Brazilské mistrovství světa 1950: Maracanazo a triumf Uruguaye

Brazilské mistrovství světa 1950 bylo prvním světovým šampionátem po druhé světové válce a zároveň jediným turnajem, na němž se o titulu rozhodovalo ve finálové skupině místo vyřazovacího finále. Favorizovaná domácí Brazílie potřebovala v posledním utkání s Uruguayí pouze remízu, přesto po gólech Juana Alberta Schiaffina a Alcidesa Ghiggia prohrála 1:2.

Porážka na stadionu Maracaná, před přibližně 200 000 diváky, se zapsala do dějin jako Maracanazo. Uruguay získala svůj druhý titul mistrů světa, zatímco Brazílie prožila jednu z největších národních sportovních tragédií.

První mistrovství světa po válce

Po válečném běsnění ve čtyřicátých letech minulého století se svět - i ten fotbalový - pár let vzpamatovával. V roce 1942 se pochopitelně mistrovství světa nehrálo, o čtyři léta později také ještě ne, ale rok 1950 přinesl konečně měření sil nejlepších týmů planety.

Čtvrtý světový šampionát se konal Brazílii a poprvé v historii se na turnaji představila i země, v níž se fotbal zrodil - Anglie. Právě tyto týmy byly spolu s Itálií favority na titul, ale dopadlo to trochu jinak.

V roce 1950 poprvé dostala možnost zorganizovat šampionát Brazílie, která se o to pokoušela již v roce 1942. Druhá světová válka ochudila dějiny mistrovství světa ve fotbale o dvě kapitoly.

Kvalifikace poznamenaná válkou a odhlášeními

Na turnaj do Brazílie se kvalifikovalo 13 mužstev, jež hrály o Pohár Julese Rimeta, který předali pořadatelům mistrovství světa úřadující šampioni z roku 1938 Italové.

Boje o účast na šampionátu byly poznamenány dobou. Nedostávalo se financí, země byly často rozvráceny válkou, doznívaly staré spory. Na druhou stranu byla oživením první účast zemí z britských ostrovů.

Automaticky se kvalifikovala Itálie coby úřadující mistr světa a pořádající Brazílie. Hned první skupina slibovala zajímavou konfrontaci - byla totiž britská a utkala se v ní Anglie se Skotskem, Severním Irskem a Walesem.

Vládcem se stala Anglie, postup si zajistilo i druhé Skotsko. Skotové ale usoudili, že na turnaji nemají moc nadějí na solidní výsledek a účasti se vzdali.

Podobně se odhlásilo Rakousko, které tak umožnilo cestu do Brazílie bez boje Turecku. Ale aby se to nekomplikovalo, ani Turci nakonec na šampionát neletěli.

Až kvalifikační třetí zápas musel rozsoudit souboj Francie s Jugoslávií - v prodloužení se nakonec radovali Slované, kteří předtím vyřadili Izrael. Je obdivuhodné, že tehdy tvrdě zkoušená mladá země vůbec dokázala postavit reprezentační výběr.

Spolu s Itálií, obhájcem trofeje, a zmíněnými celky mířili za slávou ještě Švédové, Španělé a Švýcaři. Kvalifikace se vůbec nezúčastnilo Československo a Maďarsko.

Důvody byly různé, pravdou je, že československý tým byl v té době poněkud pozadu a kvůli převratu se ocitl v izolaci. Ze silných zemí se z kvalifikace odhlásila Argentina, takže soupeři, Bolívie a Chile, měli postup také bez starostí.

Totéž platilo o další jihoamerické skupině, kde odvahu ztratil Ekvádor a také Peru. Boj čekal USA a Mexiko, obě země nechaly za sebou Kubu.

Úplnou raritou byla asijská kvalifikace. Barma se odhlásila, Indonésie se odhlásila a Filipíny se - ano, také odhlásily, takže Indové postoupili bez boje.

Jenže FIFA nařídila, že se na turnaji musí hrát v kopačkách. To v kombinaci s nákladnou cestou Indy odradilo - například na olympijských hrách totiž hráli naboso.

Proč se turnaje nezúčastnily některé velmoci

Nejen důsledky války, kdy Německo a Japonsko vyloučili z kvalifikací, ale také nezájem některých zemí - tvořící se socialistický tábor, včetně Československa kopíroval rozhodnutí Sovětského svazu nezúčastnit se MS - či letecká tragédie AC Turín, při níž zemřelo osm italských reprezentantů, poznamenaly účast.

Uražená Argentina odmítla místenku, z Asie ani Afriky nebyl žádný zástupce. Ze šestnácti zemí, které se kvalifikovaly, nakonec tři nepřicestovaly.

