Hugo Haas se proslavil především jako divadelní a filmový herec, režisér, dramatik, scénárista a producent, ale s fotbalem je spojena jeho nejslavnější filmová postava: Pan Načeradec, obchodník a fanoušek fotbalového klubu Slavia z filmu Muži v offsidu. Právě touto rolí se zařadil mezi přední filmové komiky.
Hugo Haas se narodil 18. 2. 1901 v Brně a zemřel 1. 12. 1968 ve Vídni. Populární herec českého filmu a přední člen činohry Národního divadla v Praze působil v Československu do 1939.
Hugo Haas a fotbal ve filmu
Jeho strmá filmová kariéra nastala s nástupem zvukového filmu. Ztvárnil v něm 31 vesměs komických, ale i salonních a vážných rolí. K nejslavnějším patří postava Pana Načeradce, obchodníka a fanouška fotbalového klubu Slavia, z filmu S. Innemanna podle románu K. Poláčka Muži v offsidu, jíž se zařadil mezi přední filmové komiky.
Film Muži v offsidu spojil Haasovo komediální herectví s prostředím fotbalových fanoušků. Jeho postava nebyla jen sportovním příznivcem, ale také výrazným lidským typem, který mohl herec vystavět pomocí nadsázky, ironie a smyslu pro každodenní komiku.
Haasův vztah k fotbalu je proto nejvýrazněji doložen jeho hereckým ztvárněním fanouška Slavie, nikoli sportovní kariérou. Dostupné údaje jej představují jako umělce, jehož hlavní profesní dráhou bylo divadlo, film, scenáristika, režie a produkce.
Život a rodinné zázemí
Otec byl brněnský obchodník obuví Lipmann (Zikmund) Haase, matka Elke (Olga) Haasová-Epsteinová, dcera ruského emigranta, úředníka paroplavební společnosti z Oděsy. Její bratr Michael Epstein byl herec vídeňských divadel.
Starší bratr Pavel (1899-1944) byl hudební skladatel, jeho dcera Olga Haasová-Smrčková (* 1937) působila jako zpěvačka a herečka Národního divadla v Brně do 1991. Rozvětvená česko-německo-rusko-židovská rodina se v brněnském národnostně smíšeném prostředí hlásila k Čechům.
Umělecké sklony zdědil H. podobně jako jeho bratr po vzdělané a hudebně nadané matce. Studoval nejprve na obecné německé škole v Brně, poté stejně jako bratr Pavel přestoupil na první českou státní reálku v Brně (jako jediný žid), ze které po 1917 odešel.
Studium a začátky na jevišti
Po válce studoval 1919-20 na dvouleté soukromé konzervatoři v Brně (Státní konzervatoř byla otevřena až 1920), řízené L. Janáčkem, pod jehož vedením studoval fonetiku. Zprvu se věnoval zpěvu, poté přešel na dramatické oddělení.
Po úspěšném vystoupení na školním představení ve Starém divadle dostal od ředitele V. Štecha nabídku angažmá do činohry Národního divadla v Brně, kde působil 1920-23. Na pozvání J. Kvapila přešel do Městského divadla na Královských Vinohradech (1924-29), K. H. Hilar jej přizval do Národního divadla (1929-39).
V Národním divadle v Brně hrál zpočátku jen drobné úlohy: zbojníka Haralu ve hře dramaturga J. Mahena Jánošík, Otakárka a Druhého slimáčka v české premiéře hry bratří Čapků Ze života hmyzu (1922), Učitele v Čapkově Loupežníkovi.
V salonním repertoáru uplatňoval své uhlazené chování a osobní šarm. Toužil však po velkých rolích, přijal proto na sezonu 1923/24 angažmá v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě, kde však došlo v průběhu sezony k změně ve vedení.
Z postu ředitele odešel pro neshody umělecky ambiciózní V. Jiřikovský a byl vystřídán F. Uhlířem, pod jehož vedením se divadlo orientovalo na komediální a světový repertoár. Ani zde H. význačnější role nezískal a ještě 1924 přešel do nově založeného pražského divadla Komedia, které chtěl v Lucerně provozovat ve stylu francouzského bulvárního divadla Felix Achilles de la Cámara.
