První květen je v Česku neodmyslitelně spjat s láskou, romantikou a probouzející se přírodou. Moderní vnímání Prvního máje jako svátku lásky však v českém prostředí silně ovlivnil romantický básník Karel Hynek Mácha a jeho nesmrtelná báseň Máj.
Úvodní verše básně „Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas“ se staly synonymem pro jarní romantiku a zamilovanost, přestože samotný Máj vypráví tragický příběh Jarmily a Viléma, viny, zrady, pomsty a blížící se smrti.
Úvodní zpěv básně Máj
Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se - milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí - bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář - tak bledě jasná, jasně bledá, jak milence milenka hledá - ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. - Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru, k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou - v čas lásky - láskou každý tvor.
Jarmila u jezera
Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá; Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala.
Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá.
„On nejde - již se nevrátí! - Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá, bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. - Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje.
Plavec přináší zprávu
Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro; tak se číle - kde jezero se v hory níží - po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží.
Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.
Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé za dub je skryta. - Vstříc mu běží, zaplesá - běží - dlouhý skok - již plavci, již na prsou leží - „Ha! Běda mi!“
Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“
„Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví: „Tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. - Hanebně zemře. - Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže květou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! - Za hanbu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“
Obrátí se. - Utichl hlas - Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde.
Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
Je pozdní večer první máj - večerní máj - je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
Karel Hynek Mácha - Máj (celá audiokniha + shrnutí děje v komentářích)
Proč je první máj svátkem lásky
Oslavy začátku května mají hluboké kořeny sahající až do pohanských dob. Byly to oslavy jara, plodnosti, nového života a vítězství nad zimou. Lidé tančili, zpívali a stavěli ozdobené májky jako symboly prosperity a ochrany.
První květen, respektive 1. máj, je u nás považován také za svátek všech zamilovaných. Jedná se o českou tradici.
Zvyk prvomájového polibku pochází z pohanské tradice, kdy příroda byla příkladem pro člověka. A člověk věřil, že svou činností zase ovlivňuje dění v přírodě. Polibek pod stromem, který je plodný, měl v prvé řadě zajistit páru plodnost. Později samozřejmě i krásu pro ženu.
Nejznámějším a nejoblíbenějším prvomájovým zvykem je bezpochyby polibek pod rozkvetlým stromem. Nejčastěji se mluví o třešni, ale tradice připouští i jiné kvetoucí stromy jako jabloň, višeň nebo břízu.
Pověra praví, že dívka či žena, která na Prvního máje dostane polibek pod kvetoucím stromem, po celý rok „neuschne“ - zůstane krásná, svěží, přitažlivá a bude mít dostatek lásky. Je to krásný symbolický akt, který má párům přinést štěstí, plodnost a utvrdit jejich vztah.
Polibek pod rozkvetlou třešní
Líbat ženu na 1. máje pod rozkvetlou třešní patří mezi relativně mladé tradice. Jen tak žena do roka neuschne.
Až do 19. století bylo ale nemyslitelné, aby muž ženu políbil na veřejnosti. V tradiční společnosti bylo dovoleno líbat toho druhého teprve tehdy, pokud už byla dvojice zasnoubena, anebo alespoň muž projevil ve vztahu k ženě nějaké vážnější úmysly.
Polibek byl totiž považován za velmi intimní projev přízně.
První máj jako Svátek práce
Svátek práce vznikl již na konci 19. století, a to ve Spojených státech amerických. Své kořeny má ve stávce dělníků, jejímž cílem bylo prosadit osmihodinovou pracovní dobu.
V USA se slaví od roku 1888, u nás od roku 1890 (oslava probíhala v Praze na Střeleckém ostrově).
Během minulého režimu se stal tento svátek jedním z nejdůležitějších konaly se mohutné oslavy, průvody, vojenské přehlídky.
Jedná se sice o mezinárodní svátek, ale třeba v USA a v Kanadě se slaví až první pondělí v září, v Austrálii pak první pondělí v říjnu.
Stavění májek
Chlapci se v předvečer 1. května vypraví do lesa a useknou co nejvyšší strom, nejlépe břízu. Strom oklestí, ponechají jen špičku, kterou ozdobí pentlemi z krepového papíru, květinami a podobně.
Na máj se zavěšuje zdobený věnec. Hotovou májku postaví na návsi a celou noc ji hlídají před chlapci z jiných vesnic.
Část z nich se naopak vypraví do vedlejších vesnic a snaží se ukrást májku. Čím více májek chlapci ukradnou, tím samozřejmě lépe.
