Mexický folklor domorodého obyvatelstva: poutě, karnevaly a býčí zápasy

Mexický folklor vzniká propojením předkolumbovských tradic Mayů, Aztéků, Toltéků a dalších domorodých národů s katolickými zvyky, které do země přinesli španělští dobyvatelé a misionáři. Jeho nejvýraznější podobou jsou poutě, procesí, karnevaly, lidové tance, hudba, barevné slavnosti a rituály spojené s patrony měst, světci, předky a zemědělským cyklem.

Pro mexickou kulturu je typické, že náboženství, rodinný život, hudba, tanec a veřejná slavnost tvoří jeden celek. Fiesta je symbolem radosti a pospolitosti a je základem každé slavnosti. Mnoho svátků pochází z předkolumbovských náboženských zvyklostí a další přišly s křesťanstvím, které misionáři přibližovali domorodému obyvatelstvu právě skrz živé a pestré “fiesty”, procesí, hry a tance.

Kořeny mexického folkloru

Mexiko bylo osídleno už před 25.000 lety. Prvními obyvateli byli Olmékové, jimž vděčíme za početné stavby a za celkový rozvoj této oblasti. Po této civilizaci se dochovaly krásné obřadní stavby, sochařská díla, kamenné památníky.

V Mexiku žili Mayové, Toltékové a Aztékové. Teotihuacán se stal významným kulturním centrem. Právě díky Aztékům bylo založeno město Tenochtitlán (dnešní hlavní město Mexika), který byl v roce 1521 dobyt a úplně zničen.

Mexičané jsou směsí potomků bělošských přistěhovalců a indiánů. Pravá mexická rodina se vyznačuje velikým počtem členů a silnou náboženskou vírou. Mexičané svou rodinu milují nadevše.

Svůj mexický temperament ukazují hlavně při svých fiesta (festivalech). Lidé milují hudbu, sport, telenovely, kohoutí zápasy, tanec. Jsou energičtí, otevření, přátelští a vždy usměvaví. Rádi a ochotně pomohou.

Náboženský synkretismus: spojení domorodých a katolických tradic

Náboženství, stejně jako mexická mentalita, v sobě pojí katolické a původní indiánské rituály a zvyky. Převládá římskokatolické vyznání (89%), ačkoliv v posledních letech se začíná stále více prosazovat protestantství.

Fascinující je i dekorace barokních kostelů, kde náboženský synkretismus napasovává symboly a příběhy i konkrétní světce na původní božstva a jako výzdobu využívá mexickou exotickou faunu a flóru, tvz. tequitqui.

Nové náboženství, které přinesli španělští dobyvatelé, si přizpůsobili, a tak se z mnoha mayských obětních center stala novodobá křesťanská poutní místa. Misionáři přibližovali křesťanství domorodému obyvatelstvu právě skrz živé a pestré “fiesty”, procesí, hry a tance.

Panna Marie Guadalupská

Nejslavnější je kult indiánské Panenky Marie Guadalupské, patronky země, která se zjevila v roce 1531 na místě zasvěceném aztécké bohyni Tonantzin. Vůbec nejsilnějším symbolem mexické víry a národní identity je Panna Maria Guadalupská - patronka Mexika, jejíž svátek 12. prosince slaví celá země.

Prosinec přináší festival Fiesta of the Virgin of Guadalupe. Účelem tohoto festivalu je vzdát poctu mexickému patronovi. Pak se všichni přesunou na náměstí, kde tancují a zpívají.

Tanec conchero se tančí na počest Panny Marie Guadalupské.

Poutě, procesí a svátky v Mexiku

Oblíbené jsou slavnosti na počest patrona nebo patronky města a světce podle kalendáře a samozřejmě narozeniny nebo jiná výročí v rodině. Mexiko je známé svými mnoha lidovými slavnostmi, které se konají po celý rok.

Tyto slavnosti zahrnují průvody, tance, hudbu a různé tradiční aktivity. Na fiestě nemůže chybět tanec doprovázený zpěvem. Na fiestě se schází mnoho lidí. Většinou se odehrávají venku, vzhledem k velkému počtu zúčastněných.

