Zápasy československé fotbalové reprezentace v roce 1934

Československá fotbalová reprezentace dosáhla na mistrovství světa v Itálii v roce 1934 až do finále, v němž po kontroverzním průběhu podlehla domácí Itálii 1:2 po prodloužení. Na cestě za stříbrem postupně porazila Rumunsko 2:1, Švýcarsko 3:2 a Německo 3:1.

Turnaj se hrál vyřazovacím způsobem, takže každá porážka znamenala okamžitý konec. Československý tým, vedený asociačním kapitánem Karlem Petrů a opírající se o brankáře Františka Pláničku a střelce Oldřicha Nejedlého, se stal jedním z největších překvapení šampionátu.

Mistrovství světa 1934 v Itálii

V roce 1934 se uskutečnil teprve druhý světový šampionát. Ten první se konal v Uruguayi a titul zde získal domácí tým.

Druhou edici turnaje hostila Itálie, která měla i díky rostoucímu vlivu Benita Mussoliniho ambice na titul. Poslední překážkou v cestě jí byl tým Československa.

Po premiéře v Uruguayi 1930 se listina účastníků závěrečného turnaje rozšířila z třinácti na šestnáct. Původně se přihlásil dvojnásobek a až dodatečná kvalifikace, ve které Československo vyřadilo Polsko, stanovila konečný počet.

Kompletní světová elita na Apeninský poloostrov nedorazila. Obhájci titulu z Uruguaye se rozhodli pro bojkot, neboť ve stejném duchu ignorovala většina evropských týmů jejich mundial o čtyři roky dříve.

Argentina a Brazílie poslaly „béčko“, Ostrované dali přednost britskému mistrovství. I přesto byl československý výběr složený převážně z hráčů Sparty a Slavie, jenž si taktiku ordinoval sám bez pomoci trenéra, pasován do role jednoznačného outsidera.

S mužstvem cestoval pouze asociační kapitán Karel Petrů. Tým odcestoval bez trenéra, vedl jej asociační kapitán Karel Petrů. Ten mimo trénování psal ze zápasů i reportáže pro český tisk.

Italové v čele s Mussolinim slíbili, že zajistí ideální podmínky a beznadějně vyprodané stadiony. Odvrácenou stranou byla rozsáhlá fašistická propaganda, která prestižní měření sil v osmi hostitelských městech doprovázela.

Kromě zmíněného duceho se k šampionátu hlásil i německý vůdce Adolf Hitler. Itálie i Německo snily o společném finále, průběh samotného turnaje se pak snažili ovlivnit oba fašističtí vůdci Mussolini i Hitler.

Vyřazovací systém turnaje

Na finálovém turnaji bylo 16 týmů a systém byl jednoduchý. Mančafty byly rozlosovány do pavouku a v případě porážky jely domů.

Žádná možnost opravy neexistovala. Výjimkou se stal pouze nerozhodný čtvrtfinálový zápas Itálie se Španělskem, protože tehdejší pravidla neznala penaltový rozstřel a po remíze se muselo hrát opakování.

Československo - Rumunsko 2:1

1. kolo, 27. května 1934, 16:30, Terst

Československá cesta za stříbrem začala proti Rumunsku. V prvním utkání se Čechoslováci střetli s Rumuny a byli jasnými favority zápasu.

Soupeř jim však způsobil větší komplikace, než se čekalo, a po půli vedl 1:0. Branku Rumunska vstřelil ve 11. minutě Dobay.

Balkánci sice skórovali jako první, ale postup vystřelili po změně stran Antonín Puč s Nejedlým. Puč vyrovnal v 50. minutě a Oldřich Nejedlý rozhodl v 67. minutě.

Československo zvítězilo 2:1 a postoupilo do čtvrtfinále. Zápas se hrál v Terstu na obtížném hřišti, jehož podmínky komplikoval silný vítr bóra.

„To byl zápas jako hrom. Hřiště bylo mizerné, do kopce s množstvím písku a vše nám ještě ztěžovala bóra (severovýchodní katabatický vítr, pozn. autora). Když jsem chytil míč, musel jsem až k šestnáctce, vykopnout a rychle utíkat zpět, aby mi ho bóra nepřifoukla do sítě,“ zalovil v paměti Plánička.

