Zvířecí zápasy provázejí lidské dějiny od starověkých rituálů a veřejných slavností až po tajně pořádané nelegální akce. V různých kulturách sloužily jako náboženský obřad, vojenský výcvik, náhrada skutečného konfliktu, demonstrace společenského postavení i jako hazardní podívaná.
Vedle zápasů, v nichž proti sobě vystupovali lidé, existovaly také souboje zvířat mezi sebou nebo zápasy zvířat s lidmi. Nejčastěji šlo o psy, býky, medvědy, kohouty, koně a další živočichy; jejich utrpení bylo po staletí součástí veřejné zábavy, než se proti těmto praktikám začaly prosazovat humanitární názory a právní zákazy.
Nejstarší hry, v nichž zvířata a násilí spojovaly náboženství s politikou
Tlachtli: hra o život v Mezoamerice
V kamenných městech starých indiánských kultur, jako byli Mayové či Aztékové, se nacházely i specifické stavby, které byly pro jejich evropské či asijské současníky zcela neznámé. Vedle paláců a chrámů v nich obvykle stála i hřiště na míčovou hru, jejíž kořeny podle archeologů leží až někde ve třetím tisíciletí před naším letopočtem.
V průběhu staletí se hra proměňovala a vznikaly různé verze napříč jednotlivými státy a kulturami. Základní princip byl ale obvykle podobný - hráči si přehazovali přes hřiště těžký gumový míč (mohl vážit až čtyři kilogramy), aniž se ho však směli dotknout rukama či nohama.
K odrážení používali boky, lokty a kolena, což vyžadovalo značné dovednosti a často vedlo k vážným zraněním vnitřních orgánů. Cílem bylo udržet míč v pohybu nebo jej (v některých pozdějších verzích) prohodit vertikálně umístěným kamenným kruhem vysoko na zdi.
Pro indiány však sport zvaný tlachtli, ullamaliztli, pok-a-tok či pitz nepředstavoval jen zábavu. Šlo také o rituální a náboženskou záležitost, která se navíc často pojila s lidskými oběťmi - vědci se dodnes přou, zda byli obětováni vítězové, či poražení.
Prameny také dokládají, že míčová hra někdy sloužila k řešení politických sporů jako náhrada válečného konfliktu.
Pankration: zápas téměř bez pravidel ve starověkém Řecku
Pankration údajně vymyslel bájný hrdina Théseus a po dlouhá staletí šlo o vrchol starověkých olympijských her. Sport lze bez nadsázky označit za předchůdce dnešního MMA, ovšem v mnohem brutálnější podobě.
Samotný název pochází z řeckých slov pan („vše“) a kratos („síla“ či „moc“) a lze jej přeložit jako „veškerá síla“. Přesně to vystihuje charakter tohoto sportu.
Zápasníci vstupovali do arény nazí, pouze potření olejem, a utkání se odehrávalo v písku před zraky diváků a rozhodčích. Povoleno bylo téměř vše: údery pěstmi, kopy, škrcení, páky na klouby, strhy i zápas na zemi.
Zápasníci mohli lámat prsty nebo soupeře dusit až na hranici bezvědomí. Zakázány byly pouze dvě věci - kousání a vypichování očí, i když podle některých pramenů byly tyto praktiky ve Spartě někdy tolerovány.
Zápas končil ve chvíli, kdy jeden z bojovníků zvedl prst na znamení kapitulace, případně když ztratil vědomí. Výjimkou nebyla ani smrt.
Legendou tohoto sportu se stal Arrhichión z Figaleie. Během zápasu jej soupeř silně škrtil, on mu však přesto dokázal zlomit nohu a donutit ho ke kapitulaci.
Arrhichión však zároveň podlehl zadušení - stal se tak jediným známým olympijským vítězem, který získal titul posmrtně.
Evropské tradice: od arén a štvanic k rytířským turnajům
Římské arény a veřejná podívaná
V Evropě již od antických dob diváci spíše dychtili po krvavých ukázkách z lovu a krutých bojích zvířat mezi s sebou i s lidmi.
