Výstup na Eiger přes Mittellegigrat

Výstup hřebenem Mittellegi na vrchol Eigeru je náročná vysokohorská až horolezecká túra obtížnosti AD+ až D podle zvolené varianty a podmínek. Trasa vede exponovaným severovýchodním hřebenem, střídá skalní lezení, fixní lana, slanění, sněhové úseky a místy firnový hřeben; lezení dosahuje obtížnosti IV, u integrální varianty také V až 5+.

Nejčastější plán začíná na chatě Mittellegihütte ve výšce 3355 m, pokračuje přes hřeben Mittellegi na vrchol Eigeru ve výšce 3970 m a sestupuje jižním hřebenem přes sedla Eigerjoch k chatě Mönchsjoch nebo ke stanici Jungfraujoch. Celý podnik vyžaduje zkušenost s pohybem v exponovaném skalním a smíšeném terénu, jistotu při lezení i sestupu a schopnost bezpečně postupovat po ledovci.

Eiger a místo hřebene Mittellegi v jeho historii

Eiger je nejvýchodnější hora masivu Jungfrau v Bernských Alpách. Společně s Mönchem a Jungfrau tvoří známý Dreigestirn. Eiger dosahuje výšky 3970 m a patří k nejvýraznějším vrcholům švýcarských Alp.

Jméno Eiger je v historických listinách poprvé zmiňováno v roce 1252 jako „mons Egere“. Zatím zůstává nevyjasněno, zda se jméno vztahuje spíše k řeckému slovu akros (= „ostrý“ nebo „špičatý“) nebo pochází ze středohornoněmeckého „Hej Ger“ (= „vysoká jehla“) či jestli má nejblíže k německému „eigen“ (= „svérázný“, „osobitý“).

Severní (přesněji severozápadní) stěna Eigeru je s převýšením více než 1800 m jednou z nejvyšších evropských stěn a díky obtížnosti i výzvou pro všechny zkušené horolezce. Kvůli vysokému počtu obětí, a také mnoha nebezpečím, které ohrožují horolezce (padající kamení, led a sníh, špatné počasí) bývá její název z původního německého Nordwand (severní stěna) komolen na Mordwand (vražedná stěna).

Vrchol Eigeru byl poprvé dostoupen dne 11. srpna 1858 grindelwaldskými horskými vůdci Christianem Almerem a Petrem Bohrenen a jejich irským společníkem Charlesem Barringtonem. Po četných pokusech renomovaných horolezců z celé Evropy byl Eiger v roce 1921 dosažen Japoncem Yuko Makim a Švýcary Fritzem Amatterem, Samuelem Brawandem a Fritzem Steurim poprvé přes Mittellegigrat.

Platí to i o Japonci Yuko Makim, který se spolu se třemi horskými vůdci vydává k vrcholu Eigeru. Čtveřice se však neubírá západním či jižním hřebenem, tedy osvědčenými výstupovými cestami, ale míří k dosud neprostoupenému severovýchodnímu hřebeni Mittellegi.

Přestože terén na hřebeni znali místní vůdci ze dvou sestupů, dosavadní pokusy o jeho přelezení skončily nezdarem. To se však díky příhodným podmínkám, nadšení mladého Japonce a letitým zkušenostem Fritze Amattera, Samuela Brawanda a Fritze Steuriho, podařilo 10. září 1921 konečně změnit.

Klíčové místo, strmý výšvih nad Grossen Turm (Velkou veží), zdolali a východním hřebenem na vrchol Eigeru (3970 m) konečně vystoupili. O šest let později 6. srpna 1927 se F. Amatterovi, E.Steurimu, S. Matsukatovi a S. Uramatsuovi zdařil výstup na vrchol celým východním hřebenem včetně jeho nižší části Hörnli.

Tím se definitivně otevřela cesta pro všechny, kteří se na Eiger rozhodli vystoupit jedním z nejdelších a nejhezčích alpských hřebenů.