„Dali nám zabrat Rumuni a ještě víc bóra. Ten jadranský vítr fičel celou první půli, že jsme měli co dělat, abychom ukopli míč,“ vzpomínal později na v Terstu hraný duel obránce Ladislav Ženíšek.

Československo - Švýcarsko 3:2

Čtvrtfinále, 31. května 1934, 16:30, Turín

Ani čtvrtfinálové klání se Švýcarskem nezačalo pro Čechoslováky dobře, když soupeř ze země helvétského kříže vedl už od 12. minuty.

Ve výsledkovém přehledu je jako první švýcarský střelec uveden Kielholz v 18. minutě. Československý tým vedený kapitánem Františkem Pláničkou však dokázal nepříznivý průběh otočit.

František Svoboda skóroval ve 24. a 49. minutě a československý tým se ujal vedení 2:1. Švýcaři sice vyrovnali, když v 78. minutě skóroval Jaeggi, ale poslední slovo si vzal Oldřich Nejedlý.

Nejedlý rozhodl v 82. minutě a posunul Československo do semifinále. Vyrovnaný duel přesto dospěl k dramatické koncovce a až v 82. minutě rozhodl opět Nejedlý.

Československo - Německo 3:1

Semifinále, 3. června 1934, 16:30, Řím

V cestě do finále stál mužstvu asociačního kapitána Karla Petrů tým Německa. Němci byli sice urostlí a hráli velmi tvrdě, ale československý tým se nebál využívat svého technického umu.

Vysněné finále Itálie versus Německo se však nekonalo. V semifinále totiž Němci nestačili na československé fotbalisty, kterým podlehli před očima samotného Adolfa Hitlera 1:3.

Zápas měl jasného hrdinu, kterým byl sparťanský kanonýr Nejedlý. Ten v utkání vstřelil hattrick a posunul svůj tým do finále, s nímž předtím vůbec nikdo nepočítal.

Nejedlý otevřel skóre v 19. minutě, ve druhém poločase přidal další branky v 71. a 80. minutě. Za Německo snížil v 62. minutě Noack, ale Československo zvítězilo 3:1.

Na mistrovství světa se Němci připravovali rok a tenkrát měli takovou moc, že sami rozhodli o obsazení základních skupin, aby ve finále nastoupili proti domácím Italům před zraky Hitlera s Mussolinim.

„Na mistrovství světa se připravovali rok a tenkrát měli takovou moc, že sami rozhodli o obsazení základních skupin, aby ve finále nastoupili proti domácím Italům před zraky Hitlera s Mussolinim,“ vysvětloval historické souvislosti Nejedlý.

Finále Itálie - Československo 2:1 po prodloužení

10. června 1934, 17:00, Řím

V souboji o titul se proto na Stadio del Partito Nazionale Fascista nepředstavilo Německo, ale Československo. Do finále nastoupili Čechoslováci před 50 000 diváky v Římě.

Podle jiného dobového údaje vítalo Mussoliniho na stadionu 55 tisíc diváků. Finále se hrálo přímo před zraky fašistického diktátora Benita Mussoliniho, který připouštěl jediný výsledek: vítězství domácích.

V publiku nechyběl ani tehdejší vůdce Benito Mussolini, jehož italští fotbalisté před utkáním pozdravili zahajlováním. Pravici vztyčil na důkaz poslušnosti i sudí Eklind.

A právě fašistický diktátor byl chtě nechtě jednou z ústředních postav. Finále ve věčném městě povýšil mezi antická dramata, v nichž nejtruchlivější roli sehrál švédský rozhodčí Ivan Eklind, kterého před zápasem pozval do své lóže.

Sporné rozhodování Ivana Eklinda

Kdo viděl semifinálový duel domácího mužstva s Rakouskem, musel tušit, jak těžký souboj československý tým čeká. O postup Italů se v něm totiž nezasloužili ani tak fotbalisté svými schopnostmi, jako především nepřesný rozhodčí.

Semifinále se vůbec nelíbilo rakouské reprezentaci, i jim vadila brutální hra Italů, kterou rozhodčí Ivan Eklind nijak netrestal. Ještě ne třicetiletý sudí ze Švédska byl následně vybrán i pro finále Itálie vs. Československo.