A tak, dle hesla Panem et circences - chléb a hry, se v arénách odehrávaly lovecké „jatka“, kdy římští váleční psi zvaní Canis Pugnax napadali ve smečkách slony, opice, osly, jeleny, lvy, tygry a dokonce i křesťany.
Už za dob Římského impéria vznikly gladiátorské hry. Vykořisťovaný lid v nich hledal zapomenutí na své vlastní starosti.
Člověk už ode dávna provozuje různé sporty a soutěže. Proč to dělá? Aby se pobavil, odreagoval, něco vyhrál (pokud sází), prostě pro zábavu.
A protože člověk je tvor vynalézavý, zjistil, že ke své zábavě, lze dobře využít zvířata, ať už v dobrém, či tom nejhorším smyslu.
Nejčastější byly zápasy pes versus zvíře (pes, lev, slon, býk, medvěd, jezevec, opice, kůň, osel, krysa). Boj se lvem nebyl tak častý, protože lev nebyl snadno k dostání.
Když k němu došlo, odehrál se v aréně bez jakýchkoli pravidel. Lev byl vypuštěn a s ním několik mastifů.
Štvanice na býky, medvědy a další zvířata
Čím více se však tato zábava stávala populární, tím více se dostávaly zápasy mezi nižší šlechtu, která si už nemohla dovolit stavět honosné arény, živit smečky velkých psů, ani kupovat drahá exotická zvířata a začala k tomuto využívat dostupnější a levnější býky či medvědy přivázané k velikému kameni na rozlehlém prostranství.
Tímto dala základy nejen zábavě zvané Bull Baiting a Bear Baiting, ale také novému směru v chovu psů.
To zápas s medvědem již pravidla měl. Medvěd s obojkem byl uvázán na laně či řetěze a přes soustavu kladek ovládán svým vůdcem, který se tak vyhnul nebezpečí.
Zpravidla měl náhubek, ale i přes to dokázal tlapami mnoho psů zabít. Nezřídka, ale vítězil pes. Boj byl buď s jedním nebo dvěma psy.
Opice zas usmrtily mnoho psů svými neobvyklými styly boje. V soubojích mezi psy a býložravci zřídka docházelo ke zranění psů.
Šlo spíš o masakr na koni či oslu. Ovšem nejatraktivnější byl odjakživa boj psa se psem.
Prostý lid také stavěl proti svým psům veškeré možné soupeře, které mohl levně opatřit odchytem v lese, např. jezevce. Tento souboj pak pojmenoval Badger Baiting.
Badger Baiting, tedy zápas s jezevcem.
Anglie na vrcholu zvířecích zápasů
Bojový sport patřil mezi stejnou zábavu, jako když dnes jdeme do kina. Jednoduše běžná věc.
Největšího boomu dosáhl v Anglii, kde se stal obzvláště oblíbeným (stejně jako už zmíněné kohoutí zápasy).
Už ve 12. století se lidé chodili bavit nad bojem medvědů se psy. Případně býků se psy.
Odtud také pochází název bull-dog tedy býčí pes. Při bojových sportech vždy ve vzduchu viselo riziko, že bude pes při „představení“ zabit.
S čímž organizátoři počítali a vždy měli v záloze několik dalších psů, aby lidé nepřišli o svou zábavu.
Za doby vlády Alžběty I., která milovala mohutné mastify a byla velkou obdivovatelkou všech zvířecích střetnutí, se zápasy s býky staly národním sportem.
Jakákoliv slavnost byla korunována tímto krvelačným způsobem. Angličané dokonce začali věřit, že maso ze štvaného býka je nejlepší a pokud jej řezník porazil bez tohoto předchozího „týrání“, dostal tučnou pokutu.
Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu a to honbou na býky.
Tyto honby byly všeobecně rozšířeny, protože maso štvaného býka bylo křehčí než maso zvířete, které nebylo k smrti uštváno.
V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovy zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy.
Štvanice v českých zemích
I u nás se pod názvem štvanice pořádaly velkolepé, krvavé ukázky lovů, kdy tito psi bojovali s býky, jeleny, kanci, osly a vlky, aby předvedli měšťanům jaký lov se psy vlastně je.
