Generální tajemník Ligy arabských států je nejvyšším výkonným představitelem této regionální organizace a veřejně zastupuje její postoje k zásadním politickým, bezpečnostním a humanitárním otázkám. Liga arabských států byla založena v roce 1945 za aktivní podpory Velké Británie, která si chtěla v kontextu druhé světové války a poválečného uspořádání zachovat dominantní roli v regionu, zejména skrze Egypt, zákládajícího člena Ligy.
Na základě vývoje situace v regionu je možné s určitou jistotou říci, že Liga arabských států v otázkách vysoké politiky bude i nadále paralyzovanou institucí. Určitou naději pro vitalitu Arabské ligy může přinést nedávné jmenování energického a revolučního Nabíla al-Arabího, ministra zahraničí postrevolučního Egypta, generálním tajemníkem.
Úloha generálního tajemníka
Jeden ze dvou hlavních účelů Arabské ligy je koordinace politik mezi arabskými státy, a i když se v její chartě o politickém sjednocení všech arabských zemí nedočteme, myšlenka „úzké spolupráce“ tehdy vycházela ze silné panarabská ideologie. Druhý účel Ligy, ochrana nezávislosti a suverenity nových arabských států, se sice s panarabskou myšlenkou vyslovoval v jedné větě, ale fakticky s ní byl neslučitelný.
Většina regionálních organizací usiluje o posílení společné identity. Arabská liga je na společné identitě implicitně postavena. Ukazuje se ale, že bez sdílení společných hodnot bude její efektivita omezena na technické problémy nižšího řádu.
Ideologická dialektika obsažená v samém jádru Ligy zapříčinila paralýzu této organizace. Došlo k rozdělení členů Ligy na dva tábory, revoluční a reakčně konzervativní. Kromě toho sváděly arabské státy boj o vedení uvnitř jednotlivých táborů.
Historické politické napětí v Arabské lize
Egypt se po svržení monarchie a nástupu prezidenta Násira ujal vedení revoluční fronty. Na druhé straně spektra se proti němu postavila rychle bohatnoucí Saúdská Arábie. Období od začátku padesátých let až do konce šedesátých je proto také někdy označováno jako arabská studená válka.
Vzájemnou rivalitu ukončila až šestidenní válka s Izraelem, ze které vyšly revoluční státy poraženy. Prohraná válka odhalila v plné nahotě iluzi o kapacitě revolučních států předložit uspokojivou odpověď na civilizační úpadek arabského regionu.
Usmíření s konzervativním táborem bylo nevyhnutelné, pokud se revoluční režimy měly i nadále udržet u moci. Cenou za finanční a morální podporu bylo obětování revolučního étosu, návrat ke konzervativním hodnotám a zavedení ideologicky vyprázdněného policejního státu.
Represe, nikoli politická ideologie, se stala hlavním mocenským nástrojem. Období spolupráce mezi arabskými republikami (exrevolučními státy) a monarchiemi trvalo až do letošního roku.
Arabské jaro a proměna regionální politiky
Čas od času byl status quo vychýlen politickým radikalismem nekonformních jedinců. Přední místo mezi nimi zaujímali Jásir Arafat, Anvar Sadat, Saddám Husajn a Muammar Kaddáfí.
Stal se obětí tzv. arabského jara, historicky bezprecedentního občanského vzedmutí arabské populace, která si žádá politickou, ekonomickou a sociální spravedlnost. Arabská revoluční „tunisami“ vznikla v bývalém revolučním táboře Ligy.
To je pochopitelné, protože každý sekulární revoluční režim, kterému dojde ideologická pára a přemění se na autokratický policejní stát, má svou životnost značně omezenou. Monarchiím spoléhajícím na svou vyšší legitimitu se ale revoluční pnutí rozhodně nevyhnulo.
A tak se konzervativní tábor zase jednou ocitl v defenzivě, obklopen revoluční nestabilitou a ohrožený zevnitř politickou emancipací vlastních obyvatel. Konzervativní státy však disponují jednou velkou výhodou _ obrovskými finančními prostředky.
Bezletová zóna nad Libyí
Dvanáctého března podpořila Liga arabských států myšlenku bezletové zóny nad Libyí. Tento tah přiměl některé komentátory mezinárodního dění k úvahám o novém politickém směřování Ligy a její revitalizaci.