V Mexiku se obecně slaví tyto svátky:

Počítejte s tím, že všechny obchody, úřady, restaurace budou o svátcích zavřené.

Význam poutí a procesí

Poutě v Mexiku často směřují ke kostelům, svatyním, obrazům světců nebo místům spojeným se zjevením. Náboženské průvody propojují modlitby, hudbu, tance, květiny, tradiční oděvy a společné stolování.

Jejich význam nespočívá pouze v náboženském úkonu. Poutě posilují vztahy mezi rodinami, sousedstvím a celými komunitami a zároveň udržují regionální jazyk, hudbu, tanec, řemesla a domorodou paměť.

Fiesta jako základ veřejného života

„Fiesta je naším jediným požitkem“, říká mexický spisovatel a držitel Nobelovy ceny Octavio Paz. A skutečně, Mexiko je země plná kontrastů, velkých sociálních rozdílů, korupce i násilí spojeného s drogovými kartely a značného vlivu ekonomických zájmů USA, přesto zde nikdo nepropadá beznaději, panuje tu pohoda a lidé se umí radovat a bavit.

K tomu ještě přidejte tanec, hlasitou hudbu, jídlo, grilování (tvz. asado), rodinu, přátele a výsledkem je koktejl se vším, co je pro Mexičany důležité - fiesta.

Každé město má tematicky jinou fiestu, kupříkladu ve městě Taxco, proslaveném výrobou stříbrných výrobků, se koná fiesta stříbra. Děti se můžou těšit na připravenou piňatu.

Piñata

Piñata - patří ke každé fiestě a dětské oslavě. Je to hliněná nádoba obalená papírmašem, ozdobená barevnými papíry a kornouty s třásněmi a naplněná sladkostmi, ovocem a drobnými dárečky.

Děti se zavázanýma očima do piñaty bouchají tyčí, dokud se nerozbije a nevypadnou z ní všechny sladkosti. Dávný indiánský zvyk misionáři napasovali na souboj člověka s lákavým hříchem - za to, že hřích “zničí”, jsou sladce odměněni.

Požehnání zvířat a další slavnosti

V lednu se slaví svátek Feast of San Antonio Abad. Zvířata jsou požehnána knězem, aby se jim v nadcházejícím roce nic nestalo.

Zihuatanejo Sail Fest je festival s přívlastkem „závody v ráji”. Odehrává se při pobřeží Guerrero. Je to týden plachtění a her.

V listopadu se konají festivaly horkovzdušných balónů a lidového umění. Na Mezinárodním festivalu horkovzdušných balónů se nebe zaplní balony, ale rovněž na zemi se konají koncerty a soutěže.

Na festivalu lidového umění Maestros del Arte se vám představí mexičtí umělci, kteří nabídnou ke koupi své sbírky děl. Můžete se těšit na keramiku, dřevořezbu, stříbrné šperky nebo tkané koberce.

Noche de los Rábanos je noc ředkví. Místní pěstitelé vystavují na obdiv své ředkvovité výtvory (například zvířata nebo květiny …)

Karnevaly a lidové slavnosti

Karnevaly v Mexiku spojují domorodé rituály, katolický kalendář, hudbu, tanec, masky, alegorické kostýmy a společenskou satiru. Jejich průběh se liší podle regionu, protože každý národ a každé město do karnevalu vkládá vlastní historické vzpomínky a symboly.

Karneval v Tepoztlánu

V únoru se koná karneval Tepoztlán Carnival. Svou oblibu získal díky mexickým tanečníkům ze státu Morelos. Atmosféru navíc umocňují netradiční kostýmy účastníků.

Festival umění Todos Santos

V tomto měsíci zažijete i Todos Santos - festival umění. Festival je ukázkou mexické umělecké scény lidových tanců, divadla, hudby. Vystupují zde slavní i méně známí umělci.

