Stráž obrany státu: ochrana hranic Československa v letech 1936–1939

Stráž obrany státu (SOS) byla speciální bezpečnostní složka Československé republiky, která vznikla na základě vládního nařízení č. 270/1936 Sb. Jejím úkolem byla ochrana nedotknutelnosti a neporušitelnosti státních hranic, zachování klidu a pořádku v pohraničí i ve vnitrozemí a reakce na nenadálé ozbrojené napadení.

V případě ohrožení dokázaly jednotky SOS během několika hodin uzavřít hranice po celém obvodu republiky, zatarasit komunikace a zahájit boj na zdrženou, který měl umožnit mobilizaci hlavních československých sil. Od září 1938 do března 1939 padlo při jejich bojovém nasazení 84 mužů a 270 bylo zraněno.

Proč Stráž obrany státu vznikla

V polovině 30. let minulého století si českoslovenští vojenští odborníci začali uvědomovat, že případný válečný konflikt kdekoliv v Evropě bude zahájen bleskovým úderem bez předchozího formálního vyhlášení války. Pozdější vývoj tyto odhady plně potvrdil (napadení Polska v září 1939, Belgie v květnu 1940, Sovětského svazu v červnu 1941).

Idea vzniku SOS souvisela se změnou bezpečnostní situace Československa, která se výrazně zhoršovala po nástupu nacistů v sousedním Německu v roce 1933. Tehdy bylo zjištěno pomocí různých testů a rozborů situace obrany hranic, že nejsou k dispozici metody, kterými by bylo možné reagovat na náhlé napadení státních hranic.

Do této situace vstupoval i moment, kdy by státní hranice mohla být narušena polovojenskými organizacemi. Ostatně československé zpravodajské služby už tehdy zjišťovaly informace, že takové způsoby napadení mohou přicházet v úvahu.

Přibližně na podzim 1934 pak přichází Nejvyšší rada obrany státu s ideou vybudovat jednotně organizovaný sbor k ochraně nedotknutelnosti a neporušitelnosti státních hranic. Nejideálnějším řešením v té době bylo vytvořit nový, jednotně vyzbrojený a organizovaný sbor.

Proč nevznikl samostatný jednotný sbor

Byly to rozpočtové a hlavně zahraničněpolitické důvody. V pohraničí nemohl vzniknout (podle pozdějších sdělení tvůrců SOS) takto jednotně organizovaný sbor, protože existovala obava, že by v okolních militarizovaných státech nebyl přijat.

Tím by se Československo ocitlo v nepříznivé situaci vzhledem k jeho zahraničněpolitickým cílům. Proto byla zvolena metoda, kdy tento sbor vznikal z již stávajících složek bezpečnostního aparátu.

Vývoj v tomto směru dospěl ke zmiňovanému přijetí vládního nařízení z roku 1936, který znamenal počátek organizace a vývoje SOS.

Organizace a začlenění do obrany státu

SOS byla mimořádně významnou složkou obrany Československé republiky. Patřila k ní například civilní protiletecká obrana, síť četnických leteckých hlídek, síť nově budovaných státních policejních úřadů, které byly důležité jak z hlediska udržení bezpečnosti, tak zpravodajství.

SOS nesměla být vojensky organizovaná, takže bylo rozhodnuto, že vedení SOS bude integrováno do ministerstva vnitra, konkrétně se jednalo o 14. oddělení. V roce 1938 se připravovalo zřízení určité střední fáze na úrovní zemských úřadů.

Složkami v terénu potom měly být takzvané prapory Stráže obrany státu. Skutečně jich vzniklo 31, i když jich bylo naplánováno více. V září 1939 pak sbor SOS dosáhl síly 30.000 mužů.

Celkem bylo zformováno 30 příhraničních praporů Stráže a jeden vnitrozemský (Praha), ve kterých bylo zařazeno přes 30 000 mužů. Podle původního plánu bylo rozděleno celé území Československé republiky na 38 politickosprávních obvodů, ale ke zřízení sedmi tzv. vnitrozemských praporů (Poděbrady, Pardubice, Tábor, Plzeň, Brno, Kroměříž a Hranice) kvůli mezinárodní krizi v roce 1938 již nedošlo.