Osmého května oznámili představitelé GCC podporu bezletové zóně nad Libyí. O čtyři dny později na schůzi Arabské ligy v Káhiře to byly opět státy GCC, které rezoluci požadující bezletovou zónu pomohly schválit.
| Údaj | Hodnota |
|---|---|
| Počet členských států Ligy | dvaceti dvou |
| Počet účastníků schůzky | pouhá polovina |
| Počet států hlasujících pro rezoluci | devět |
| Počet členských států GCC mezi podporovateli | šest |
I když média mluvila o konsenzu v Arabské lize, pravda je, že z dvaceti dvou členských států se schůzky účastnila pouhá polovina. A pouhých devět jich pro rezoluci o bezletové zóně zvedlo ruku.
Případ Libye lze tedy označit za výjimečný tím, že se různé faktory sečetly dohromady a způsobily spolupráci konzervativního i revolučního tábora, která vyústila v porušení jednoho z hlavních pilířů Arabské ligy, principu suverenity a neintervence.
Byla to tedy výjimečnost situace v Libyi, která Arabskou ligu zdánlivě aktivizovala. Státy Ligy dokonce pozastavily členství Libye v organizaci.
To se stalo v celé historii pouze jednou v případě Egypta po podpisu mírových smluv s Izraelem. V případě irácké invaze do Kuvajtu nebo účasti súdánského režimu na genocidě v Dárfúru se ani jednomu ze zmíněných států členství nepozastavilo.
Omezení společného postupu
Jenomže Libyí aktivita Ligy ostentativně ve prospěch lidských práv skončila. Situace v Sýrii, která je podobně tragická, ne-li tragičtější než ta libyjská v době rezoluce o bezletové zóně, pozornost Ligy nepřitáhla.
Naopak, v dubnu Arabská liga podpořila kandidaturu Sýrie do Rady pro lidská práva OSN. Tento rozdíl ukázal, že postoje organizace často závisí na souběhu regionální rivality, domácí politické stability, veřejného mínění a zájmů jednotlivých členských států.
Arabská liga a izraelsko-palestinský konflikt
Generální tajemník Ligy arabských států Ahmed Aboul-Gheit ve prohlášení citovaném tiskovou agenturou Xinhua uvedl, že toho lze dosáhnout zásadou „země za mír“ a vytvořením plně svrchovaného a nezávislého palestinského státu podél hranic před rokem 1967 s východní Jeruzalém jako jeho hlavním městem.
Aboul-Gheitova vyjádření navazují na dohodu Spojených arabských emirátů s Izraelem, která zahrnuje úplnou normalizaci vztahů. Šéf Arabské ligy řekl, že palestinská věc je věcí konsensu mezi všemi arabskými státy a že ukončení „izraelské okupace“ je ústředním cílem všech arabských zemí „bez výjimky“.
„Skutečný, trvalý, spravedlivý a komplexní mír se všemi jeho prvky zůstává pro arabské země strategickou možností,“ dodal Aboul-Gheit.
Generální tajemník Ligy arabských států prohlásil, že izraelský premiér Netanjahu „se snaží mařit veškeré mediační snahy a upevňovat status quo v pásmu Gazy“.
Generální tajemník Ligy arabských států (AL) Nabil Fahmy 17. srpna prohlásil, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu se snaží udržet vojenskou přítomnost své země v pásmu Gazy a je zodpovědný za potenciální selhání mediačních snah o vyřešení konfliktu.
Generální tajemník Fahmy ve svém prohlášení uvedl, že Netanjahu „se zjevně snaží mařit veškeré snahy o mediaci a upevnit status quo v pásmu Gazy, což znamená pokračování každodenního zabíjení, rozšiřování okupace a maření snah o řešení katastrofální humanitární situace, kterou v posledních třech letech trpí více než 2 miliony Palestinců“.
Postoj Nabila Fahmyho ke konfliktu v Gaze
Generální tajemník AL dále zdůraznil, že palestinské hnutí Hamás souhlasilo s podmínkami týkajícími se odzbrojení, stažení izraelských sil, nasazení mezinárodních stabilizačních sil a převodu administrativní kontroly na Národní výbor pro správu Gazy (NCAG).
Izrael však své závazky odmítl splnit. Pan Fahmy rovněž uvítal prohlášení osmi zemí s muslimskou většinou, které odsuzují Izrael za maření mírového úsilí, a vyzval USA, aby vyvinuly tlak na zajištění přechodu k fázi 2 dohody o příměří v Gaze.
Ve stejný den mluvčí Hamásu Hazem Kásem uvítal výzvu amerického prezidenta Donalda Trumpa Izraeli k zastavení útoků na pásmo Gazy. Kásem ve svém prohlášení uvedl, že tato prohlášení potvrzují závazek prezidenta Trumpa k příměří v Gaze.