Jako jediná z tábora socialismu se šampionátu zúčastnila Socialistická federativní republika Jugoslávie.

Herní systém: čtyři skupiny a finálová miniliga

Ze šestnácti zemí, které se kvalifikovaly, nakonec tři nepřicestovaly, a tak se turnaj hrál poprvé a naposledy formou miniligy - to znamená bez K.O. systému a finálového zápasu.

O cennou trofej se v Brazílii utkalo jen třináct mužstev ve čtyřech skupinách. Do finálových bojů z nich postupoval jen vítěz.

Zatímco ve dvou skupinách bojovala čtveřice týmů, v té čtvrté na sebe čekaly jen dva. Uruguay zdolala Bolívii 8:0 a bylo hotovo.

Poprvé a naposled v historii se o titulu rozhodovalo ve finálové skupině. Do ní postoupily Brazílie, Uruguay, Švédsko a Španělsko.

Základní skupiny

Brazilská skupina

Největší favorit turnaje, domácí Brazílie, si definitivně zajistila až v posledním utkání základní skupiny s Jugoslávií, v němž vyhrála 2:0. Na snímku je člen vítězného týmu Zizinho, který vstřelil obě branky.

Po výhře s Mexikem, úvodní duel šampionátu vidělo na stadionu Maracaná 180 tisíc diváků, remizovali Kanárci se Švýcarskem a museli tak zdolat bodově stoprocentní Jugoslávce.

To se nakonec podařilo a výsledek 2:0 znamenal postup. Brazílie v základní skupině porazila Mexiko 4:0, remizovala se Švýcarskem 2:2 a zdolala Jugoslávii 2:0.

Anglie, Spojené státy a šokující porážka

Ve druhé skupině se zrodilo překvapení. Anglie porazila na úvod Chile 2:0 a nastoupila proti USA.

V tisku se psalo, že jen dva národy na světě neumějí hrát fotbal - Eskymáci a Američané. Ale pýcha předchází pád - amatérský soubor USA zvítězil 1:0.

Angličané tak museli zdolat k postupu Španěly, to ale nedokázali - a po prohře 0:1 přenechali boj o medaile svým přemožitelům, kteří neztratili ani bod.

Premiéru si na šampionátu odkroutili Angličané a postarali se o senzaci turnaje - ze svého pohledu negativní. S mužstvem USA, složeném z amatérů a poloprofesionálů, prohráli 0:1.

Některá anglická média v domnění, že v tisku zpravodaje vypadla jednička, zveřejnila výsledek 10:1 pro Angličany.

Švédsko vyřadilo obhájce

Poměrně nečekaná byla i výhra Švédů nad obhájci titulu z Itálie 3:2. Tedy - obhájci… Je pochopitelné, že po tak dlouhé době už triumf Itálie nikdo z hráčů neobhajoval.

Nicméně i tak byla Itálie favorizována, ovšem poté, co Švédsko remízovalo s Paraguayí, bylo jasné, že potřetí v řadě trofej na Apeninský poloostrov nezamíří.

Do finálových bojů šli nakonec Švédové.

Finálová skupina

Finálovou skupinu otevřela odpočatá Uruguay remízou se Španělskem. Brazílie roznesla Švédsko 7:1.

Proti Španělům dala jen o gól méně, zatímco Uruguay horko těžko zdolala Švédsko 3:2. Karty byly rozdány jasně.

V paralelně hraných zápasech se bojovalo o bronz a o titul. Bronz si zajistilo Švédsko výhrou 3:1 nad Španěly.

Seveřané neměli na turnaji nejsilnější tým, chybělo jim trio z AC Milán, Gren, Nordahl a Liedholm, třetí místo každopádně bylo slušným úspěchem.

Maracanazo: Brazílie - Uruguay 1:2

Naštěstí shodou okolností v posledním zápase turnaje se přímo mezi Brazílií a Uruguayí rozhodovalo o novém šampionovi, přičemž domácím by byla na zisk trofeje stačila i remíza.

Vysoce favorizovaná Seleção však rozplakala 200-tisícovou Maracanu i celý národ. Brazílie potřebovala k titulu pouze nerozhodný výsledek, přesto zápas nezvládla.

Ve finále už se Brazilci viděli jako mistři světa, stejně jako 200 tisíc nadšených diváků. Stačila jim remíza, defenzivu soupeře navíc prolomil ve 47. minutě Friaca a zdálo se být rozhodnuto.

Ta si na první gól musela počkat do 47. minuty, kdy Friaca otevřel skóre. Co se však stalo poté, si Brazilci dodnes neumí vysvětlit.

Uruguay ožila, Schiaffino vyrovnal a zaplněný stánek Maracaná šokoval ranou takřka z nulového úhlu Ghiggia.