Pražská divadelní kariéra
Školený hlas, pěkný zjev i osobní charisma zajistily H. nejprve role milovníků i na této scéně. Po odchodu režiséra R. Kautského se zaměření Komorního divadla změnilo; hodnotný komorní repertoár vystřídaly frašky Ference Futuristy.
Při představení Buridanův osel však divadelní kritika konečně zaznamenala H. přítomnost na pražském jevišti (byť jen zmínkou). Koncem roku si jej všiml J. Kvapil, který hledal mladého herce za R. Tumu, jenž odešel do Národního divadla.
H. nabídku přijal a působil v Městském divadle na Královských Vinohradech 1924-29. První rolí, kterou tu dostal, byl Princ v Kvapilově Princezně Pampelišce; i toto divadlo využilo hlavně hercův zjev, odpovídající dobovému ideálu mužské krásy.
Po Tumovi zdědil roli Oberona ve Snu noci svatojánské, hrával i několik rolí v jednom představení (Pán a Mladý muž v Langerově Periferii, chasník Franěk a Divá žena v Tylově Strakonickém dudákovi).
Zájem vzbudila až jeho fyzicky výrazná postava Hovstada v Ibsenově Nepříteli lidu pod režijním vedením B. Stejskala. Následovaly role Antonína ve Svobodových Směrech života, Petra I. v Zavřelově Vykupiteli, Myslivce v Grygarově a Vrbského Lesní žínce, Kinesia v Aristofanově Lysistratě, Jana Tomka v Durychově Štědrém večeru.
Od milovnických rolí k charakterním postavám
Přes jemné vystupování a dobrý, zvučný přednes postrádaly jeho výkony oproti psychologickému realismu herectví Kvapilovy školy hlubší procítění role. Postavy vytvářel spíše vnějšími prostředky.
Uznání J. Vodáka mu získala až jeho první velká charakterní role nepoctivého obchodníka z inscenace Bartošových Hrdinů naší doby v režii J. Bora. Postavu nehezkého, holohlavého Talského charakterizoval podle kritikova svědectví však i nadále spíše vnějšími prostředky: chůzí, rozkládáním rukou, suchými promluvami.
Bor, žák M. Reinhardta a 1924-30 režisér vinohradského divadla, H. často obsazoval a měl na další vývoj jeho herectví zásadní vliv. V roli Lužina z dramatizace Dostojevského románu Zločin a trest nalezl H. pod jeho vedením umění sžíravé ironie a sarkasmu, s nimiž vykreslil postavu jako obludný typ samolibého ničemy a symbol pokrytectví po boku protagonistů O. Scheinpflugové a Z. Štěpánka.
Dalším krokem k rozšíření jeho výrazového rejstříku se stala role Huberta ve hře A. Savoira Osmá a první (opět v Borově režii, se Z. Štěpánkem a A. Sedláčkovou v hlavních rolích), v níž rozvinul svůj dosud nevyužívaný smysl pro humor.
Jinou polohou jeho herectví byla (opět v Borově režii) postava světáckého Papeže Jana ze hry A. Dvořáka Kalich. Na rozdíl od zavedené interpretace přísného vladaře vytvořil H. prototyp okouzlujícího prostopášníka, k němuž získal hereckou výzbroj v množství předchozích milovnických rolí.
Jeho přednosti upoutaly přední hereckou star své doby, A. Sedláčkovou, která si jej vyžádala jako partnera do inscenace Dámy s kaméliemi. V roli Armanda Duvala H. využil s mimořádným nasazením své ozkoušené postupy a deklamační techniku; na mistrovskou souhru obou protagonistů vzpomínal s obdivem ještě po letech přední herec Národního divadla v Praze J. Pivec.
Představení bylo velmi oblíbené a oba herci s ním dlouho vystupovali na zájezdech. Spolu se Sedláčkovou vytvořil H. na Vinohradech (a později v Národním divadle) ještě několik rolí salonních milovníků, k těmto postavám měl však v zásadě odtažitý vztah.