Guelaguetza v Oaxace

Mezi nejznámější slavnosti patří Guelaguetza v Oaxaca, která oslavuje původní kulturu a tradice regionu. Tato slavnost zahrnuje tance, hudbu a tradiční kroje, které odrážejí bohatou historii a kulturní dědictví oblasti.

Nejtradičnější mexické oděvy naleznete v San Cristóbal de Las Casas. Jakmile překročíte hranice venkova, budete překvapeni jejich pestrobarevnými oděvy.

Domorodé tance a rituály

Tradiční mexické tance hýří fantazií a barvami. Setkat se s nimi můžete na karnevalu z Tlaxcaly, kde vystupují tanečníci Quetzal (podle ptáka Quetzala) zdobení peřím, kterým se honosila aztécká božstva a panovníci.

Pak je tu tygří tanec nebo slavní “voladores” - starý rituál Totonaků a Nahuů -, při němž se nazdobení “létající muži” spouští z až 30 m vysokého sloupu za rytmu bubínku a rákosové píšťaly.

13 otočení, kterými se spustí až na zem, symbolizují v součtu 52denní cyklus kalendáře, sloup představuje propojení mezi nebem, zemí a podsvětím.

Z populárních tanců nezapomeňte vyzkoušet salsu, merengue, danzón a cumbii. Tančírny a taneční sály stále pulsují životem, potkáte v nich zástupce všech generací, ale tančí se i na ulici nebo v barech.

Hudba a mariachi

Hudba a tanec jsou nedílnou součástí mexické kultury. Mariachi je jedním z nejznámějších hudebních stylů, který vznikl v oblasti Jalisco.

Mariachi kapely, oblečené v tradičních oblecích, hrají na kytary, housle a trubky a zpívají písně o lásce, vlasti a životě. Hudba mariachi je často doprovázena tradičními tanci, jako je jarabe tapatío, známý jako mexický kloboukový tanec.

Dalším tradičním tancem je danza de los viejitos, což je tanec starců, který je typický pro oblast Michoacán. Tento tanec je charakteristický svými komickými a akrobatickými prvky a je oblíbený při lidových slavnostech a festivalech.

Den mrtvých: nejznámější mexický rituál

Dále jsou to oslavy svátku mrtvých Día de los Muertos plné pouličního reje, hudby, barev, květin a cukrových nebo čokoládových lebek, což ukazuje, že některé kulturní zvyky jsou skutečně velmi odlišné od našich evropských.

Památka zesnulých (Dia de los Muertos) je katolický svátek, který vznikl na území Mexika a postupně se rozšířil do celého světa. Na jeho počátku stály předkřesťanské náboženské představy indiánů, kteří věřili, že duše zemřelých se v určitém období roku vracejí „na návštěvu“ do svých původních domovů.

Smrt totiž nebyla ani v předkolumbovském Mexiku spojována s představou absolutního konce a indiáni věřili, že se po ní dostávají do dalšího světa. Na rozdíl od křesťanských představ nebyla kvalita posmrtného života vázána na „zásluhy“ z dřívějška, ale pouze na způsob smrti.

Při duchovní conquistě a evangelizaci indiánů se katoličtí duchovní snažili existující spiritualitu spíš využít, než ji zlikvidovat a díky tomu pronikly prvky původního kultu mrtvých i do mexického katolicismu.

„Dušičky“ v Mexiku trvají několik dní až týdnů (od 28. října do konce listopadu) a patří k nejdůležitějším oslavám katolického roku. Den mrtvých (Día de los Muertos) je jedním z nejvýznamnějších svátků v Mexiku, který se slaví 1. a 2. listopadu.

Tento svátek je oslavou života a smrti a zahrnuje vytváření oltářů, zdobení hrobů a pořádání průvodů a slavností. Dnes průběh oslav silně ovlivňuje trh a komerce, díky čemuž se mexické „dušičky“ stávají podobnými svátky konzumu jako české vánoce.