Nejprve Juan Alberto Schiaffino vyrovnal a následně Alcides Ghiggia vyrval domácím trofej z rukou. Lidé na stadionu kolabovali, oslavy se proměnily v národní smutek.

Následovalo mrtvolné ticho, po kterém se domácí na vyrovnání již nezmohli. Uruguay podruhé dobyla trofej pro mistry světa.

Krásný fotbal, který na šampionátu umocňovalo útočné trio Zizinho - Ademir - Jair, nebyl nakonec odměněn zlatem.

Oficiální zápis rozhodujícího utkání

Alcides Ghiggia, muž rozhodujícího gólu

„Pouze tři lidé dokázali utišit 200 tisíc lidí na Maracana. Frank Sinatra, papež Jan Pavel II. a já.“

Alcides Ghiggia vstřelil ve finále MS před 64 lety proti domácí Brazílii vítězný gól na 2:1. Ze zlatého uruguayského mužstva byl posledním žijícím hráčem.

Ještě větším hrdinou byl ale dost možná gólman Maspoli. Svými zákroky přiváděl brazilské hráče k šílenství, držel naděje spoluhráčů a mohl se tak nakonec radovat, když Ghiggia rozhodl.

Uruguay byla tedy nadále stoprocentní - i druhou účast na šampionátu přetavila v absolutní úspěch.

Brazilská národní tragédie

Maracanazo, den, kdy celá Brazílie utichla, zůstane navždy v dějinách zapsán jako nejsmutnější epizoda historie brazilského národního týmu.

Favorizovaní Seleção v něm senzačně nestačili na Uruguayce a dodnes při vzpomínce na tento zápas mnohým fanouškům jihoamerického celku naběhne hrůzou husí kůže.

Přitom na šampionátu Brazílii vycházelo všechno na výbornou. Domácí tým, v jehož dresu zářili Zizinho, Jair či útočník Ademir, pozici hlavního aspiranta na celkový triumf potvrzoval od počátku šampionátu.

V úvodním duelu Brazilci rozstříleli Mexiko 4:0. Pak sice uhráli pouze remízu 2:2 se Švýcarskem, ale dobrou formu na závěr základní skupiny ukázali při výhře 2:0 nad Jugoslávií.

Ve finálové skupině, která se tehdy ještě hrála, zářili ještě víc. Švédy doslova zničili 7:1 a výprask schytalo i Španělsko, jež prohrálo s domácími 1:6.

Seleção na závěr čekala již jen Uruguay, proti které jim stačila remíza. O výhře domácích tenkrát již nikdo nepochyboval.

O celkovém triumfu dokonce vznikla písnička a i v několika novinách vyšly vítězoslavné články.

Na legendárním Maracaná, které se mělo stát symbolem velkého domácího vítězství, začali ještě tehdy v bílých dresech hrajících Brazilci skvěle a po sedmačtyřiceti minutách je poslal do vedení Friaça.

Avšak jihoamerický soupeř, jenž na turnaji nepodával nijak přesvědčivé výkony, k obrovskému šoku 200 tisícového davu v ochozech dokázal zápas otočit.

V šestašedesáté minutě vyrovnal Schiaffino a jedenáct minut před koncem Maracaná utišil rozhodující úderem Ghiggia.

Uruguay tak mohla po výhře 2:1 slavit, naopak Brazílie zažívala šok, který někteří fanoušci neunesli.

Obrovské zklamání se přeneslo i do ulic, kde vznikaly nepokoje. Tento duel, jemuž se také přezdívá Maracanazo, zůstane navždy zapsán černým písmem v historii brazilského fotbalu.

Atmosféra po zápase a předání trofeje

Pochmurnou atmosféru na konci finálového duelu umocnil i fakt, že dva fanoušci v hledišti spáchali sebevraždu a dva podlehli srdeční mrtvici.

Na hřišti mezitím probíhalo podivné předávání trofeje. Jules Rimet postával nepovšimnut s pohárem, dokud nenarazil na kapitána vítězů Varelu - tomu trofej doslova vnutil.

Nezněla hymna, nevlála vlajka. S vítězstvím Uruguaye prostě nikdo nepočítal.

Prohra zaskočila i prezidenta FIFA Julese Rimeta. Ten si totiž připravil pouze řeč pro případ vítězství domácích, a tak předávání trofeje se muselo obejít bez ceremoniálu.

Divácky hojně navštěvovaný turnaj, průměrnou návštěvnost na zápas překonal až šampionát v roce 1994, skončil rozpačitě.