Úředník také naléhal na amerického vůdce, aby vyvinul tlak na izraelskou vládu k plnění podmínek druhé fáze dohody o příměří. Toto prohlášení bylo učiněno v souvislosti s tím, že prezident Trump dříve téhož dne vyzval Izrael k ukončení útoků na Gazu a znovu potvrdil potřebu pokračovat v úsilí o vymáhání dohody o příměří na tomto území.
Mezitím agentura RIA Novosti 17. srpna s odvoláním na prohlášení úřadu izraelského premiéra informovala, že Izrael a Mírová rada se dohodly, že před zahájením rekonstrukce území musí být dokončeno odzbrojení Hamásu a demilitarizace pásma Gazy.
V prohlášení se uvádí: „Premiér Benjamin Netanjahu a Mírová rada vedli rozsáhlé a konstruktivní diskuse. Bylo rozhodnuto o zřízení dvou pracovních skupin. První se zaměří na odzbrojení Hamásu a demilitarizaci Gazy - proces, který Izrael a Mírová rada hodlají co nejrychleji provést a dokončit před zahájením jakýchkoli rekonstrukčních prací v pásmu Gazy.“
Arabský mírový plán
Mise egyptského a jordánského ministra má jeden konkrétní cíl, a to znovu představit takzvaný Arabský mírový plán, tedy návrh na urovnání mezi Izraelem na jedné, a Palestinci a zbytkem arabského světa na druhé straně.
Tento plán, který pochází z roku 2002, je zdánlivě jednoduchý. Izrael se má stáhnout bez výjimky ze všech území obsazených ve válce v roce 1967, podílet se na řešení osudu palestinských uprchlíků, a vzdát se východního Jeruzaléma.
Za to se mu dostane diplomatického uznání od všech arabských států, a také záruk míru od všech členských států ligy. Na území vyklizeného Západního břehu a Gazy by pak pochopitelně vznikl Palestinský stát.
Izrael tento plán v roce 2002 ústy tehdejšího premiéra Šarona nepřijal. Označil ho za nedůvěryhodný a málo vstřícný.
Vývoj postoje Ligy k Sýrii
Generální tajemník Ligy ve svém prohlášení poblahopřál syrské vládě a syrskému lidu k tomuto rozhodnutí a zdůraznil důležitost toho, aby mezinárodní společenství podporovalo úsilí syrské vlády o obnovu a rekonstrukci, s cílem naplnit aspirace syrského lidu na obnovení bezpečnosti, stability a prosperity.
Liga arabských států zopakovala svou připravenost hrát v současné fázi svou roli v podpoře Sýrie v různých politických a rozvojových oblastech a podporovat její úsilí o dosažení obnovy a rekonstrukce.
Politické přeskupování uvnitř regionu
V Arabské lize nyní dochází k novému překreslování hranic politických táborů. Jak přesně se vyvine situace v Egyptě, Tunisku, Libyi, Jemenu nebo Sýrii, není ještě známo.
Reakční síly ale nehodlají čekat, až se tato tajenka vyluští. Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu v květnu oznámila, že se zabývá kandidaturou Jordánska a Maroka na členství.
Kromě toho, že jsou tyto dvě země monarchiemi, nemají se státy GCC nic významně společného. Maroko navíc leží čtyři tisíce kilometrů od Zálivu.
Je očividné, že se jedná o ryze politický tah, ne nepodobný zformování tzv. Svaté aliance v Evropě jako reakce na francouzskou revoluci.
Význam generálního tajemníka v praxi
Spíše než revitalizaci Arabské ligy má ale tento krok znamenat pravděpodobně pacifikaci al-Arabího. Generální tajemník může formulovat společná stanoviska, svolávat jednání a vystupovat jménem organizace, avšak jeho politický prostor zůstává omezen rozdílnými zájmy členských států.
V otázkách vysoké politiky proto generální tajemník často působí jako prostředník mezi protichůdnými postoji. Úspěch jeho diplomatických iniciativ závisí na tom, zda se podaří najít průsečík mezi panarabskou solidaritou, státní suverenitou, bezpečnostními zájmy a odlišnými postoji jednotlivých vlád.
Generální tajemník Ligy arabských států Ahmed Aboul-Gheit uvedl, že komplexních a normálních arabsko-izraelských mírových vztahů lze dosáhnout pouze tehdy, získá-li palestinský lid svobodu a nezávislost.
Jeho vyjádření zároveň ukazuje, že funkce generálního tajemníka nespočívá pouze v administrativním řízení organizace, ale také v interpretaci společných arabských priorit vůči vnějším mocnostem a v krizích, které zasahují celý region.