V Praze byl k tomuto určen ostrov na Vltavě, který dodnes nese jméno po této krvavé kratochvíli Pražanů. Je to ostrov Štvanice.
Už koncem 16. století se zde konaly závody ve střelbě „ku ptáku“, tj. na sádrové holuby.
Nedlouho nato zde byla vystavěna dřevěná aréna, v níž se na sv. Josefa, při oslavách jara, konaly divoké hrátky.
Levá strana amfiteátru byla vyhrazena pro prostý lid, vpravo sedávali měšťané, lóže uprostřed byly vyhrazeny šlechtě.
Do arény byla vpouštěna různá zvěř: vlci, býci a jeleni, aby pak byla „od psů uštvána“.
Rytířské turnaje: simulace války, sláva a výkupné
Rytířské turnaje se v Evropě začaly objevovat v 11. století. Jejich nejstarší podoba připomínala spíše chaotické simulace skutečných bitev, známé jako mêlée.
V těchto střetech proti sobě stály dvě skupiny jezdců, které bojovaly v otevřené krajině s cílem zajmout soupeře, získat jeho koně či výzbroj a následně požadovat výkupné.
Turnaje tak představovaly nejen trénink pro válku, ale i příležitost k zisku a slávě.
Postupem času se však pod vlivem dvorské kultury a snahy omezit zbytečné ztráty na životech turnaje proměnily v mnohem organizovanější podívanou.
Nejprestižnější disciplínou se stal tjost - souboj dvou jezdců, kteří proti sobě vyrazili s dlouhými dřevci, obvykle odděleni bariérou.
Cílem bylo zasáhnout soupeře do štítu nebo zbroje a srazit ho ze sedla. Turnaje byly zároveň příležitostí k demonstraci vojenské zdatnosti, společenského postavení i k získání přízně urozených dam.
V pozdním středověku se turnaje proměnily v mimořádně nákladnou a okázalou formu zábavy. Rytíři investovali značné prostředky do koní, zbrojí i slavnostních výstrojí.
Turnajová zbroj mohla vážit přes 30 kilogramů a byla často bohatě zdobená erbovními symboly. Pro panovníky představovaly tyto akce ideální příležitost k reprezentaci a demonstraci moci.
Přestože se při turnajích používaly speciálně upravené - často tupé - zbraně, nehody nebyly vzácné.
Nejznámější obětí turnajového klání se stal král Jindřich II. Francouzský, který roku 1559 zemřel poté, co mu při tjostu pronikla tříska z rozlomeného dřevce skrz hledí přilby do oka.
Historické zápasy, které nebyly založeny na ubližování zvířatům
Kemari: meditace v pohybu
Zatímco většina historických sportů oslavovala sílu, soupeření a agresi, japonské kemari představuje jejich pravý opak.
Tato dvorská hra se v Japonsku rozšířila především v období Heian (794-1185) a stala se nedílnou součástí života aristokracie a císařského dvora v Kjótu.
Hráči stojí v kruhu na čtvercovém hřišti, v jehož rozích jsou tradičně vysazeny čtyři symbolické stromy - třešeň, javor, borovice a vrba.
Cílem hry není porazit soupeře, ale společným úsilím udržet míč z jelení kůže co nejdéle ve vzduchu pomocí nohou.
Úspěch spočívá v ladnosti pohybu, přesnosti a citlivosti přihrávky, která má spoluhráči umožnit co nejsnazší zpracování balonu.
Kemari bylo silně ovlivněno estetikou a filozofií japonské dvorské kultury. Hra neměla body, časový limit ani vítěze; jejím smyslem bylo dosáhnout harmonie mezi hráči a vytvořit plynulý, téměř choreografický pohyb.
Zvláštní důraz se kladl také na rituální a estetickou stránku. Hráči nastupovali v barevných hedvábných rouchách zvaných kariginu, jejichž široké rukávy při pohybu šustily a dotvářely celkový vizuální i zvukový zážitek.
Kemari se v Japonsku udrželo dodnes jako kulturní tradice a při slavnostních příležitostech se stále hraje v areálech šintoistických svatyní.