Složení jednotek SOS

Prvotní podřízení ministerstvu vnitra umožnilo, že to byla bezpečnostní, nikoliv vojenská složka. Tím pádem do ní byly začleněny jak složky četnické, tak pohraniční finanční stráž, která patřila pod ministerstvo financí, a takzvané vojenské posily SOS.

Za mužstvo Stráže byli určováni příslušníci rezortního četnictva, finanční stráže, státní policie a vojenští záložníci s trvalým bydlištěm v blízkosti předpokládaného nasazení. Vojenské posily SOS byly záložní vojíni a poddůstojníci do hodnosti rotného, kteří byli vybíráni z občanů české a německé národnosti, kteří žili v příhraničních oblastech.

V říjnu 1936 SOS vznikla, v listopadu byl přijat organizační řád a v březnu 1937 se začalo s výcvikem. Až v květnu 1938 došlo k ostré zkoušce SOS a ukázalo se, že tento zdánlivě nesourodý celek je celkem použitelný na účely, pro které vznikl.

Struktura praporů, rot a družstev

Prapory byly dále děleny po armádním způsobu na roty, čety a družstva, která byla zpravidla tvořena 13 muži s lehkým kulometem. Družstva Stráže byla rozdělena do tří sledů - zpravodajského, obranného a do mobilní zálohy, do které byly zařazovány četnické pohotovostní oddíly, sídlící v místě velitelství praporu.

Stavy jednotlivých praporů SOS byly závislé na velikosti obvodů a na požadavcích příslušných veliteství armádních sborů; kolísaly od 400 do 2000 mužů.

V mírové době jednotky Stráže fungovaly jen rámcově, mužstvo konalo běžnou rezortní službu a bylo povoláváno na doplňovací střelecký, taktický a ženijní výcvik.

Velitelé praporů

Jako velitelé praporů byli k 1. prosinci 1936 jmenováni důstojníci pěchoty v hodnostech majorů nebo podplukovníků. Naštěstí to byli důstojníci Československé armády v hodnosti od majora po podplukovníka.

Takže to byli zkušení důstojníci, většinou legionáři, kteří měli zkušenosti ve velitelských funkcích do výše praporu, pluku apod. To byla obrovská výhoda.

Společným jmenovatelem důstojníků vybraných pro velitelské funkce byly legionářská minulost, bojové zkušenosti z 1. světové války, a především absolutní národní spolehlivost.

Protože v mírové době podléhala SOS politické správě, byli tito důstojníci formálně přiděleni k hlavním okresním politickým úřadům (u praporů Praha, Bratislava, Košice a Užhorod policejním ředitelstvím) jako voj. techničtí referenti a byli podřízeni okresním hejtmanům, ev. policejním ředitelům.

Vztah vojenského a politického vedení

Politickým orgánem praporu SOS byl politický úřad, čili okresní úřad v čele s okresním hejtmanem v místě velitelství praporu. Ten se staral o organizační, personální a výběrovou stránku.

Nejbližší vojenské velitelství se pak staralo o obnovovací vojenský výcvik, protože to všechno byli bývalí vojáci. Speciální výcvik ženijní, spojařský atd. se konal často ve velkých městech.

SOS sice patřila pod ministerstvo vnitra a v případě války měla přejít pod ministerstvo národní obrany, ale samotný výcvik prováděly vojenské orgány (tedy ministerstvo národní obrany).

Byla tam však jakási dvouhlavost. Pozastavil bych se u poměru mezi přednostou okresních úřadů, tedy hlavního politického úřadu, u nějž fungovalo velitelství SOS, a velitelem SOS.

To bylo rozhodující pojítko pro kvalitu jednotky. Šlo o to, že u hlavního štábu, který měl na starosti metodiku výcviku a konkrétní organizaci, vycházely instrukce v tom směru, aby se vojenští velitelé praporů SOS nestali ovládanými osobami.

Neměli dopouštět situace, aby se přednosta okresního úřadu stal jejich poručníkem. Proto do toho měli vnášet maximální aktivitu.

