Zápas patřil ve starém Řecku k nejvýznamnějším tělesným cvičením a zároveň k nejstarším soutěživým sportům v dějinách. Řekové jej soustavně pěstovali jako projev mužné síly, zábavu, součást výchovy i jako přípravu vojáků.
Největšího rozkvětu dosáhl zápas právě ve starém Řecku, kde se stal součástí antických olympijských her. Řekové zdokonalili jeho techniku, vynalezli chvaty a stanovili první pravidla, která se stala základem pozdějších zápasnických škol.
Počátky zápasu a jeho místo v antickém světě
Zápas je nejstarší sportovní odvětví, které se vyvíjelo současně s vývojem lidské společnosti. Jednoduchá forma zápasu vznikla již v prvobytně pospolné společnosti z potřeb lovců a bojovníků bránit se nebo útočit.
V šerém dávnověku byl člověk, pán tvorstva, odkázán v boji o svoje bytí pouze na svoji tělesnou sílu, kterou měl od přírody. Až zde sahají stopy dnes tak vyspělého zápasnického umění. Tehdy ovšem nebyla žádné pravidla jako jsou dneska.
V oněch prvních dobách byl zápas pouze projevem hrubé síly jeskynních mužů. O zápasu mluví historie všech národů a doklady o jeho rozšíření se zachovaly z Kavkazu, Indie, Číny, Řecka a Říma.
Velkého rozvoje dosáhl zápas v otrokářské společnosti. Z tohoto období se zachoval první doklad - nástěnná malba náhrobku Beni Hasana na středním toku Nilu asi z roku 3400 let p. n. l.
Ve starém Egyptě vojáci zápasili v postoji a v lehu, používali záběry hlavy, paží, trupu a nohou. Zápas byl velmi rozšířen i mezi prostým lidem.
Největšího rozkvětu dosáhl zápas ve starém Řecku. Homér v Iliadě popsal zápas Ajaxe a Odyssea a zápas se dostal také do programu antických olympijských her.
Zápas jako řecké tělesné cvičení
Zápas vznikl ve starověkém Řecku. Používal se k trénování vojáků a také jako forma každodenního cvičení. Je to nejstarší zaznamenaný soutěživý sport ve světových dějinách.
Staří Řekové soustavně pěstovali zápas jako určitý druh zábavy a projev mužné síly. Zdokonalili ho, vynalezli chvaty a stanovili také první pravidla.
Řekové vyobrazovali zápas na mince i keramické předměty. Velké množství soch představuje různé zápasnické pozice.
Většina kolonády v Palestru v Olympii - který ještě dnes stojí, je svědectvím o místě zápasnických soutěžích v rámci Antických olympijských her.
Řecká zápasnická škola je dodnes základem pro všechny. Formy zápasu se utvářely a měnily podle mravů a vzdělaností národů, dále podle věku a nazírání na tělesná cvičení postupem doby.
Zápas v řecké tělesné výchově
V Řecku se zápasilo různým způsobem, jak ve stoji, tak i v lehu. Užívalo se i bolestivých prostředků, např. kroucení a mačkání prstů, údery, podrážení nohou atd.
U všech druhů zápasu je však nejdůležitějším činitelem chvat, kterým se soupeř uchopí a švih, kterým se přivede z rovnováhy, hodí na zem a položí na lopatky. Osobní individualita, síla a postava jakož i základní postoj zápasníků jsou také důležitým činitelem.
Chvaty, švihy a postoje byly ve všech dobách a při všech druzích zápasu usměrňovány pravidly. I pohled na vítězství nebo porážku byli často velmi odlišné.
Zápas je souboj člověka, který využívá výhradně svých přirozených zbraní, aby přemohl svého soupeře. Dnes nevítězí ten, kdo je fyzicky absolutně nejsilnější a váhově nejtěžší.
Dnes rozhoduje v zápase technika, taktika, dech, vytrvalost, rychlost, pružnost a zručnost, které dávají možnost slabšímu, aby zvítězil v boji nad brutální silou. Je to soulad ducha a těla.
Zápas na antických olympijských hrách
Zápas se dostal do programu antických olympijských her. V Olympii vzniklo prostředí, v němž se zápasnická soutěž spojovala s tělesnou výchovou, slavnostním charakterem her a ideálem všestranně rozvinutého člověka.
V antickém Řecku nebyl zápas pouze izolovaným soubojem. Byl součástí širší kultury těla, v níž se tělesná síla, obratnost, odvaha, kázeň a schopnost ovládat soupeře chápaly jako důležité vlastnosti svobodného muže.
Největšího rozkvětu dosáhl zápas ve starém Řecku a právě řecké prostředí mu poskytlo podmínky pro vznik organizované soutěže, pravidel a odborné přípravy.
Technika, síla a taktika
Každá zápasnická činnost spočívá především v práci s rovnováhou. Zápasník se snaží soupeře uchopit, vyvést jej z rovnováhy, strhnout jej k zemi a položit na lopatky, zatímco soupeř stejným způsobem usiluje o převahu.
Chvat, švih, postoj, rychlost rozhodování a schopnost odhadnout soupeřovu sílu tvořily základ zápasnického umění. Zápasník nemohl spoléhat pouze na svou tělesnou hmotnost nebo hrubou sílu.
Prvotřídní zápasník musí míti rychlost sprintera, vytrvalost a bojovnost footballisty, tělesnou vyspělost plavce (tu má mít ostatně každý sportovec), pohotovost a rozhodnost boxera nebo šermíře atd.