Charakter výstupu přes Mittellegigrat

Cestu „Mittellegi“ vedoucí na nejznámější vrchol bernských Alp považuji za jednu z povinných místních klasik. Lezení vede většinou v pevné skále, ale není výjimkou, že je hřeben pokrytý sněhem a celý výstup absolvujeme v mačkách.

Výstup hřebenem v sobě nese trojkové a čtyřkové lezení. Po pravé straně je pohled na severní stěnu, po levé výhled na ledovec a další horské velikány. Po chvíli narazíte na fixní lana.

Celý hřeben je extrémně exponovaný s fantastickými výhledy do severní stěny Eigeru. Pro zkušené horolezce je výstup orientačně dobrý, méně zkušení můžou místy váhat.

Příležitostně se tu obcházejí věžičky, cestou na vrchol nás čeká i několik slanění. Ne všechny exponované úseky jsou jištěny. Střídá se lezení v plotnách, po hřebeni i kouty.

Oblíbená trasa začíná na chatě Mittellegi. Vede po linii hřebene nebo mírně vpravo od ní. Skalní věže (strážce) je dobré přelézat, nikoliv oblézat.

Nejtěžší místa jsou zabezpečena fixními lany a je jich tu hodně. Z věže Grosse Turm se 20 m slaňuje. V horních partiích se skalní lezení mění v exponovaný firnový hřeben.

Obtížnost lezení dosahuje IV. Sestupujeme buď Normálkou západní stěnou nebo jižním hřebenem ke stanici zubačky Jungfraujoch.

Přístup k chatě Mittellegi

Nejčastěji se k chatě Mittellegihütte přichází ze stanice Eismeer. Program prvního dne může vypadat takto: Grindelwald (950 m) - Eismeer (3158 m) - Mittellegihütte (3355 m).

Výstup ze stanice Eismeer na chatu trvá přibližně dvě až čtyři hodiny. Nejprve následuje sestup skalním tunelem na ledovec Obers Ischmeer, potom přechod ledovce a výstup skalním terénem k chatě.

Ze stanice Eismeer po ledovci Ischmeergletscher čeká sestup tunelem, následovaný krátkým slaněním nebo slezením s přeskokem na ledovec Ischmeer. Bylo to jako vstup do pekla nebo do vinného sklepa.

Klesali jsme několik pater dolů, až se nám otevřel neskutečný výhled na obrovský, rozpraskaný ledovec. Pokračovali jsme po ledovci mezi trhlinami. Tady pozor, často tu padá kamení a séraky.

Nebezpečí pádu do trhliny je zde zřejmé. Důrazně doporučuji použít pro přechod po ledovci lano. Dále to je zrychlenou chůzí asi půl hodiny k nástupu ke skalnímu lezení v plotně k horní cestě na chatu Mittellegihütte.

V současnosti se při výstupu k chatě využívá jen tato cesta. Nebo lezecká cesta z údolí, ale ta už je spíše pro fajnšmekry.

Lezecký přístup od Eismeeru

Začátek dvou délek lezení v pohorkách s batohem v uklouzané plotně píše průvodce za III. UIAA, ale já hodnotím nelehkým lezením, a ještě za mokra za IV.

Zde se i při mé poslední návštěvě několik dvojic otáčelo a žaslo, co že je to za nástup na chatu. Je to takové prvotní síto pro ty, kteří se do tohoto náročného výstupu pouštějí nepřipraveni.

První lezecký úsek je dobře zajištěn asi šesti nýty. Rukama držíš spoďáky a traverzuješ šikmo vpravo, pak po lehčím úseku až na skalní rampu a po ní asi 45 minut s jedním slaněním nebo slezením do žlábku.

Je to v podstatě chůze po šikmé plotně, skalní rampě. Rampa je pro zkušené dobře rozeznatelná, na několika místech dokonce i označena mužíky.

Při dešti či sněžení je přechod mnohem náročnější. A je bez zajištění. Když jsme dolézali na skalní chodeckou rampu, slyšeli jsme hukot.

Asi tak 500 m pod námi běžely tři dvojice lezců na laně. Nad nimi se odtrhly séraky o velikosti jednoho pětipatrového paneláku a padaly přímo na ně. Naštěstí to stihli, ale utekli jen o pár metrů.