Finálový zápas Itálie : Československo patrně silně ovlivnil rozhodčí, který se před zápasem sešel s Mussolinim a během hry toleroval místy až brutální hru Italů.

Nad jejich konverzací se dodnes vznáší stín pochybnosti, ale vzhledem k pozdějším okolnostem je velmi snadno rozluštitelná. Arbitr ze severu Evropy viditelně přehlížel zákeřnou hru Italů.

Československé mužstvo se od začátku rvalo s dvanácti soupeři, protože sudí Eklind jim pískal každou banalitu, ale na druhé straně pouštěl zákeřné zákroky domácích.

Italové hráli nejen nesportovně, ale přímo brutálně. Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak.

Průběh utkání

První poločas skončil bez branek. Československý tým však čelil tvrdé hře domácích a několika zraněním.

Střídat se tenkrát nesmělo a slávistický záložník Rudolf Krčil musel dohrávat v bolestech. Zranění československých hráčů výrazně ovlivnila průběh zápasu.

Jednoho z tvrdých zákroků se dopustil v polovině druhé půle Luis Monti, když nevybíravě srazil Puče. Ten musel být ošetřován, když však vběhl do hřiště, dostal se do obrovské šance.

V 70. minutě vstřelil Antonín Puč úvodní gól zápasu. V podrobnějším výsledkovém přehledu je československá branka uvedena v 71. minutě.

„V 9. minutě je zraněn hrubým způsobem na trestném území Puč záložníkem Italů Ferrarisem. Soudce však nepíská 11 m kop, přes to, že Puč musel být odnesen ze hřiště a Československo hraje o deseti lidech.“

Vedení však hrdinně bojující Čechoslováci neudrželi a domácí Raimundo Orsi deset minut před koncem srovnal. Po jednom z řady italských faulů padla i vyrovnávací branka Italů.

„Na stadionu chyběla časomíra, vůbec jsme neměli ponětí, kolik času zbývá do konce,“ připomínal později Plánička.

V prodloužení pak o výhře Italů rozhodl Angelo Schiavio. Jeho branka padla v 95. minutě.

Československý tým se sice ještě pokoušel o zvrat, ale fyzické síly ani rozhodčí Eklind jim už obrat nedovolily. Itálie zvítězila 2:1 po prodloužení.

Kontroverze kolem finále

Ve finále mistrovství světa v roce 1934 na půdě Itálie zvítězila brutalita a rozkazy totalitního vůdce Benita Mussoliniho. Fotbal prohrál.

Zápas o zlato mezi Itálií a Československem se odehrával přímo před zraky fašistického diktátora Mussoliniho. A ten připouštěl jediný výsledek. Vítězství domácích.

I za cenu podplacení švédského rozhodčího Eklinda, který Italům toleroval neuvěřitelně agresivní hru spojenou s mnoha zraněnými soupeři. Přímý důkaz o úplatku však v dochovaných výpovědích uveden není.

Traduje se, že Mussolini do šatny italského týmu vzkázal hodně ostrá slova: „Vyhrajte, nebo zemřete!“ Existuje však i mírnější verze jeho vzkazu: „Jestli prohrajete, budete se mít velmi špatně.“

Ať už v šatně padlo cokoli, vůdce hnědé Itálie se snažil výhru zajistit i nesportovními metodami a švédský sudí Eklind zřejmě vyslyšel nějakou diktátorovu nabídku.

Podivný byl už čtvrtfinálový zápas Italů se Španělskem, při kterém švýcarský soudce neuznal hned dva španělské góly. První zápas z 31. května 1934 skončil nerozhodně a branka nepadla ani v prodloužení.

A protože penaltový rozstřel tehdejší pravidla neznala, zápas se opakoval 1. června. Itálie v opakovaném utkání zvítězila 1:0.

„Italové hráli tak tvrdě, že více než polovina mužstva Španělů byla zraněna a Bosch musel být odnesen z hřiště. Zraněn byl i Quincocés, nejlepší muž na hřišti,“ vylíčil zápas pražský list Večerní České slovo.

Na průběh finále ostře reagovali také samotní českoslovenští hráči. „Pokopali nás tak, že jsme dohrávali v 7 lidech,“ stěžoval si žurnalistům těsně po finálovém mači reprezentant Josef Čtyřoký.