Praxe pak skutečně potvrdila, že pokud si velitel SOS vydobyl takové místo, získával kvalitnější výsledky, než tomu bylo jinde, kde nebyl velitel tak aktivní. Pro první vystoupení SOS v květnu 1938 to bylo velmi podstatné.

Vnitřní spory a generační rozdíly

Navíc existovaly různé spory v organizaci SOS. Byly to spory resortní, jako byla řevnivost mezi četnictvem, které patřilo pod ministerstvo vnitra, a finanční stráží pod ministerstvem financí.

Další neshody byly generační. Někteří starší četníci přeci jen nebyli tak přizpůsobiví jako mladí příslušníci četnictva a finanční stráže.

Ti totiž přicházeli z řad déle sloužících důstojníků, takže byli vychováni a vykováni Masarykovou republikou a měli větší cit a chuť pro obranu republiky.

Prapory, kde se velitel opřel o tuto generační záležitost, pak byly v praxi úspěšnější než tam, kde přetrvávala přísná subordinace atd.

Bylo velice důležité, aby praporu velel zkušený důstojník armády. Navíc bylo nutné eliminovat přednosty okresních úřadů a také takzvané odborné poradce z řad četnictva, státní police a finanční stráže, kteří zodpovídali za personální otázky u státních zaměstnanců.

Byli to sice zkušení státní úředníci, ale často starší lidé hluboce zakořenění v dobách rakouské monarchie, kteří nebyli flexibilní vůči bezpečnostní a politické situaci.

Výcvik příslušníků SOS

Nejbližší vojenské velitelství se staralo o obnovovací vojenský výcvik, protože příslušníci SOS byli bývalí vojáci. Výcvik zahrnoval střeleckou, taktickou a ženijní přípravu, přičemž speciální výcvik spojařský a další odborné činnosti se konaly často ve velkých městech.

V březnu 1937 se začalo s výcvikem. Až v květnu 1938 došlo k ostré zkoušce SOS a ukázalo se, že tento zdánlivě nesourodý celek je celkem použitelný na účely, pro které vznikl.

Problémy byly spíše s vojenskými posilami, protože to byli muži různého věku. Takže tam byl odstup od základního výcviku z dob vojny často větší a schopnosti ovládat třeba lehký kulomet vzor 26 menší.

Étos doby byl ale takový, že všichni svoje nedostatky s radostí doháněli.

Výzbroj a výstroj

Dodávky byly ze zdrojů armády. Administrativně to bylo občas složité - tu přes ministerstvo vnitra, tu přes ministerstvo národní obrany.

Takže například při prvním ostrém vystoupení SOS v květnu 1938 došlo ojediněle k tomu, že se některým družstvům nedostávalo dost lehkých kulometů, pušek atd.

Jinak byla SOS vyzbrojena stejně jako pěchota Československé armády: pušky, lehké kulomety, granáty, dalekohledy atd., atd. Odpovídalo to výzbroji prvosledových jednotek.

Po roce 1933, kdy přišel Hitler k moci, a po některých incidentech v pohraničí, jako byla „fémová“ vražda inženýra Formise apod., došlo k nárůstu počtu nových četníků a příslušníků finanční stráže z řad déle sloužících poddůstojníků.

Ti měli velmi pozitivní vazby na armádu, protože ještě natolik neintegrovali do systému policie, četnictva atd. Důstojníci proto pro ně měli autoritu, zpravodajská služba ve prospěch armády byla samozřejmostí apod.

Zpravodajská činnost

Kromě výcviku svých mužů a přípravy pro bojové zajištění hranic velitelé praporů organizovali ve svých obvodech za součinnosti s četnictvem a finanční stráží zpravodajskou službu, jejíž poznatky byly předávány vojenské rozvědce.

Pro armádu byl tento zdroj informací velmi cenný, protože četníci a finančníci dobře znali místní poměry a prostřednictvím důvěrníků monitorovali situaci také v příhraničí sousedních států.