Chata Mittellegihütte

Mittellegi leží na úpatí stejnojmenného hřebene. Slouží jedinému účelu - jako východisko pro výstupy na Eiger právě krásným hřebenem Mittellegi.

První chata s 16 lůžky byla postavena v r. 1924 za pomoci štedré dotace, kterou poskytl prvovýstupce hřebenem Japonec Yuko Maki. V r. 1986 došlo k renovaci a zároveň přistavení další budovy ve tvaru ocelové tuby, která slouží jako záložní kapacita a Winterraum.

A protože i hlavní chata přestala stačit, v r. 2001 byla rozšířena na 30 míst. Od r. 1995 je zde přes léto i správce.

Chata Mittellegihütte leží ve výšce 3355 m. Je obhospodařována od července do konce září a podle uvedených údajů má 36 míst, z toho 12 bivak.

Chata má kapacitu 36 lůžek, z toho 12 bivak. Rezervace je možná jen po telefonu. Winterraum je k dispozici v nepřítomnosti chatařky.

Asi 600 metrů před chatou jsme se místo cesty po volném kamení přímo pod chatou raději vydali vzhůru po kompaktní skále. Zde lezci často bloudí v nepříjemných pasážích.

Západy slunce jsou zde při dobrém počasí neskutečné. Asi 80 % lidí na chatě tvoří místní horští vůdci.

Varianta přes Ostegghütte a hřeben Hörnli

Ještě zajímavější variantou je přelez celého SV hřebene. Nezačínáme tudíž od chaty Mittellegi, ale Ostegghütte.

Hřeben se zde ještě nejmenuje Mittellegi, ale Hörnli, stejně jako slavnější kolega na Matterhornu. Výstup se pak protáhne o den a celková obtížnost naroste na D.

Hřeben Hörnli je východní pokračování Mittellegi od chaty Ostegg. Trvá 7-8 hod. a má obtížnost III. K chatě Ostegg se dostaneme z Grindelwaldu.

Částečně si můžeme pomoci lanovkou na Pfinstegg, ale skoro se to ani nevyplatí. Z Grindelwaldu vede přístup přes Alpiglen a dále po stezce Eiger Trail.

Od usedlosti vyrážíme po stezce Eiger Trail k východu směrem na Boneru. Pěšina nejprve stoupá svěžími loukami, kde se vytrvale pasou krávy, poté traverzuje řídkými lesními porosty.

Postupně přechází přes úzkou soutěsku hluboko zaříznutou do zdejších vápenců a další tři potoky stékající ze severní stěny Eigeru.

Mělký zářez posledního toku je i na konci léta vyplněn mohutným sněžníkem, který proudící voda vymodelovala do podoby několik metrů vysoké brány.

Hned za potokem se objevuje rozcestník a pěšina na Ostegghütte. Uhýbáme vzhůru a strmým terénem stoupáme na úpatí mohutného skalního stupně, přes který je cesta zajištěná ocelovými lany.

Nad okrajem rokle stoupáme ještě pár metrů vzhůru a vzápětí traverzujeme doleva na plošinu k chatě Ostegg (2317 m).

Ostegghütte

Místo, kde chata stojí, je pohádkové. Travnatá plošina na rozhraní severozápadního svahu hřebene Mittellegi a hlubokého ledovcového údolí se nachází více než 1000 m nad Grindelwaldem, a představuje tak ideální vyhlídkový bod na okolní krajinu.

Na západě ohraničuje výhled severní stěna Eigeru, na severu 2500 metrů vysoký hřeben s dominantou Faulhorn (2680) a na východě masívní Wetterhorn (3692).

Ostegghütte je celoročně otevřena, bez obsluhy, vybavena plynovým sporákem, nádobím a dřevem a nabízí 15 míst. Heslo od schránky s klíčem je v informačním centru Grindelwald Sports.

Chata je útulná a dobře vybavená kamny a vařičem počínaje, nádobím a čistými dekami konče. Pitná voda je v nádrži za chatou.