Tradiční lakros: „mladší bratr války“
Dnešní lakros je moderní podobou mnohem starší indiánské hry, kterou různé národy Severní Ameriky nazývaly například tewaaraton (mohawksky) nebo baaga’adowe (v jazyce Odžibvejů).
Pro kmeny Irokézské konfederace i další národy oblasti Velkých jezer nešlo jen o sport, ale o duchovní dar od Stvořitele a důležitou součást společenského i náboženského života.
Zápasy se odehrávaly na otevřených pláních, kde mohly být branky vzdáleny stovky metrů, někdy dokonce i několik kilometrů. Týmy často tvořily desítky až stovky mužů.
Hráči používali dřevěné hole zakončené koženou síťkou, pomocí nichž chytali a vrhali míček vyrobený z jelení kůže nebo ze dřeva.
Utkání mohla trvat celé hodiny - někdy od úsvitu až do soumraku - a doprovázely je rituální tance, modlitby i sázky, do nichž se zapojovaly celé vesnice.
Utkání bývala mimořádně tvrdá. Zlomeniny a vážná zranění nebyla ničím neobvyklým a stížnosti se považovaly za projev slabosti.
Sport si vysloužil přezdívku „mladší bratr války“, která poměrně výstižně charakterizuje jeho význam.
Lakros sloužil nejen jako zábava a duchovní záležitost, ale také jako prostředek k řešení sporů mezi kmeny bez nutnosti skutečného ozbrojeného konfliktu.
Zároveň představoval náročnou formu vojenského výcviku: hráči si při něm osvojovali vytrvalost, odolnost vůči bolesti i schopnost týmové spolupráce.
Buzkaši: souboj jezdců o kozla
Sport nazývaný buzkaši - v perštině doslova „tahání kozy“ - vznikl v drsných stepích Afghánistánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu.
Pravidla jsou na první pohled jednoduchá, samotné provedení je však mimořádně náročné.
Jezdci na koních, nazývaní čapandaz, se snaží zmocnit torza bezhlavého kozla (dnes často pouze jeho kůže), uniknout s ním pronásledujícím soupeřům, a nakonec ho shodit do vyznačeného místa na hřišti, označovaného jako „kruh spravedlnosti“.
Původ buzkaši je spojován s kočovnými kulturami Střední Asie a podle některých tradic sahá až do období mongolských výbojů a turkických migrací kolem 10.-13. století.
Podle jedné z rozšířených legend vznikla hra z praktického výcviku nomádských jezdců, kteří se při nájezdech snažili za jízdy odvléct kořist - například dobytek - z území nepřátelských kmenů.
Pro místní vládce a kmenové vůdce bylo sponzorování buzkaši otázkou prestiže i politického vlivu. Nejlepší jezdci byli bohatě odměňováni a těšili se velké úctě.
Sport zároveň sloužil jako trénink pro mimořádně schopné jezdce, kteří dokázali v plném trysku ovládat koně i v chaotických a nebezpečných situacích.
Calcio storico Fiorentino: renesanční fotbal a občanská hrdost
Takzvaný florentský fotbal vznikl v období renesance jako zábava pro bohaté aristokraty a oblíbili si jej příslušníci nejvýznamnějších rodů, včetně Medicejských (hráli jej tak i někteří budoucí papežové).
Postupem času se z aristokratické kratochvíle stala městská tradice, která přetrvala dodnes.
Hraje se na pískem vysypaném hřišti na Piazza Santa Croce, kde proti sobě stojí týmy čtyř městských čtvrtí po 27 hráčích, cílem je jakýmkoliv způsobem dopravit míč do sítě soupeře.
Sport proto připomíná směs fotbalu, ragby a bojových sportů. Zatímco část hráčů se snaží proniknout k brance a skórovat, ostatní mezi sebou svádějí tvrdé souboje zahrnující údery, chvaty, zápasnické techniky nebo škrcení.
Jedno z mála omezení zakazuje útočit na hráče, který už leží na zemi.
V minulosti byla tato hra vnímána jako demonstrace mužnosti, odvahy a občanské hrdosti Florencie.