Mimořádný byl také přínos příslušníků SOS pro zpravodajství ministerstva vnitra i národní obrany. Když totiž „vyschly“ všechny zdroje, byli to příslušníci SOS (četníci a především financové), kteří díky svým tajným kontaktům s místním obyvatelstvem opatřovali aktuální informace z různě hlubokých oblastí Německa a dalších okolních států.

Tehdy to byly jediné aktuální informace, jaké naše zpravodajství mělo.

Úkoly v míru a v případě války

SOS existovala velice krátce. Od prvních dokumentů do propuknutí zářijové krize to byly dva roky. Minimálně první rok přitom zabrala jen organizace, tvorba, hledání cesty.

Byla to úplně nová věc, kdy se několik složek z několika zdrojů různé podřízenosti muselo sladit do jednotného proudu. Nejsilnější byl asi proud ministerstva národní obrany a hlavního štábu.

Do vlastní činnosti praporů SOS patřil zmiňovaný výcvik. Vypracovávaly se ale také plány na zabezpečení hranic, které byly rozsáhle zpracované, i když se pak ukázalo, že mohly být i stručnější.

V případě ohrožení bezpečnosti ČSR byly jednotky Stráže schopné během několika hodin uzavřít hranice po celém obvodu republiky, zatarasit komunikace a zahájit boj na zdrženou, který měl umožnit mobilizaci hlavních čsl. sil.

V případě války by docházelo k přepodřízenosti praporů SOS vojenskému velení.

První ostrá zkouška v květnu 1938

Velitelské úsilí i obětavost řadových příslušníků Stráže byly poprvé zúročeny při ostraze hranic vyhlášené v noci z 20. na 21. května 1938, kdy ČSR svou vojenskou připraveností překvapila celou Evropu.

V květnu 1938 bylo ještě všechno v pořádku - my tady, oni tam. Ovšem s příchodem Runcimanovy mise do Československa vycházely z ministerstva vnitra instrukce v tom smyslu, aby příslušníci SOS nevyvolávali takové incidenty, kdy by došlo ke zbytečné střelbě, zejména, kdy by střely dopadaly na území cizího státu.

Samozřejmě měli právo bránit se napadení, ale museli zachovat chladnou hlavu a nenechat se strhnout.

Zářijová krize roku 1938

Další tvrdou zkouškou pro příslušníky SOS i jejich velitele byla pohotovost od 14. září 1938 do 15. února 1939, během které jednotky Stráže prošly nevyhlášenou pohraniční válkou s polovojenskými formacemi, vysílanými na území ČSR z Německa, Polska a Maďarska.

V několika případech se příslušníci SOS dostali do střetů i s pravidelnými jednotkami sousedních států, které vnikly na území ČSR.

SOS se stejně jako armáda Československé republiky ocitla v situaci, která je pro interpretování přes její jednoznačnost velice složitá. Československo bylo v maximálně znevýhodněné pozici vzhledem k partnerům na Západě.

Ti na ně tlačili, aby maximálně ustupovalo henleinovskému hnutí, které reprezentovala Sudetoněmecká strana Konráda Henleina.

Mezi zákazem boje a nutností bránit se

Pravdu měli lidé na hranicích, kteří kritizovali tento rozkaz. Pravdu měla ale také i vláda, která musela sebevražedně ustupovat před nacistickým tlakem, a tak de facto vyhovět.

Přirovnal bych to ke stejně zoufalé situaci, v jaké jsou mírové jednotky OSN v různých misích. Situace našich mládenců na hranicích byla často stejně složitá jako někde ve Rwandě.

Na jedné straně se jim totiž zakazovalo bojovat, na druhé straně byli nuceni se bránit.

Praxe byla ve skutečnosti jiná. Třeba u jednoho ze severočeských praporů SOS, jak dokumentují pamětníci, důstojník pěchoty Kouba sice předal oficiální rozkazy, ale svému podřízenému sdělil: „A teď něco soukromého: Je lepší vystřelit a být dva roky zavřený, než nevystřelit a být milion let po smrti.“

Černý čtvrtek SOS

Bohužel docházelo. Především 22. září 1938, říkám tomu černý čtvrtek SOS.