Přechod hřebene Hörnli

Ráno vyrážíme až s rozedněním. Přechod na chatu Mittellegi má trvat přibližně osm hodin a chceme mít dostatek světla na hledání cesty zasněženým terénem nad chatou.

Vrstva sněhu je deset centimetrů mocná a souvisle pokrývá suť a skály, s výjimkou svislých nebo převislých stupňů.

Od chaty traverzujeme dobře znatelnou pěšinou nejprve k západu a přibližně po třech stech metrech nás mužici vedou dalším traverzem vzhůru k východu.

Na hřeben Hörnli se dostáváme členitým terénem přes řadu zasněžených skalních stupňů, které jsou dva až tři metry vysoké. Hřeben přináší vítanou změnu.

Po sněhu není ani památky, a mačky tak můžou putovat do batohu. Bez lana postupujeme až k hrotu okovanému dvojicí nýtů, ze kterých se slaněním jižní stěnou dostáváme na úroveň úzkého sedla.

Odtud stoupá cesta zářezem na malou skalní vyvýšeninu vlevo. Z ní se traverzuje do výrazného zahloubení, zakončeného úzkým průlezem, do západní stěny hřebene.

Ze skalního okna pokračujeme úbočím svahu pod kótou 2930 zpátky na hřeben, který nás přivádí nad další výrazné sedlo.

Klíčové místo integrální varianty

Už při slanění do úzkého sedla je jasné, že jsme se přiblížili ke klíčovému místu výstupu, kde skončila většina historických pokusů o průstup celé hřebenovky.

Sedlo totiž od západu střeží skalní výšvih, který je v horní části převislý. V pohorách a s běžným vybavením na jeho přelezení ani nepomýšlíme.

I alternativní cesta jihovýchodní stěnou však nebude zadarmo, o čemž svědčí nýty nad sedlem a dva železné stupy v navazujícím traverzu.

O jištění lanem není pochyb a na bedra spolulezců jde pro jistotu i batoh. První délka začíná jednoduše vzhůru ze sedla, přes dva nýty až ke smyčce u zdvojeného nýtu.

Krátký odpočinek, obhlédnutí dalších kroků, a pak už přes bříško vlevo do plotny a krátkým traverzem (2-3 m) do kouta.

V koutě je místo na pohodlný štand, takže dobrat druholezce a připravit se na další délku (25 m). Ta vede přímo vzhůru, je dobře zajištěná nýty (po 3-5 m) a navíc lze na několika místech založit friendy.

Ani tady však není radno ztrácet pozornost (klasifikace V), a tak nám to ve trojici na laně zabere trochu času. Když máme všichni přelezeno, pokračujeme exponovaným hřebenem až na kótu 3044.

Tady balíme lano a pokračujeme pohodlným, místy až několik metrů širokým hřebenem až na chatu Mittellegi (3355).

Integrální varianta hřebene Mittellegi je poctivý 3 denní podnik s obtížností D (5+, A0), zahrnující přenocování na třech chatách.

Výstup z Mittellegihütte na vrchol Eigeru

Ráno se v chatě dle počtu lidí rozděluje snídaně zhruba po 15 minutách. Mají to tu velmi dobře zorganizované a i díky nižší kapacitě chaty se tu u nástupů k těžším skalním úsekům a u fixů netvoří větší fronty.

Vyrážíme v půl sedmé za jasného počasí a úplného bezvětří. Grindelwald a celé údolí pod námi je zalité v mracích, zlátnoucí východní obzor věští brzký východ slunce.

Po čtvrt hodině přicházíme k prvnímu skalnímu výšvihu, který je podobně jako řada následujících nízký a dobře schůdný.

V osm hodin stojíme před prvním vysokým výšvihem s fixními lany. Skála je suchá a pevná, a tak si lezení užíváme bez fixů.

Na vrcholu výšvihu se hřeben zužuje, a následující úsek jdeme navázaní. Lezení postupně přechází do stále exponovanějšího terénu.

Přibližně v polovině výstupu se hřeben začíná strmě zvedat, přibývá tlustých bílých lan, které výrazně usnadňují nyní již celkem těžké lezecké pasáže.