Raději hrál starší muže. Jeho herectví nabývalo na síle; na Borově a Stejskalově repertoáru mohl uplatnit svou inteligenci a nadhled v rozkrytí problematických lidských typů. Hercovy potenciální komediální schopnosti tehdy ještě nebyly dostatečně využívány.
V Městském divadle na Královských Vinohradech ztvárnil za čtyři roky kolem osmdesáti rolí.
Hugo Haas v Národním divadle
1929 jej K. H. Hilar pozval ke zkušební prezentaci na scéně Národního divadla a H. vystoupil v rolích Maréchala v Bourdetově hře Právě vyšlo, Topaze ve hře populárního M. Pagnola Abeceda úspěchu, Gubernátora v Götzově dramatizaci Dostojevského Běsů a Filipa v komedii Jeho první paní od St. J. Greer Ervinea.
Uspěl především jako Topaze, kterého pojal opačně než původní představitel S. Rašilov. Hrál ušlápnutého kantůrka, štvaného dětmi a zneužívaného darebáky.
Hilar shledal, že se herec všestranně osvědčil v charakterních i komických rolích; na jeho návrh byl H. od dubna přijat do souboru činohry. Během roku dostal čtrnáct různorodých rolí.
Musel hrát i v bulvárních komediích a fraškách, protože v ansámblu nebylo mnoho herců pro lehký komediální a konverzační obor (R. Deyl, J. Steimar, O. Rubík, z dam A. Sedláčková, M. Pačová, E. Poznerová a J. Šejbalová).
„Lev salónů“ H. se však snažil dát i té nejbanálnější postavě lidské dimenze, jak ukázal i v roli stárnoucího milence Zary v Achardově komedii Dáma v bílém.
Role, které rozšířily jeho herecký rejstřík
Čekal na velké charakterní role, pro které však mělo Národní divadlo několik vynikajících představitelů počínaje V. Vydrou, Z. Štěpánkem, B. Karenem, z nejmladších J. Průchou ad.
Z nemnohých takových úkolů zaujala především jeho postava stárnoucího marseilleského loďaře Panisse v prvním díle Pagnolovy trojdílné satirické komedie Malajský šíp, v níž se konečně prosadil jako charakterní herec, konstruující své nejednoznačné postavy s komediálním nadhledem a současně i hlubokým soucitem.
V tom pokračoval i ve stejné roli z druhého dílu Pagnolovy trilogie s titulem Obchod se slávou, v níž zobrazil proces polidštění člověka skrze lásku. Dramatik a kritik J. Hilbert označil jeho výkon za jeden z nejcennějších přínosů činohře Národního divadla v oboru charakterního herectví.
Modernost jeho podání vycítil i režisér J. Frejka, v jehož profilovém dramatickém večeru Nezvalem upravené Calderónovy hry Schovávaná na schodech hrál H. mazaného, hrubozrnného sluhu v souhře s vrstevníky J. Šejbalovou a L. Boháčem.
Jeho výkon byl (stejně jako celá inscenace) přijat z odlišných názorových pozic; jedněmi odmítnut, druhými byl chválen za kabinetní kousek civilní prostoty a klaunství.
Hned poté mu vrstevník Frejka svěřil úlohu strýce Sokrata v Nezvalově veselohře Milenci z kiosku. H. vybavil postavu fyzicky přitloustlým stařeckým tělem, olysalou lebkou a růžovými tvářemi, vnitřně ji vystavěl jako typ šaška-filozofa, balancujícího na hraně suchého humoru a lidové tragičnosti.
V představení také spolu s O. Scheinpflugovou a E. Kohoutem zpíval písně, které pro ně složil V. Nezval. Tento múzický repertoár vystřídaly rozličné další úkoly; H. sehrál kariéristu bez svědomí v Hilarově inscenaci Brucknerovy hry Alžběta Anglická či nepraktického knihomola ve veselohře O. Scheinpflugové Okénko.
Hugo Haas jako filmový herec a tvůrce
Už 1925 natočil své první němé snímky (Notář Voborský ve filmu Jedenácté přikázání, Hrabě Šlik ve filmu J. K. Tyl a Baron Zlámaný ve veselohře Z českých mlýnů).