Den předtím byla vláda donucena Francií a Anglií poprvé kapitulovat, pak se to řešilo mobilizací a změnou vlády.

Ovšem nedostatek informací v pohraničí a tvrzení ministerstva vnitra, že se za žádnou cenu nesmí proti henleinovcům použít zbraně, způsobily, že v některých oblastech, které byly příliš vysunuty před armádou (Ašský výběžek, Šluknovský výběžek, výběžky na severní Moravě) obrovské množství příslušníků SOS skončilo v německém zajetí.

Nacisté je odvlekli a repatriovali až po Mnichovu. Do té doby se k nim chovali různě.

Především to záleželo na tom, jestli se o ně zajímaly říšské orgány, které je braly jako klasické zajatce, nebo jestli se k nim dostali henleinovci, kteří dávali popud své agresi.

Takže například bývalý pašerák si zchladil žáhu na příslušníkovi finanční stráže, který jej v minulosti několikrát zadržel apod.

Nejsložitější situaci měly vojenské posily složené z německých antifašistů, kteří byli ze strany Němců bráni jako dvojnásobní zrádci a nepřátelé nacistické říše.

Příběh obránců stanice v Liptáni

Jednotky SOS často stály před hlavním obranným postavením. Velice dobře jejich pocity vyjadřuje úryvek z dopisu dozorce finanční stráže Vítězslava Hofírka, jednoho z obránců stanice v Liptáni, který napsal svým rodičům 18. září 1938, tedy už po henleinovském povstání:

Je to zde snad horší, než vám píši. Situace je taková, že není naděje, aby nedošlo k válce. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné. Je nás málo a posila nejde.

Vím dnes určitě, že se z toho nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.

Strach ale nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mě hrdí, že jsem padl pro naši drahou vlast, a neplačte pro mne. O to jediné vás prosím.

O čtyři dny později byl henleinovci zavražděn.

Ztráty a bojové nasazení

Při bojovém nasazení jednotek SOS padlo od září 1938 do března 1939 celkem 84 mužů a 270 bylo zraněno (v počtech jsou zahrnuti i rezortní příslušníci bezpečnostních sborů, kteří nebyli v SOS zařazeni, ale padli při plnění stejných úkolů).

Značka * u padlého znamená, že dotyčný nebyl zařazen v SOS, ale padl v obvodu praporu při rezortní službě. V závorce za názvem praporu je uvedeno jeho sídlo po odstoupení pohraničních území. Číslování praporů nebylo v dobové korespondenci a rozkazech používáno.

Ústup po Mnichovu a evakuace

Při ponižujícím odstupování pohraničních území po mnichovské konferenci a vídeňské arbitráži organizovali velitelé praporů SOS evakuaci; jednotky SOS tvořily dvoukilometrové bezpečnostní pásmo mezi čsl. pravidelnou armádou a okupačními vojsky.

Pohotovost praporů Stráže obrany státu v historických zemích byla ukončena 26. listopadu 1938, na Slovensku 12. prosince 1938 a na Podkarpatské Rusi až 15. února 1939.

SOS na Podkarpatské Rusi

SOS byla ovšem nasazena ještě na Podkarpatské Rusi, kde v březnu bojovala velice tvrdě.

Členové SOS v domácím a zahraničním odboji

V zahraničních jednotkách (od Sokolova po Tobruk) nacházíme bývalé příslušníky SOS, ale především jsou v domácím odboji.

Důstojníci, jako byl náčelník štábu Pražského povstání František Bürger Bartoš nebo velitel partyzánů na Českomoravské vysočině Karel Veselý Steiner, věděli právě z roku 1938 o kvalitách, vlastenectví a obětavosti příslušníků SOS.

A když potom organizovali bojové skupiny, počítali s bývalými příslušníky SOS v první řadě.

Ocenění příslušníků SOS

Málokdy. Spíše posmrtně.

Několik příslušníků, kteří padli v bojích s henleinovci v září 1938, dostalo v letech 1946, 47 in memoriam Československý válečný kříž, ale to byly opravdu výjimky.

tags: #stram #zapas #stoleti