„Soudce nás poškodil. Bylo zřejmo, že chtěl soupeře úmyslně poškodit,“ poznamenal František Plánička. Oldřich Nejedlý pak dodal: „Italové vyhráli surovou hrou. To nebyl fotbal.“

Průběh finálového zápasu ostře kritizoval i trenér národního mužstva Karel Petrů: „Hráli jsme za nemožných poměrů. Soudce Eklind nechal nám zraniti polovinu mužstva.“

Závěr prodloužení už Čechoslováci dohrávali v sedmi hráčích, jak v tomto textu dosvědčuje citace reprezentanta Josefa Čtyřokého.

Ohlasy dobového tisku

Německý Frankfurter Zeitung napsal: „Světový titul není v rukou nejlepšího. Čechoslováci ukázali, že na první místě je sport.“

Polský Raz Dwa Trzy uvedl: „Italové hráli nejen nesportovně, ale přímo brutálně. Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak.“

Německý Kicker napsal: „Triumfovala brutalita. Co se dělo na trávníku nemělo nic společného s fotbalem.“

Pondělní Národní Listy konstatovaly: „Švéd Eklind dopustil, že se naši stali mučedníky.“

A zhruba totéž psal i francouzský nebo britský tisk. Štefan Čambal po zápase uvedl: „Prohráli jsme nezaslouženě, výsledek by měl být opačný. Za takových okolností jako jsme hráli my, žádné mužstvo na světě Itálii neporazí.“

Politické pozadí turnaje

Fotbalové mistrovství světa se v roce 1934 konalo ve fašistické Itálii. Itálie i Německo snily o společném finále, průběh samotného turnaje se pak snažili ovlivnit oba fašističtí vůdci Mussolini i Hitler.

Vysněné finále Itálie versus Německo se však nekonalo. V semifinále totiž Němci nestačili na československé fotbalisty, kterým podlehli před očima samotného Adolfa Hitlera 1:3.

Finálový zápas Itálie : Československo patrně silně ovlivnil rozhodčí, který se před zápasem sešel s Mussolinim a během hry toleroval místy až brutální hru Italů.

Českoslovenští fotbalisté sice dosáhli historického úspěchu, ale zůstal jim pocit, že zlato jim bylo doslova ukradeno. Mezinárodní federace pro statistiku a historii přišla v polovině 90. let s návrhem, aby FIFA titul Italům odebrala, ale nestalo se.

V dnešní Itálii se proto ozývají i hlasy, které vítězství Italů na šampionátu v roce 1934 zpochybňují. Vznikla i kniha s názvem Šampionát bez slávy, kterou napsal Giovanni Mari.

Nejen Mussolini, ale i Goebbels totiž tvrdili: „Fotbal je výjimečný sport pro ovlivňování mas.“

Sestava Československa ve finále

Finálová sestava František Plánička, Ladislav Ženíšek, Josef Čtyřoký, Josef Košťálek, Štefan Čambal, Rudolf Krčil, František Junek, František Svoboda, Jiří Sobotka, Oldřich Nejedlý, Antonín Puč i tak dosáhla v národních dějinách na fotbalovou nesmrtelnost.

Týmy v té době hrály v rozestavení 2-3-5. Ve finále nastoupil jediný Slovák Štefan Čambal.

Hned 4 Čechoslováci se dostali do ideální sestavy šampionátu: Plánička, Ženíšek, Košťálek a Nejedlý.

Ve finálovém utkání nastoupilo 8 hráčů Slavie. Dodnes je to rekord v počtu hráčů z jednoho týmu ve finále MS.

V týmu byl i legionář Josef Silný z francouzského Nice, ale ve finále nenastoupil. Dnes je po něm pojmenován stadion v Kroměříži.

Nejvýraznější osobnosti československého týmu

Legendární brankář František Plánička byl kapitánem mužstva a patřil k nejdůležitějším postavám celého turnaje. Spolu s Oldřichem Nejedlým se dostal do ideální sestavy šampionátu.

Oldřich Nejedlý byl nejlepším střelcem turnaje. V semifinále proti Německu vstřelil hattrick a v celém turnaji rozhodoval klíčové okamžiky československé cesty.

Antonín Puč rozhodl zápas s Rumunskem, skóroval také ve finále proti Itálii a patřil mezi nejnebezpečnější československé útočníky.