Po dolezu na nejvýraznější věž Grosser Turm se každý další výšvih zdá být jako vrchol. Navigace je celý výstup jednoduchá, nemá smysl nějak více studovat TOPO, leze se buď to přímo po hřebenu, nebo lehce zprava, všechny věže se přelézají.

Grosse Turm a nejstrmější výšvih

V deset hodin stojíme na vrcholu skalní věže Grossen Turm (3689) a kocháme se pohledem na nejstrmější výšvih hřebene Mittellegi.

Jižní stěna přiléhající ke hřebenové hraně je sice suchá, ale převislá, a cesta je tak vedena vpravo severní stěnou.

Výstupová linie je po většinu dne ve stínu a dlouhé úseky jsou pokryté sněhem. Právě tento úsek představoval největší problém při dávných pokusech o výstup hřebenem.

Při prvovýstupu v roce 1921 se Fritz Amatter v těchto místech jistil pomocí šestimetrové dřevěné tyče s hákem na konci.

Při pohledu na sníh a led v trase výstupu bereme za vděk pomocnými fixy a rychle zdoláváme strmý terén.

Závěrečný úsek výšvihu se dolézá přímo po hřebeni, stejně jako následující skalní stupně a zasněžený vrcholový hřeben.

Vrcholový hřeben

Na závěr následuje opět nekonečný sněhový hřeben a krátce před 13h jsme na vrcholu. Dvě hodiny po poledni stojíme na vrcholu Eiger (3970) a užíváme si pocit prázdného prostoru všude kolem hory.

Další pasáž znamená traverz podél hřebene nad severní stěnou. Je to opravdu nepříjemné místo.

Na sněhovém hřebeni postupujeme s mačkami a cepíny. Sníh může být tvrdý a místy je nutné stoupat pouze na předních hrotech.

Naše lezecká snaha byla po čtyřech hodinách odměněna záplavou endorfinů a nepřekonatelným výhledem z vrcholu Eigeru.

Sestup jižním hřebenem

Dobytím vrcholu, ať už je sebevíc extatický, výstup nekončí. Nejčastější sestupová varianta vede jižním hřebenem přes Nördliches Eigerjoch a Südliches Eigerjoch směrem k Mönchsjochu.

Podle rady od chatařky upouštíme od úmyslu sejít z vrcholu západním hřebenem a vydáváme se po hřebeni k jihozápadu.

Po chvíli přicházíme na okraj stupně a pokračujeme slaňováním. Slanění navazují téměř pravidelně po 20 metrech, a tak jsme brzy bez problémů na sněhovém poli nad Severním sedlem (Nördliches Eigerjoch 3614).

Po suti a okraji sněhových polí pokračujeme k výrazné vyvýšenině na jižním hřebenu, kde přichází naposledy ke slovu lano.

Severozápadní stěnou táhneme dvě délky na hřeben, ze kterého pokračujeme už definitivně bez navázání do Jižního sedla (3759).

Následuje traverz po ledovci východním úbočím Mnicha do sedla Obers Mönchsjoch (3629) a sestup po stopách rolby až k bráně (3460) pod observatoří Sphinx.

Odtud vede podzemní chodba až na stanici zubačky Jungfraujoch.

Charakter jižního hřebene

Tato trasa se používá hlavně pro sestup. Ale i výstup po ní je možný. Začíná na stanici železnice Jungfraujoch nebo na chatě Mönchsjoch.

Odtud dojdeme traverzem po ledovci na sedlo Südliches Eigerjoch. Poté držíce se hřebene nebo vlevo od něj přelezeme skalky na sedlo Nördliches Eigerjoch.

Z poslední věže lze slanit. Dále nás čeká ještě jedno sněhové pole a poté opět linie víceméně po hřebeni.

Protože se s trasou počítalo hlavně pro sestup, můžeme v opačném směru využít několik slanění.

Ze sedla jsme pokračovali po opět velmi exponovaném mixovém hřebeni se třemi lezeckými pasážemi na ledovec až pod Mnicha. Pak ještě asi 30 minut po ledovci k chatě.