Nejlepší střelec a hlavní hvězdy turnaje

Nejlepším střelcem turnaje se stal Brazilec Ademir, kterému táhlo na třicítku. Nasázel soupeřům devět branek, ve finále ale „mlčel“, protože byl dobře pokrytý.

Útočné trio Zizinho - Ademir - Jair patřilo k největším ozdobám domácího týmu. Krásný fotbal, který na šampionátu umocňovalo, však nakonec nebyl odměněn zlatem.

Prosadil se ovšem jeho protějšek Schiaffino, pozdější reprezentant Itálie. Trefil se jen třikrát, klíčový byl ovšem jeho vyrovnávací gól z „finálového“ duelu.

Ještě větším hrdinou byl ale dost možná gólman Maspoli. Svými zákroky přiváděl brazilské hráče k šílenství, držel naděje spoluhráčů a mohl se tak nakonec radovat, když Ghiggia rozhodl.

Zajímavosti mistrovství světa 1950

• Turnaj se hrál poprvé a naposledy formou finálové miniligy bez vyřazovacího finále.
• Poprvé se návštěvnost na závěrečném turnaji MS vyšplhala nad milionovou hranici.
• Návštěva 200 tisíc diváků na zápase Brazílie - Uruguay už zřejmě nikdy nebude překonána.
• Indie se zřekla účasti na turnaji kromě jiných důvodů i proto, že FIFA nedovolila hrát jejím reprezentantům naboso.
• Trofej pro vítěze poprvé nesla jméno po Julesi Rimetovi, prezidentovi FIFA, o čemž rozhodli na počest jeho 25. výročí v čele této organizace.
• Autor jediného gólu zápasu USA - Anglie Joe Gaetjens pocházel z Haiti.
• Joe Gaetjens se později vrátil do rodné země a stal se obětí režimu Francoise Duvalliera - ve vězení ho zavraždila tajná policie.
• Jako jediná z tábora socialismu se šampionátu zúčastnila Socialistická federativní republika Jugoslávie.
• Před duelem s Brazílií si její obránce Ivica Horvat v tmavém tunelu Maracany rozbil hlavu o trám.
• Zápas začal bez něj a než se vrátil z ošetřovny, Jugoslávci prohrávali 0:1; nakonec podlehli 0:2.

Jugoslávská nehoda v tunelu

Jugoslávce dost možná připravila o postup nehoda v tunelu. Před utkáním s Brazílií si Mitič, jedna z opor, při nástupu na trávník rozbil hlavu, musel být ošetřen a nastoupil až ve 20. minutě.

Tou dobou již Jugoslávci prohrávali 0:1. K vyrovnání sice měli blízko, ale nakonec se jim to nepodařilo.

V jiné vzpomínce na tento moment se uvádí obránce Ivica Horvat, který si v tmavém tunelu Maracany rozbil hlavu o trám. Zápas začal bez něj a než se vrátil z ošetřovny, Jugoslávci prohrávali 0:1.

Anglická blamáž proti Spojeným státům

Angličané vinili z neúspěchu nekvalitní pažit v Belo Horizonte. „Nebyla tam skoro tráva, hřiště bylo tvrdé jako kost a plné hrbolů, nedalo se přihrát ani vystřelit,“ hartusil Wilf Mannion.

S povrchem se lépe vyrovnali Američané - tým dokařů, číšníků a průvodčích vyhrál brankou Gaetjense, studenta z Haiti, který tímto gólem vstoupil do dějin americké kopané.

Nestárnoucí legenda se ocitla v roli spasitele. Rytíř fotbalu a první držitel Zlatého míče Stanley Matthews jako pětatřicetiletý veterán už na šampionát neměl cestovat.

Až po fiasku s USA obdržel telegram, že má z propagačního turné po Kanadě narukovat k anglickému týmu. Ani on ale nepomohl odvrátit blamáž.

Význam turnaje v dějinách fotbalu

Mistrovství světa 1950 obnovilo tradici nejvýznamnější fotbalové soutěže po dlouhé válečné přestávce. Přineslo návrat evropských reprezentací, první účast Anglie a mimořádnou diváckou kulisu v Brazílii.

Turnaj současně ukázal, jak citlivě může domácí prostředí ovlivnit očekávání. Brazílie měla silný tým, podporu obrovského publika a k titulu jí stačil nerozhodný výsledek, přesto jediný obrat během několika minut změnil připravovanou oslavu v národní tragédii.

Uruguay podruhé dobyla trofej pro mistry světa. Rozhodující zápas Brazílie - Uruguay 1:2 se stal jedním z nejslavnějších utkání v dějinách mistrovství světa a jméno Maracanazo zůstalo trvale spojeno s největším šokem brazilského fotbalu.

tags: #brazilie #mistrovstvi #sveta #1950