Domorodé dědictví Mayů a Aztéků

Mayové

Dnes žije v Mexiku a Guatemale přibližně šest miliónů Mayů. Jen pralesy, které obklopují zarostlé pyramidy připomínají dávnou mayskou civilizaci, která 1200 let dominovala Střední Americe.

Vynikali v hrnčířství, zemědělství, psaní hieroglyfů, tvoření kalendářů a matematice. Zanechali po sobě ohromující množství architektonických skvostů a záhad.

Aztékové a jejich rituální svět

Aztékové, označovaní také jako Mexikové či Tenochkové, jsou indiánským národem, pravděpodobně původem ze severního Mexika - ze bájné země Aztlán. Aztlánu se kmen vydal směrem na jih a na počátku 13. století se usadil na náhorních plošinách středního Mexika, kde založili město Tenochtitlán, „kaktusové místo“, pozdější metropoli Ciudad de México.

Aztékové v architektuře, astronomii a dalších oblastech navázali na dědictví svých kulturně vyspělejších předchůdců (Toltéků, Mixtéků a Zapotéků). Vytvořili piktografické písmo, měli rozvinutou astronomii a velké znalosti v lékařství.

Jejich náboženské obřady prosluly krvavými oběťmi. Cílem aztéckého náboženství uplatňovaným v praxi bylo využít přírodních sil příznivých existenci člověka a odpudit ty, jež mu škodí.

Aztécké náboženství bylo úzce svázáno s kalendářem, rozděleným na dvě části - posvátný a sluneční kalendář. Posvátný rok (tonalpohualli) se členil na 260 dnů (jako mayský) a dále se dělil na 20 úseků (týdnů) po 13 dnech.

Kalendářový cyklus (svazek let), daný intervalem 52 let mezi opakujícími se kombinacemi posvátného a slunečního roku, patřil ke klíčovým okamžikům aztécké kultury. Konec každého kalendářového cyklu byl spjat s očekáváním a obavou z konce světa.

Cenoty a posvátná místa Mayů

Cenoty jsou geomorfologické krasové útvary typické pro vápencové plošiny Karibiku, zejména pro oblast Yucatanského poloostrova. Jsou to vlastně bývalé jeskyně s částečně nebo úplně propadlým stropem a zatopeným dnem vázané na zlomy v podloží.

V mayské mytologii byly cenoty považovány za zdroj plodnosti a života, vstupní bránu do podsvětí a domov boha deště Chaka, uctívaného lidskými oběťmi.

Mayové věřili, že oběti shazované do cenot neumírají a žijí navěky. Tento rituál prováděný kněžími měl zajistit rovnováhu slunce a deště, tedy dobrou úrodu.

Obecně jsou cenoty cenným archeologickým nalezištěm, poskytujícím poznatky o mayských zvycích, ale i o pohnuté geologické minulosti poloostrova.

Nové náboženství, které přinesli španělští dobyvatelé, si přizpůsobili, a tak se z mnoha mayských obětních center stala novodobá křesťanská poutní místa.

Býčí zápasy jako mexická tradice

Býčí zápasy corrida [korida], patří k nejznámějším mexickým tradicím a pro mnohé je i nejsilnějším zážitkem, který si z Mexika přivezou. Zmínky o pořádání býčích zápasů v Mexiku jsou zaznamenány již před více než 500 lety.

Mexiko je jednou z osmi zemí, kde jsou býčí zápasy legálním sportem. Dokonce i děti mohou sledovat tuto krvavou podívanou, pokud s sebou mají dospělého.

Z Evropy se tato tradice díky stále hlasitější kritice ochránců zvířat pomalu vytrácí. A začínají se ozývat i hlasy z Mexika a dalších států Latinské Ameriky. Popularita býčích zápasů tak postupně klesá a kdo ví, možná je jen otázkou času, jak dlouho se ještě budou moci konat.

Historické kořeny koridy

Zápasy byly zakázány v různých obdobích historie, např. za panování Karla III. a Karla IV. v polovině šestnáctého století, papež Pius V. odsoudil býčí zápasy pod trestem exkomunikace.