Pokud se chlapcům podaří svou vlastní májku uhlídat, mohou pak první květnovou neděli obcházet svobodná děvčata ve vsi, která pro ně mají připraven dáreček. Večer se pak koná veselice.
Kromě těchto obecních májů, které se stavějí na návsi, vztyčují někdy mládenci menší májky vyzdobené břízky před domy svých dívek.
V některých oblastech Čech se májka staví o letním slunovratu, a to z jedle nebo borovice, a po slavnosti se spálí. V některých oblastech jihovýchodní Moravy se zas staví v době svátku světce místního kostela před hodami.
Podle britského antropologa Jamese Frazera je účelem stavěním máje přinesení lesního ducha do vesnice a zajištění jeho požehnání.
Slavnosti spojené s májkou bývají často doprovázeny přítomností figury či člověka s ní ztotožněného. Bývají oblečeni do květů nebo listí.
Klasickým příkladem je anglická Královna máje May Queen nebo slovinský Zelený Jurij, někdy existuje májová dvojice nazývaná králem a královnou. Podle Frazera představují personifikaci ducha rostlinstva a jara.
Nejstarší známý doklad o stavění máje je z roku 1422, kdy za postavení máje dostal hoch odměnu ruku děvčete. Na základě postavení máje a vzájemného slibu bylo manželství uznáno církevním soudem na pražském hradě a dne 23. června 1422 byla slavena svatba.
Chodníčky lásky
Prvního května nad ránem bylo také v některých krajích zvykem vysypávat chodníčky lásky pěšinky z písku, vápna, pilin, otrub nebo kukuřičného šustí spojily domy zamilovaných dvojic, mnohdy tak vyšlo najevo, co mělo některým očím zůstat utajeno.
Kytka a Věneček
První květnovou neděli obcházejí chlapci s májkou svobodné dívky a dostávají od nich dárečky. Večer se pak koná májová veselice, které se říká Kytka.
Jestliže je večer v režii dívek, pak se této oslavě říká Věneček. Dívky dávají chlapcům zelené věnečky. Také obcházejí sousedy a vybírají peníze na zaplacení oslavy.
Majáles
Studentská veselice, která oslavuje jaro a lásku. Tradice je doložena už od dob rozmachu univerzit v 15. století, a již tehdy se ustálil zvyk tolerovat studentskou recesi, a to i provokativní.
Některými autory je původ slavnosti v českých zemích kladen až do prostředí středoškoláků v 18. století.
V den školního volna před filipojakubskou nocí (30. dubna) se žáci vydávali pod školními prapory a se svým učitelem do jarní přírody, kde zpěvem oslavovali radost.
Během druhé světové války došlo k přerušení této tradice, stejně tak v době komunismu.
V současné době se konají tyto veselice ve větších městech (zpravidla tam, kde jsou vysoké školy). Součástí bývá průvod, při kterém se volí král/královna majálesu, různé soutěže a zábava pro mladé.
Májová pobožnost
Oblíbená lidová mariánská pobožnost (mariánská úcta, taktéž nazývaná mariánským kultem, je úcta k Panně Marii, matce Ježíšově), která má své místo v římskokatolické církvi.
Už ve středověku je možné zaznamenat zvláštní mariánské pobožnosti spojené s měsícem květnem. Šiřitelé křesťanství se snažili tímto způsobem převážit vliv pohanských májových slavností římského a germánského původu.
Pravý rozmach ve vývoji májových pobožností započal teprve v 17. století, až se na konci 19. století ustálil do dnešní podoby každodenního slavení po celý měsíc květen.
Pobožnosti se konají denně obvykle navečer před ozdobeným oltářem nebo sochou Panny Marie. Neexistuje žádný závazný liturgický předpis o její formě.
Pobožnost může vést duchovní i laik v kostele, ale rovněž mimo něj třeba u božích muk v polích. Jedná se obvykle o sled mariánských písní, modliteb, litanií, případně naučné náboženské četby.
Význam prvního máje v české kultuře
První máj tak spojuje několik různých vrstev: jarní a pohanské oslavy přírody, tradice zamilovaných, lidové obyčeje, studentské slavnosti, křesťanské pobožnosti i moderní Svátek práce.
V českém prostředí se však nejvýrazněji spojuje s romantickou představou májového večera, rozkvetlých stromů, jezera, měsíčního světla a milostného očekávání, které proslavily Máchovy verše.
První máj je ideální příležitostí pro páry strávit čas spolu. Mnozí vyrážejí na procházky do rozkvetlé přírody, užívají si piknik v parku, navštěvují památná místa spojená s Máchou nebo si prostě jen věnují více pozornosti a něžností.
Je to den jako stvořený pro vyznání lásky a utužení vztahu.