Nejslavnější zápas se odehrál roku 1530, kdy bylo město obléháno vojsky císaře Karla V. Navzdory tíživé vojenské situaci uspořádali Florenťané utkání na Piazza Santa Croce na znamení vzdoru a pohrdání nepřítelem.
Dnes se calcio storico - florentský fotbal hraje především jako historická slavnost a součást každoročních oslav svátku patrona města svatého Jana Křtitele.
Vítězný tým získává symbolickou odměnu - živé tele plemene Chianina.
Vývoj psích zápasů a plemen šlechtěných pro boj
Od zápasů psů s jinými zvířaty k psím zápasům
Od boje psů s jinými zvířaty postupně pobavení směřovalo k psím zápasům. Sehnat býka pro zápas nebylo hračkou a tak se „zábavotvorci“ pustili do psích zápasů.
Zorganizovat psí zápas patřilo ve všech bodech mezi méně složitý proces. Těžilo se z přirozeného pudu psa, který byl v rámci smečky na boj zvyklý.
Pro ten profesionální boj se vybírali ti psi, u kterých dominoval instinkt k zabíjení.
Nejvíce atraktivním se však ukázal zápas psů mezi sebou zvaný Dog Fighting. Projevila se chorá fascinace části společnosti krvavými zápasy psů, které nutili bojovat a štvali je proti sobě v těsných, nevelkých jamách.
Vznikl tak termín Pit často používaný se vším, co souviselo se zápasy. Vznikl tedy pojem Pitman zabývající se chovem Pit Dog´s a pořádáním zápasů a samotný ring byl též nazývaný Pit.
Chov psů na zápasy i zápasy samotné se staly zdrojem příjmu nejchudších vrstev společnosti. Peníze byly důvodem k tomu, že rostl profesionální zájem o tuto činnost.
Začalo se přemýšlet, jaký pes by byl nejlepší v boji proti jinému psovi. Úsilí se zaměřilo na chov psího gladiátora.
Na oba druhy zápasu, dávení krys a psí zápasy, nebyli buldoci právě těmi nejvhodnějšími. Velikost jim zde byla na škodu.
Kohoutí zápasy a zápasy koní
Publikum hučí jako smyslů zbavené a scéna připomíná setkání šílené sekty. Ve vzduchu je krev a smrt.
Aby ne, kohoutí bojovníci s žiletkami na masivních pařátech se v ringu vůbec nešetří. Pro Filipínce jsou něco jako olympionici a jejich zápasy jsou jakýmsi zvráceným svátkem.
Samozřejmě ten kdo prohraje, tak zemře.
Krvavé koňské zápasy jsou lidovou zábavou, pořádanou v Rongshui v jižní Číně. Tradiční souboje se tu konají již téměř 500 let.
Diváci se z daleka sjíždějí na podívanou, při níž se koně vzájemně mrzačí. Zápasy mají řadu odpůrců, ochránci zvířat jsou ale bezmocní.
Historie stafordšírského bulteriéra
V 18.století, někdy kolem roku 1750 byly ve velké oblibě kohoutí a další zvířecí zápasy, včetně zápasů psů s jinými zvířaty a rovněž psů mezi sebou.
Samotné zápasy psů mezi sebou byly legální a na vrcholu popularity mezi rokem 1780 a 1835.
Touha mít „pořádného“ psa šla napříč všemi sociálními skupinami. Od bohaté šlechty přes hostinské, řemeslníky, horníky až po chovatele krys pro zápasy.
Velmi stručně a zjednodušeně lze „bojovou“ historii stafíků rozdělit do tří částí, a to na boj s býky, medvědy či jinými zvířaty, na boj psů navzájem a posléze na likvidaci krys.
Kvalitní pes například zlikvidoval v aréně 100 kusů za pět a půl minuty. Povšimněte si, že nikdy žádný z těchto psů nebyl určen proti lidem.
V době, kdy již tolik oblíbený buldok nevyhovoval pro své zaměření s důrazem pouze na sílu, pociťoval se zejména nedostatek hbitosti a rychlosti psů.
Začali tedy pokusy o křížení psů. Nyní je čas dostat se k postavě, která byla obecně přijata za otce plemene psů pro boj.