Jeho strmá filmová kariéra nastala s nástupem zvukového filmu. Ztvárnil v něm 31 vesměs komických, ale i salonních a vážných rolí.
Od 30. let začal také spolu s M. Fričem a později K. Poláčkem psát filmové scénáře; několik filmů, včetně přepisu hry F. Langera Velbloud uchem jehly, režíroval.
Uměleckého vrcholu na domácí půdě dosáhl samostatnou režií a ztělesněním postavy doktora Galéna ve filmové verzi Čapkovy hry Bílá nemoc, za což získal 1937 Státní filmovou cenu.
Do obecného povědomí se zapsal zejména divadelními a filmovými rolemi z her K. Čapka, s nímž jej pojilo upřímné přátelství. Jeho herecký rozsah sahal od komediálních postav a salonních milovníků až po vážné charakterní role.
Emigrace a život v zahraničí
Jeho životní osud poznamenala emigrace před nacismem, která si vynutila orientaci na filmovou a posléze i televizní tvorbu v USA a v Evropě.
27. 9. 1938 se oženil s Marií Magdalenou (Bibi) baronesou von Bibikoff (1917-2009), dcerou Češky Marie Korseltové a posledního carského ambasadora ve Švýcarsku, absolventkou semináře M. Reinhardta v Rakousku, která přijela do Prahy, aby se uchytila u českého filmu. Následujícího roku se jim narodil syn Ivan.
H. byl v únoru v důsledku vládních rozhodnutí z 27. 1. 1939 o eliminování státních příslušníků, kteří byli po otci nebo matce židovského původu, vyřazen z českého kulturního života. (Státní instituce druhé republiky se měly pokusit o jejich dobrovolný odchod.)
28. 3. 1939 podal ředitelství Národního divadla „dobrovolnou“ žádost o penzionování k 1. srpnu 1939 a žil krátce mimo divadlo. Udělení invalidního důchodu odsouhlasilo vedení činohry (podepsán R. Deyl ad.) až k datu jeho výpovědi, H. se však už v protektorátu Čech a Moravy nenacházel.
Po náhodném útoku německého vojáka na jeho osobu v pražské kavárně se rozhodl emigrovat. Povolení opustit zemi a vízum do Francie získala pro oba jeho manželka. Syna při emigraci museli nechat v Praze.
H. se v září 1939 přihlásil do československého zahraničního vojska. Po vpádu nacistů do Francie v květnu 1940 odjeli Haasovi přes Španělsko do Portugalska, kde žili ve vesnici Figueira da Foz.
Po šesti měsících dostali vízum do USA. Zde se H. postupně prosazoval jako herec, filmový scénárista, režisér a producent. Od poloviny 40. let byl však těžce nemocný.
Působení ve Spojených státech a návrat do Evropy
V únoru 1950 získal americké občanství, založil nezávislou filmovou společnost Hugo Haas Corporation a zakoupil v Hollywoodu bývalé ateliéry Ch. Chaplina. T. r. se jeho manželství rozpadlo.
Koncem 50. let se vrátil do Evropy. Po pobytu v Římě se usadil 1961 ve Vídni, kde psal scénáře, režíroval a vzácněji účinkoval v rakouské televizi.
Do Československa přijel až 1963 u příležitosti 80. výročí založení Národního divadla v Praze, poté navštěvoval inkognito Brno, naposledy před svou smrtí 1968 (zemřel patrně v důsledku astmatického záchvatu).
Pohřben je na Židovském hřbitově v Židenicích.
Fotbalový odkaz postavy pana Načeradce
Hugo Haas tedy nebyl znám jako profesionální fotbalista, nýbrž jako herec, který dokázal fotbalové prostředí převést do výrazné filmové komedie. Postava Pana Načeradce z Mužů v offsidu spojila jeho komediální talent s dobovou popularitou Slavie a s tématem fotbalového fanouškovství.
Význam této role vychází také z Haasovy schopnosti vytvářet přesvědčivé lidské typy. Stejně jako v divadle dokázal i ve filmu spojit vnější charakteristiku, ironii, nadhled a cit pro komiku, takže fotbalový fanoušek v jeho podání působí jako zapamatovatelná a svébytná postava.