thébanů.
Ani nejlepší bojovníci Sparty nedokázali dlouho udržet linii a celé křídlo se rychle zhroutilo. Během chvíle zemřel výkvět spartských válečníku včetně krále Kleombrota.
Až ve chvíli, kdy už celé pravé křídlo v podstatě neexistovalo, se teprve střed a levé křídlo spartské armády setkalo s nepřítelem.
Jakmile vojáci zjistili, že se zhroutila nejdůležitější část jejich falangy, začala se rozpadat celá spartská linie.
Zbytek vojska se pokusil o více či méně uspořádaný ústup a zanechal na bitevním poli přes 2000 mrtvých vojáků.
Tajná Zbraň, která Zničila Spartskou Falangu | Bitva u Leukter
Důsledky porážky u Leukter
Následky bitvy u Leucter byly dalekosáhlé. Epameinóndovo taktika zcela změnila způsob, jakým od tě doby řecká pěchota bojovala.
V období po bitvě žil v Thébách jako rukojmí jistý Makedonec jménem Filip, který získal o průběhu bitvy detailní informace.
Právě tento mladík se stane králem známým jako Filip II. Makedonský. Není tak náhodou, že si díky této strategii koncentrovaného útoků do klíčové části nepřátelské linie podmaní prakticky celé Řecko.
Pro Spartu pak znamenala porážka konec její vojenské suverenity a postupný úpadek. Synové statečných bojovníků od Thermopyl již nikdy nedosáhli své dřívější slávy.
Úpadek a konec samostatné moci
V období Alexandra Velikého patřila Sparta již jen mezi méně významné státy. I tak měla ambice vrátit zpět svoji zašlou slávu, což se jí ale opakovaně nepodařilo.
Definitivní konec nastal na konci 3. století př. n. l., kdy král Kleomenés III. podlehl spojeným silám Makedoňanů a Achajů v bitvě u Sellasie.
Následně byla Sparta donucena vstoupit do achajského spolku.
Co lze navštívit v dnešní Spartě
Slávu Spartě přinesla především její dávná minulost, neboť ve formě archeologických nálezů se toho příliš nedochovalo. Její dějiny jsou totiž hodně spletité.
Za povšimnutí však stojí i panoramata okolních hor. Ze starověkého města však takřka nic nezůstalo, až na Akropoli, divadlo, chrám bohyně Athény a hrobku krále Leonida.
Navštívit můžete i kostel sv. Nikóna z 10. století a archeologické muzeum.
Sparta byla za vlády Byzantské říše městem Lakedemonía, které vzniklo na antických ruinách a bylo obývané do roku 1263, kdy jeho obyvatelé přesídlili do nedaleké Mystry.
Novou Spartu nechal postavit po osamostatnění Řecka král Ota I. v roce 1834. Neváhejte tedy a navštivte Spartu na Peloponésu.