Touto postavou je v té době vážený vévoda Hamilton, který byl ve své době na toto odborník.
Psi vévody Hemiltona byli vysoce ceněni, zřídka kdy poraženi, přáním a prestiží ostatních šlechticů bylo mít štěně jeho psů.
Vévoda nebyl jediným kdo buldoky s teriéry křížil. On ale použil své znalosti z chovu dostihových koní.
Pracoval systematicky a zkoušel vzdálené i příbuzenské plemenitby kříženců buldoků s teriéry tak, až se dopracoval k dnes známému výsledku.
Základem těchto psů byl jeho vlastní chov, ve kterém své plemeno vypěstoval někdy kolem roku 1770. Na počátku byl i světlý a rychlý buldok, pocházející též z jeho kennelu.
Tak vznikl jeho bull and terrier. Na přelomu 18.a 19 století byli natolik oblíbení zejména v rodinách střední Anglie, kde žili v prostředí plném lidí a dětí a ve kterém se formovala jejich povaha, že se stali nedílnou součástí jejich životů.
Proč byli kříženi buldoci a teriéři
Buldok zápasící s býkem byl v zásadě spíše pasivní. Měl za úkol se jen zahryznout do nozder býka a nenechat se setřást, mohutné čelisti sevřít pevně jako svěrák a nemilosrdně držet.
Pes pasivní v boji s jiným psem, či krysou nebyl zábavný. Cílem chovu tedy bylo, jak říká Vero Shaw: „získat pro psí zápasy takového psa, jehož morda by se hodila pro kousání a trhání lépe než morda plnokrevného buldoka“.
Musel být aktivní a útočit bez přestání. Buldok s dost vysokým prahem dráždivosti se nehodil do nové úlohy.
Bylo mu třeba dodat trochu „ohně“. V hledání psů více vznětlivých sáhli pitmani především po nejohnivějších ze známých, po teriérech.
Právě teriéři měli všechny ostatní vlastnosti, které pitmani hledali. Především každý norující teriér byl obratný a rychlý, aby obstál při souboji s liškou nebo jezevcem.
Byl nesmírně samostatný, protože pod zemí si musel poradit sám, bez rozkazu a pomoci svého vůdce.
Byl neústupný a nebojácný a co bylo snad nejdůležitější, byl aktivní a srdnatý, zvyklý na boj s větším protivníkem v jeho prostředí na život a na smrt.
V bezprostředních střetnutích s buldoky však neměli teriéři větší šance, chyběla jim hmota a síla.
Dnes již těžko vypátráme, kdo přišel první na nápad zkřížit buldoky s teriéry, avšak ukázal se jako „zásah do černého“.
Křížení se stalo receptem na úspěch a v krátkém čase ovládli tito kříženci ring a zcela z něj vytlačili buldoky.
Zrodil se pes rychlejší, lehčí a o mnoho obratnější než buldok, nazývaný Bull and Terrier, Half and Half, nebo Pit Dog.
Bull and Terrier získal klíčové postavení jako produkt křížení dvou staroanglických plemen psů, který svou naprostou vyvážeností síly, ostrosti a hmoty odpovídal požadavkům, které od psa pitmani požadovali.
Nejčastěji se s buldoky křížili, dnes již vymřelí, rychlí černotřísloví teriéři a staroangličtí bílí teriéři.
Výsledkem byl silný, tvrdý pes s železným zákusem, navíc málo citlivý vůči bolesti.
Tradovalo se, že nejlepší bull and terrier je takový, kterého otec je teriér a matka kříženec teriéra s buldokem.
Základem úspěchu bylo zachovat poměr ¾ krve teriéra a ¼ krve buldoka.
Stafordšírský bulteriér mezi arénou a rodinným životem
Od počátku 20.století začali mezi chovateli stafordů sílit hlasy pro oficiální uznání tohoto plemene.
Pouze tři měsíce po uznání plemene Kennel clubem se v srpnu 1935 konala v Cradley Heath ve West Midlands první oficiální výstava stafordšírských bulteriérů.