Český útočník Jiří Sobotka byl vnukem hudebního skladatele Antonína Dvořáka. Ve finále nastoupil v útoku vedle Puče, Nejedlého, Svobody a Junka.

Návrat reprezentace do Československa

Ani porážka ve finále však nezabránila tomu, aby se hráči vraceli domů jako hrdinové. Už od hranic je na všech vlakových stanicích vítaly davy lidí a v Praze na Václavském náměstí na stříbrné hrdiny čekal stotisícový dav.

Odjížděli bez rozloučení a bez jakéhokoli zájmu odborné veřejnosti. Vraceli se jako hrdinové, kteří navzdory politickému tlaku fašistických vůdců sahali po titulu mistrů světa.

Fotbalisté Československa se 10. června 1934 zapsali na šampionátu v Itálii do národní historie zlatým písmem, přestože skončili stříbrní.

S legendárním gólmanem Františkem Pláničkou v brance a nejlepším střelcem turnaje Oldřichem Nejedlým v útoku je od senzačního vítězství dělilo deset minut.

Diktátor Benito Mussolini nicméně přikázal, že slavit musí Itálie. A tak se i stalo. Československá reprezentace se však do vlasti vrátila ve stylu hodném šampionů pod přezdívkou „Zlatí hoši“.

Od hranic až po pražské Wilsonovo nádraží lemoval železniční trať houf nadšených fanoušků a v hlavním městě čekal na Václavském náměstí statisícový dav.

„Na to se nedalo zapomenout. Prohráli jsme, byli jsme skleslí a rozladění z toho, že jsme nedosáhli na titul, ale když jsme se vrátili domů, připadali jsme si, jako bychom vyhráli. Takové přivítání jsme nečekali,“ vzpomínal Nejedlý.

„Nikdo se s námi před odjezdem neloučil a novináři v zásadě psali: Neposílejte je tam, nic nedokážou,“ řekl po letech kapitán Plánička. Opak byl pravdou.

Zajímavosti o československém týmu a finále

• Československo postoupilo do finále přes Rumunsko, Švýcarsko a Německo.
• Oldřich Nejedlý vstřelil v semifinále proti Německu hattrick.
• Oldřich Nejedlý se stal nejlepším střelcem turnaje.
• Ve finále nastoupil jediný Slovák Štefan Čambal.
• Hned 4 Čechoslováci se dostali do ideální sestavy šampionátu: Plánička, Ženíšek, Košťálek a Nejedlý.
• Ve finálovém utkání nastoupilo 8 hráčů Slavie.
• Týmy hrály v rozestavení 2-3-5.
• Český útočník Jiří Sobotka byl vnukem hudebního skladatele Antonína Dvořáka.
• Při návratu domů se roznesla zvěst, že Antonín Puč kvůli zraněním ve finále zemřel. Nebyla to však pravda a o to bylo přivítání „šampionů“ veselejší.
• Zlato z mistrovství světa Československo nezískalo, ale druhé místo z Itálie 1934 se podařilo obhájit v Chile 1962.

Finanční odměna za vítězství

Prohra z Itálie bolela i finančně, neboť zlínský podnikatel Jan Antonín Baťa slíbil za vítězství obrovskou sumu, která by každému hráči stačila na automobil značky Škoda Popular.

„J. A. Baťa telegrafoval československému vyslanci v Římě Chvalovskému, že v případě vítězství Československa věnuje každému hráči po 20 tisíc Kč.“

To nebylo málo, neboť nový automobil Škoda Popular stál 17 300 korun, přičemž měsíční dělnická mzda se pohybovala jen kolem 400 až 600 korun a učitel na obecné škole si vydělal asi tisícovku.

Průměrná mzda v Baťových závodech ve Zlíně činila 525 korun za měsíc. „Finálová porážka tak československou reprezentaci připravila nejen o titul mistra světa, ale také naši jedenáctku téměř o čtvrt milionu Kč,“ napsal pražský Polední deník.

Jisté je, že Praha a celé Československo přivítaly národní tým jako vítěze, nikoli jako stříbrné šampiony. „Praha přišla poděkovat zlatým hochům. Triumfální návrat vítězů,“ oslavovaly titulní strany novin fotbalovou reprezentaci.

tags: #zapasy #ceskoslvoenske #fotbalove #reprezentace #1934