Podmínky na jižním hřebeni se mohou výrazně měnit. Právě tento úsek může být ve sněhu, ledu nebo naopak v odtátém skalním terénu obtížnější, než naznačuje běžné hodnocení.

Alternativní výstupové cesty na Eiger

Západní stěna

Obtížnost: AD. Výchozím bodem je stanice železnice Eigergletscher.

Trasa vede víceméně podél západního hřebene, ale v některých místech obchází strmé výšvihy. Po hřebeni pokračuje až v horních partiích.

Lezení dosahuje místy obtížnosti III-IV. Celková obtížnost se mění podle podmínek a množství sněhu.

Varianta středem stěny je také možná, ale využívají ji spíše v zimě lyžaři a skialpinisté.

Sestup probíhá po stejné trase nebo jižním hřebenem k chatě Mönchsjoch eventuálně ke stanici železnice Jungfraujoch.

Severní stěna

Obtížnost: ED. Severní stěnou vede asi 20 cest. Nicméně i „Normálka“ Heckmairova cesta z r. 1938 má lezecké úseky obtížnosti V+.

Musíme překonat 1700 m převýšení a ve většině případů bivakovat ve stěně.

Severní stěna Eigeru byla prvně zdolána skupinou německých a rakouských horolezců ve složení Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg a to během expedice ve dnech 21. - 24. července 1938.

Rakušané Kasparek a Harrer se s německými horolezci Heckmairem a Vörgem potkali pod vrcholem. Tito čtyři horolezci přežili sesun laviny při přechodu ledového pole “Pavouka” a poté se rozhodli spojit své síly pro výstup na vrchol.

První Čechoslováci, kteří vystoupili na Eiger severní stěnou, byli Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín. Podařilo se jim to 2. září 1961.

Ledovce, skála a nebezpečí

Základní stavební horninou Eigeru je vápenec, skládající se převážně ze sedimentů pocházejících z druhohor.

Ty se strmě zdvihají na severní hraně masivu Aar, který byl vyzdvižen těmito sedimenty od jižního k severovýchodnímu Eigerjochu a je považován za geologickou zvláštnost.

Na trase k Mittellegihütte se mohou objevit padající kameny, séraky, trhliny, zledovatělé plotny, sníh a náhlé změny počasí.

Voda dopadající ze skal na spodní část cesty dává tušit, že o sníh nebude výš na svazích nouze. Při dešti či sněžení je přechod mnohem náročnější.

Na ledovci Ischmeer často padá kamení a séraky. Nebezpečí pádu do trhliny je zde zřejmé.

Ne všechny exponované úseky hřebene jsou jištěny. Fixní lana výrazně pomáhají, ale nenahrazují zkušenost s jištěním, slaňováním a pohybem v horském terénu.

Výstup je vhodný pouze za výborného počasí a rozumných a bezpečných podmínek. Stabilní počasí je důležité především kvůli orientaci, lavinovému a kamennému nebezpečí, stavu sněhových polí a možnosti bezpečně dokončit sestup.

Vybavení pro Mittellegigrat

Doporučené vybavení tvoří helma, sedák, prusíkovací smyčky, mačky, cepín, 2x50 m lano, 5 expresek, sada friendů a obvyklá výstroj a výzbroj do vysokých hor.

Potřebné vybavení: lano 50 m, 3x expreska, 3x karabina HMS, 2 karabiny, 2 sešité smyce, hodí se i 2-3 friendy vel. 2,3 + vybavení na ledovec (mačky, cepín, helma, prusíky).

Výstup je horolezectví v čisté podobě, takže budete potřebovat téměř vše, co horská výbava nabízí včetně maček a cepínů.

Dále lano, jistící prostředky (presa, HMSky, smyce, friendy atd.) nebo helmu. Nezbytné jsou také pojištění, peníze a doklady.

V některých podmínkách se mohou hodit lezečky. Pokud máte lehkou převahu nad terénem této obtížnosti, tak se to dá bez lezeček, jinak bych pro prvolezce lezečky přibalil.