Král Filip II. vyzval nástupce papeže Řehoře XIII., aby zákaz zrušil. Žádost Filipa II. nebyla založena na jeho lásce býčím zápasům, ale protože jeho poddaní včetně duchovenstva dále navštěvovali koridu, navzdory hrozbě exkomunikace.

V osmnáctém století korida prošla revoluční změnou, do té doby se bojovalo proti býkům na koních s kopím. Preference pěšího boje s býky byla odrazem společenských změn doby (francouzská invaze, osvícenství).

Historie býčích zápasů poskytuje dobré podmínky ke studiu psychologické transakce vztahující se k toleranci krutosti. Vývoj regulace našeho národního svátku je odrazem snahy o kompromis mezi sadistickými touhami fanoušků a měnící se citlivosti společnosti ke krvavé podívané.

Korida v Mexico City

Právě Mexiko City je místem s největší býčí arénou na světě. Jmenuje se La Monumental a byla vybudovaná v roce 1942.

Tvoří ji velký písčitý kruh o průměru téměř 50 metrů, kapacitně nabízí místa pro více než 40 tisíc diváků. Hlavní sezonou pro býčí zápasy je Temporada grande - tedy období od přelomu října a listopadu.

Průběh mexické corridy

Býčí zápasy mají přesně daný průběh. Každý zápas je rozdělen do tří třetin.

První třetina

Před zápasem je býk rozdrážděn, aby se „dostal do ráže“. Poté pořadatelé divákům býka představí a pustí ho do arény, kde rozzuřeně pobíhá.

První třetina - zpravidla tři Banderilleros pokouší býka. Zjišťují tak, jak býk reaguje a jak se chová. Na konci přijede Picador na koni a trefuje se býkovi do šíje, aby ho na ní poranil a tím mu ubral sil.

Druhá třetina

Druhá třetina - Banderilleros se snaží přilákat býkovu pozornost. Ve chvíli, kdy se na ně rozběhne, snaží se býkovi do šíje zabodnout hůlky s ozdobami, aby ho opět osla

Třetí třetina

Třetí třetina - v této části přichází na řadu matador. Do arény vchází sám s červeným nebo fialovým pláštěm a mečem.

Oslabeného býka dráždí a hraje si s ním, poletuje kolem býka a dělá otočky a kreace pro diváky. Ti aplaudují a jásají.

Společenský význam a kritika býčích zápasů

Není pochyb o tom, že býčí zápasy poskytují důležitý základ národní identity, kultury, tradic, soudržnosti…

Dnes není obliba býčích zápasů odlišná v různých sociálních skupinách. Toto rozdělení názorů zůstalo až do dneška.

Názory na býčí zápasy se mísí. Na jednu stranu jsou tu ti, kteří jsou přesvědčeni o tom, že jde o tradici, která k Mexiku patří, láká turisty a živí zejména venkovany, kteří jsou na tradici býčích zápasů závislí, neboť na ní mají založené živobytí.

Jiní tuto činnosti považují za krutou a nekulturní. Podle nich jde o zastaralou tradici, která nemá v moderní společnosti co dělat. A jsou přesvědčeni o tom, že by měla být zrušena.

Bezpochyby nejznámější z býčích zápasů je festival Embalse de Toros. Býkům se podává určité množství alkoholu před tím, než začnou přeplavávat řeku, přivázaní provazem k malé lodi.

Mnoha lidem tato součást festivalu přijde zábavná, zvedá se však vlna odpůrců, kteří tuto činnost považují za krutou a bezvýznamnou. A pořádají protesty k těmto úkonům.

Psychologická perspektiva koridy

Oblíbenost býčích zápasů spočívá v tom, že poskytují jedinečnou možnost uvolnění, ventilace a vyjádření potlačovaných pudů a emocí.

Celá podívaná se točí kolem smrti po sérii ritualizovaného a estetizovaného mučení. Profese býčích zápasů je fascinující směs nebezpečí a slávy, strachu a nebojácnosti, exhibicionismus a ponižování, nesmrtelnosti a zapomnění, hazardu a předvídatelné jistoty, krásy a krveprolití.