A musí všechny tyto vlastnosti v sobě spojovat, musí býti rychlý v rozhodování, musí míti dobrý postřeh, musí znáti rovnováhu, sílu a kondici svého soupeře.
Zápas je zajímavý, protože každá akce jest jiná a každá dvojice zápasí jinak, situace se střídají, v jednom okamžiku jest zápasník v útoku, v druhém v obraně.
Zápasnické prostředí a zobrazování zápasu
Řekové vyobrazovali zápas na mince i keramické předměty. Velké množství soch představuje různé zápasnické pozice.
Dochované amfory, reliéfy a sochy zachycují zápasníky v postoji, při uchopení soupeře i při provádění jednotlivých chvatů. Tato vyobrazení představují důležitý doklad o významu zápasu v řecké kultuře.
Většina kolonády v Palestru v Olympii - který ještě dnes stojí, je svědectvím o místě zápasnických soutěžích v rámci Antických olympijských her.
Vztah antického zápasu k pozdějším stylům
Ve starém Římě se pěstoval zápas v cirku. Měl podobu nezdravých výstřelků této doby. Provozovali jej placení gladiátoři, kteří nehleděli na tělesnou krásu, ale pěstovali jen objemná těla a hrubou sílu.
Ve starém Římě byl zápas součástí přípravy gladiátorů, později se spojil s boxem a v úpadku římské kultury se změnil ve velmi surový boj.
Francouzi pěstují zápas, tzv. řecko- římský, který je z chvatů pouze od pasu nahoru, bez zakročování nohou. Zdá se, že tento název není správný, jelikož Římané přijali zápas od Řeků a sami jej nevynalezli, řecká škola pak byla jiná, nežli jaké se atleti francouzští přidržují.
Teprve v 19. století dostal zápas charakter sportu. Ve Francii v devadesátých letech rozpracovali první pravidla zápasu Doublier, Christol a Rigal a pojmenovali je jako řecko-římský zápas.
Tato pravidla se neshodovala s pravidly antického zápasu. Nová forma zápasu se rozšířila nejprve po celé Evropě a pak pronikla do všech zemí celého světa.
Od antického zápasu k modernímu sportu
Generace, které prožily počátky našeho sportu a sledovaly jeho vývoj, znaly až do roku 1893 zápas pouze jako vyumělkovaný, vypočítaný na zevnější efekt z různých zábavních podniků, cirků a podobně, beze všech přesných pravidel a vymezených řádů.
V tomto roce francouzští sportovci stanovili přesná pravidla a zvláštní tréningový systém, který zakázal veškerou surovost. První mezinárodní zápas řecko-římského stylu jak ho známe dnes se konal v Paříži v listopadu roku 1898 na podnět časopisu „Journal des Sports“.
Měl veliký úspěch a začal se šířit po celé Evropě. Při vzniku novodobých olympijských her 1896 byl zápas do programu zařazen.
Zpočátku se zápasilo pouze v jedné hmotnostní kategorii, od roku 1904 v sedmi, od roku 1947 v osmi a od roku 1972 v deseti hmotnostních kategoriích.
| Období | Počet hmotnostních kategorií |
|---|---|
| 1896 | jedna hmotnostní kategorie |
| 1904 | sedm hmotnostních kategorií |
| 1947 | osm hmotnostních kategorií |
| 1972 | deset hmotnostních kategorií |
Historický význam řeckého zápasu
Řecký zápas spojoval praktickou přípravu na boj s ideálem tělesné krásy a harmonického rozvoje. Nebyl založen pouze na mohutnosti, nýbrž také na technice, obratnosti, vytrvalosti, rychlosti a schopnosti zachovat rovnováhu.
Zápas jest ideální formou cvičení a rekreace. Jakožto tělovýchovný prostředek jest zápas vysoké hodnoty, každý sval v těle jest vyvinut v souladu a harmonii s druhými částmi těla.
Těla moderních zápasníků mají klasické formy. Svaly hoření a spodní části těla jsou napínány stejnoměrně a z toho důvodu jest zápas ideálním cvičením.
Zápas jest také sportem, který lze pěstovati v pokročilém věku a jest mnoho zápasníků přes 50 a 60 let. Zápas jako jeden z nejzajímavějších bojových sportů jest také strhující pro diváka.
Zápas jest sporem bojovým, ale nikoliv brutálním. Takovým se může státi jenom tehdy, pakliže jej pěstují brutální lidé.
Zápasníci nastupují k boji v nejlepším úmyslu položiti jeden druhého na lopatky, nikoliv však jej zraniti nebo mu způsobiti nějakou bolest.
Odkaz starořecké zápasnické školy
Jejich zápasnická škola je dodnes základem pro všechny. Zápas řecko-římský a volný styl jsou rozšířeny ve všech kulturních státech.
V Evropě převládá zápas řecko-římský, v ostatních světadílech volný styl. Světové oficiální soutěže se pořádají pod dohledem mezinárodní zápasnické federace (Internacional Amateur Wrestling Federatiori) každoročně.
Soutěže se konají odděleně ve volném slohu a v zápase řeckořímském. Zápasí se bud o titul mistra Evropy nebo mistra světa.
Za světové mistrovství se považují soutěže na olympijských hrách. Největší oblibě a rozšíření se těší zápasnický sport v Evropě v severských státech.
Pankration: Starověký řecký zápas
O zápase mluví historie všech národů. Největšího rozkvětu však dosáhl ve starém Řecku, kde se z přirozeného souboje vyvinul významný prostředek tělesné výchovy, organizovaná soutěž a jeden z hlavních symbolů antického ideálu harmonického těla a ducha.