Orientace a organizace výstupu

Výstup hřebenem Mittellegi lze naplánovat jako dvoudenní podnik ze stanice Eismeer, nebo jako třídenní až delší variantu přes Ostegghütte a hřeben Hörnli.

Program 1. den: Grindelwald (950 m) - Eismeer (3 158 m) - Mittellegihütte (3 355 m), výstup 2 200 vláčkem, 300 m / sestup 150 m.

Program 2. den: Mittellegihütte (3 355 m) - Eiger (3 970 m) - Jungfraujoch (3 454 m), výstup 850 m / sestup 700 m.

Základní trasa vede takto: Grund - chata Ostegghütte - chata Mittellegihütte - Eiger - sedlo Obers Mönchsjoch - stanice zubačky pod Jungfrau.

Výstup bude veden v pohodovém tempu, ale přesto se jedná o celkem náročnou akci. Fyzická příprava je důležitá, protože výstup kombinuje dlouhé časové úseky, velké převýšení, lezení a sestup.

Železnice Jungfraujoch a únikové možnosti

Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau.

Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynoří se v sedle Jungfraujoch.

Uvnitř hory je i železniční stanice “Eigerwand”, která poskytla mnoha horolezcům únikovou cestu z Eigeru a tím jim zachránila život.

Ze stanice Jungfraujoch se po ledovci dostaneme podél masivu Mönchu, chaty Mönchsjoch a masivu Eigeru až za spádnici vrcholu a poté traverzem po skále k chatě.

Tento přístup není úplně triviální a má obtížnost III. Celkem od zubačky trvá přibližně 2,5 hod.

Praktické údaje k přístupu

Auto můžete nechat na parkovišti v Grundu a dále se vyvézt zubačkou na zastávku Alpiglen (1616 m). Od června do září vyjíždí vlak ze stanice Grindelwald-Grund směrem na Kleine Scheidegg každých 30 min.

Z Jungfraujoch odjíždí vlaky také každých 30 minut. Zubačka zajišťuje přístup ke stanicím Eigergletscher, Eismeer a Jungfraujoch.

Horolezecká sezona trvá od července do září. Pro počasí se používají údaje Meteoswiss a Grindelwald.

Mapy: Landeskarte der Schweiz (1:25 000): 1229 Grindelwald a 1249 Finsteraarhorn.

Pro přístup k Ostegghütte je třeba získat heslo ke schránce s klíčem v informačním centru Grindelwald Sports. Chata je bez obsluhy a její obsazení je vhodné řešit předem.

Pro výstup přes Mittellegihütte je nutné počítat s omezenou kapacitou chaty a s potřebou rezervace. Chata je v hlavní sezoně obhospodařována od července do konce září.

Výškové a technické údaje

Historie výstupů severní stěnou a rekordy

Severní stěna Eigeru byla prvně zdolána skupinou německých a rakouských horolezců ve složení Heinrich Harrer, Anderl Heckmair, Fritz Kasparek a Ludwig Vörg během expedice ve dnech 21. - 24. července 1938.

První Čechoslováci, kteří vystoupili na Eiger severní stěnou, byli Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín. Podařilo se jim to 2. září 1961.

V roce 1983 vylezli na vrchol severní stěnou v čase pod 5 hodin Thomas Bubendorfer a Reinhard Patscheider.

Jihotyrolský horolezec Christoph Hainz ze SALEWA alpineXtrem teamu překonal tento rekord v roce 2003, a to časem 4,5 hodiny.

Nový rekord vytvořil Švýcar Ueli Steck v roce 2007 časem 3 hodiny a 54 minut. Svůj vlastní rekord překonal v roce 2008 zdoláním vrcholu za 2 hodiny a 47 minut.

V roce 2011 posunul laťku o něco výš Dani Arnold. Jeho čas je 2 hodiny a 28 minut.

O severní stěně bylo napsáno mnoho knih. Tou nejznámější je asi kniha s názvem Bílý pavouk od Heinricha Harrera.

tags: #vystup #na #eiger #brankar