Výstavy se zůčastnilo 60 psů a fen. Po celo dobu existence patří staford k nejoblíbenějším teriérským plemenům ve Velké Británii a v součastné době mezi teriéry vede.
Na přelomu 18.a 19 století byli natolik oblíbení zejména v rodinách střední Anglie, kde žili v prostředí plném lidí a dětí a ve kterém se formovala jejich povaha, že se stali nedílnou součástí jejich životů.
A to přispělo ke stále častějším protestům veřejnosti proti zápasům zvířat, a hlavně psů mezi sebou.
Mastifové: od válečných a arénových psů ke strážcům
Římské využití britských psů
Jejich původ je odvozen od velkého, silného psa Lupus Laniger, jehož pozůstatky byly objeveny v pohoří Tibetu z doby neolitu.
Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil do Mezopotámie, Řecka, přes moře do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy.
S ohledem na jejich odvahu, statečnost a nebojácnost v boji se Molossové dělili s človekem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.
V rámci této velké skupiny Molossů patří Anglický mastif mezi nejstarší psí plemena a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat jako dalšího krotkého psího obra.
Na Britské ostrovy se předkové mastifa dostali prostřednictvím Keltů, Féničanů a Anglo-Sasů.
V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou anglických psů bránících britské hradby.
Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali na zápasy v arénách.
Zmínka o tom je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n.l.), který ve svém díle „Kynegetikus" popisuje keltské psy, lámající v aréně býkům vazy.
Mastifové v zápasech a válkách
Zápasy zvířat v arénách se stali oblibou i u britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy.
O původním využívání Mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev.
K nejslavnějším záznamům bojové minulosti Mastila patří bitva u Agincoure v roce 1415 a také zmínka z roku 1500, kdy anglický král Jindřich VIII. Pomohl Karlu V. v boji proti Franceskovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených Mastifů i s doprovodem.
Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb Mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánu v Jižní Americe.
V Severní Americe byli Mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace.
Koncem 16. století se jejich využití přeorientovalo i na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nastali skutečnými loveckými psy.
Proměna role mastifa po zákazech zápasů
I když Mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána.
Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití Mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických.
V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně.
Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl.
Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámejším Psu Baskervilském od A. C. Doyla.
Mastif se díky své náročnosti na výživu nestal „psem mnohých", jak ř íkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení.
Čistá plemenitba anglických mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincoure, je zmínka o feně Sira Peersa of Lyme Hall, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hall Mastifu.
Mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být i neuvěřitelně rychlý a obratný.
Jeho podceňování by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný.
Navzdory tomu je povahově svému pánovi velmi oddaný.
Zákazy zvířecích zápasů v 19. století
Rostoucí odpor veřejnosti
Už v 17. století se na veřejnosti začaly ozývat vlivné společenské hlasy (např. i politik Samuel Pepys), které tuto zvrácenou zábavu odsuzovali.
Až v 18. století se vlna odporu rozrostla a ve společnosti vzrůstaly humanitární názory, které vedly k protestu.
A společnost se začala pomalu formovat a tuto zábavu odsuzovat, až se roku 1835 stal protizákonnou díky schválení zákonu o ochraně zvířat.
Ve 20. letech 19. století se stále častěji ozývaly protesty proti psím i zvířecím zápasům vůbec.
Nabraly na takové síle, že se touto otázkou musel zaobírat i anglický parlament.
Humane Act z roku 1835
Vše vedlo k tomu, že v roce 1835 přijal parlament naprostý zákaz všech zvířecích zápasů.
Uvedením v platnost parlamentem schváleného Zákona o ochraně zvířat Humane Act roku 1835 byly Bull Baiting a Dog Fighting postaveny mimo zákon.
Z velké společenské události se náhle stala pronásledovaná, opovrhovaná a zakázaná činnost.
Byl to svým způsobem vůbec první zákon na ochranu zvířat, který mimo toto zakázal i kupírování uší apod.
Tomu, kdo by v organizování zápasů pokračoval, hrozila vysoká pokuta.
Zákaz se týkal akcí pořádaných v domě, v aréně nebo na kterémkoli místě, kde by zápasili býci, medvědi, psi nebo jiná zvířata.