Nálada diváků v hledišti hodně kolísá. Publikum jásá nebo se zlobí, tleská nebo vypískává, je nadšené nebo rozhořčené.

Vždy, když se býk rozběhne, divák vlastně prožívá dvě protichůdná přání: aby toreadora nabral na rohy a odhodil ho, a aby tento střet neměl krvavé následky.

Tyto protichůdná přání uspokojují v divákovi dvě různé vrstvy psychiky: id (pudy, nevědomí) a superego (svědomí, vědomí).

Robert Waelder (1965): „Psychoanalýza si je samozřejmě vědomá krutosti přítomné v býčích zápasech, ale jde o víc než jen o sadistické představení. V zápasech dramaticky kontrastuje nekontrolovaný vztek bestie a síla člověka, původně mnohem slabšího, ale mocnějšího díky rozumu. David porazí Goliáše".

Korida jako rituál a kulturní symbol

Někteří španělští myslitelé tvrdí, že tradice býčích zápasů není nezbytnou součástí naší kulturní identity a navíc přispěla k naší relativní zaostalosti ve srovnání s ostatními evropskými národy, ne-li k horším věcem, jako například k naší údajné krvežíznivé povaze.

Většina španělských myslitelů, spisovatelů a umělců vyznávala vznešené psychologické a estetických hodnoty býčích zápasů. García Lorca (1936) uvádí: "Býčí zápasy jsou pravděpodobně nejdůležitější poetické bohatství Španělska. "

Odhadem šedesát milionů lidí na celém světě je fanoušky býčích zápasů. Část příznivců býčích zápasů byla proti ochraně koní - korida podle nich kvůli tomuto ztratila důležitou část svého kouzla.

Sadismus v dnešní koridě je jen slabým odvarem v porovnání s minulostí, nicméně v některých oblastech stále existují hlavně během fiest praktiky výše popsané, jinde došlo k "zlidštění."

Rituál býčích zápasů poskytuje platformu sadismu. Chcete-li zjistit, o co je nyní korida méně sadističtější, stačí k tomu projít historické listiny o původu a průběhu koridy ve Španělsku de Moratinos (1776), nebo sledovat Goyovy obrazy býčích zápasů.

Řemesla, oděvy a venkovské trhy

V Mexiku najdete mnoho šikovných umělců a řemeslníků. I když se Mexičané drží tradic, v kroji uvidíte ve městě málokohou.

Určitě navštivte vesnický trh. Zažijete pravou mexickou atmosféru, potkáte místní chovatele, pěstitele, řemeslníky.

Na festivalu lidového umění Maestros del Arte se vám představí mexičtí umělci, kteří nabídnou ke koupi své sbírky děl. Můžete se těšit na keramiku, dřevořezbu, stříbrné šperky nebo tkané koberce.

Mexické řemesla, jako jsou keramika, tkaniny, košíkářství a stříbrné šperky, jsou ceněna pro svou krásu a kvalitu. Tyto tradiční řemeslné výrobky jsou často vyráběny ručně a odrážejí bohatou kulturní tradici země.

Jazyk a kulturní rozmanitost

Úředním jazykem je španělština, která patří mezi 63 jazyků používaných v Mexiku. Aztéčtina nahuatl je jedním z nejpoužívanějších jazyků. Je využívána 1,6 milionem lidí.

Další nejvíce rozšířené jazyky jsou mayština, zapotéčtina, mixtéčtina. Angličtina vám postačí k dorozumění se v rezortech. V jiných částech se bez španělštiny neobejdete.

Rozmanitost jazyků potvrzuje, že mexický folklor není jedinou jednotnou tradicí, ale souborem mnoha regionálních kultur. Každý region má vlastní hudební nástroje, tance, kroje, patrony, poutní místa a slavnosti.

tags: #mexiko #folklor #domaciho #obyvatelstva #poute #karnevaly