Na dávení krys se však tento zákaz nevztahoval.
Tyto krutosti byly definitivně zakázány v roce 1853 anglickým parlamentem.
Psí zápasy v moderní době
Nelegální zápasy a sázky
Tato krvavá podívaná se jako jediná udržela do dnešní doby.
V ČR probíhají podobné akce nelegálně v různých garážích a končí smrtí jednoho ze psů.
Zápasy, jak jsem se již zmínila, jsou stále oblíbenou, i když nelegální zábavou. Lidem přináší to, co v dobách starého Říma, Perska nebo Egypta.
Nemalý podíl na tom mají sázky, které jsou jejich součástí.
Pro psy znamenají bolest a smrt na straně jedné a nesmírnou radost na straně druhé, vítězné.
Rozsáhlý případ organizovaných psích zápasů na Slovensku
Do soubojů podle policie nasazovala americké pitbulteriéry, které na zápasy cíleně připravovala.
„Během zápasů byla zvířata nepřetržitě štvána proti sobě, přičemž si navzájem způsobovala vážná poranění, bolest a utrpení.“ uvedla mluvčí prezidia Policie SR Lea Vilhanová.
Bývalý ředitel slovenské enviropolicie Mário Kern popsal výcvik bojových psů jako mimořádně krutý.
„Vybírali jen ty nejagresivnější. Psy učili bojovat na nejmenších zvířatech, na kočkách a menších jedincích,“ dodal Kern.
Organizátoři podle vyšetřovatelů pořádali zápasy na utajovaných místech a zvali pouze prověřenou komunitu lidí.
„Sázelo se, soutěžilo se, sázky se pohybovaly v řádu stovek eur, ale existují i informace o desítkách tisíc eur. Tato trestná činnost přišla z balkánského prostředí,“ doplnil Kern.
Případ souvisí s policejní akcí ANUBIS z května 2024.
Policisté tehdy provedli domovní prohlídky na několika místech v Trnavském, Nitranském a Žilinském kraji.
Během akce zajistili desítky psů, především kříženců pitbulteriéra, informovala slovenská televize Markíza.
Policisté při domovních prohlídkách našli také běžecké pásy pro psy, dřevěné činky, hryzadla, páčidla na otevírání tlamy a steroidy.
Vyšetřování ukázalo, že skupina provozovala nelegální činnost od května 2016 do května 2023.
Organizátoři tak připravovali a pořádali zápasy téměř sedm let, než policie jejich činnost odhalila.
Případ podle policie zasahuje i do dalších evropských zemí.
„Jde o první rozsáhlé vyšetřování organizovaných psích zápasů na Slovensku s mezinárodním přesahem,“ uvedla Vilhanová.
Kriminalisté dál shromažďují důkazy a prověřují další možné vazby mezi obviněnými a organizací zápasů.
„Vyšetřování nadále pokračuje a vzhledem k probíhajícím procesním úkonům není možné poskytnout další podrobnosti,“ dodala Vilhanová.
Za organizování psích zápasů a týrání zvířat hrozí obviněným až pět let vězení.
Proměna společenského pohledu na zvířecí zápasy
Po staletí byly zvířecí zápasy spojovány s oslavami, náboženstvím, politickou mocí, vojenskou přípravou, společenskou prestiží a hazardem.
V některých kulturách však soutěžní hry plnily také funkci rituálu nebo náhrady skutečného konfliktu, aniž by jejich smyslem bylo zvířata záměrně zraňovat.
Historie bojových plemen současně ukazuje, že využití psa se může v průběhu času výrazně proměnit.
Stafordšírský bulteriér byl původně formován prostředím zvířecích zápasů, ale později se stal oblíbeným rodinným psem.
Mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána.
Kemari naopak připomíná, že historické hry nemusely být založeny na vítězství a porážce, ale mohly zdůrazňovat spolupráci, harmonii a estetiku.
Vývoj od veřejných arén k právním zákazům ukazuje, že to, co bylo kdysi považováno za běžnou zábavu, může být později vnímáno jako týrání a trestná činnost.