Jiří Stříbrný, Sparta a kontroverzní kariéra československého politika

Jiří Stříbrný byl československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin a několikanásobný ministr. V letech 1923 až 1928 byl prezidentem fotbalového klubu AC Sparta Praha.

Začínal jako vášnivý řečník a naděje československé politiky - Jiřího Stříbrného měl rád i Tomáš Garrigue Masaryk. A poté, co zabránil vojenskému puči proti vznikající republice, zamířil Stříbrný do pěti československých vlád. Na výsluní ale vydržel jen několik let a politický vaz mu zlomily korupční aféry i spory s Masarykem a Edvardem Benešem.

Jiří Stříbrný: základní životní údaje

Od studentského aktivisty k poslanci Říšské rady

Jiří Stříbrný (14. ledna 1880 Rokycany - 21. ledna 1955 Ilava) byl československý politik, novinář, účastník prvního odboje, jeden z mužů 28. října, majitel bulvárních novin a několikanásobný ministr. Narodil se v Rokycanech Jaroslavu Stříbrnému a byl pokřtěn jménem Ferdinand. Rodina záhy přesídlila do Prahy. Jméno Jiří přijal později.

Vystudoval vyšší průmyslovou školu, kam přestoupil z neúspěšných studií na gymnáziu. Již během svých středoškolských studií se stal politicky aktivním a roku 1897 se zúčastnil zakládajícího sjezdu České strany národně sociální. Následně působil v její mládežnické organizaci a jako redaktor jejích periodik, krom Prahy mimo jiné i v Českých Budějovicích či v rámci krajanského sdružení ve Vídni.

Politikou žil Stříbrný už od svých šestnácti let. Nejprve plamenně řečnil a vychvaloval program národních socialistů, což obnášelo i rvačky s mládežnickými členy konkurenční levicové strany - sociální demokracie. Už v devatenácti letech pracoval jako redaktor a o dva roky později seděl v žaláři za kritiku císaře Františka Josefa.

Ve vězení sepsal své politické postoje a později je vydal v knize Z mého žaláře. Z redakce národně-socialistického deníku České slovo zamířil v roce 1911 do říšského sněmu coby poslanec. Od roku 1911 byl redaktorem Českého slova.

Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady, tedy celostátního parlamentu, kam byl zvolen za okrsek Čechy 06. Usedl do poslanecké frakce Český národně sociální klub. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.

Tam se seznámil s Masarykem, kterému ve vlaku z Vídně do Prahy vyprávěl, jak si chodí na Bílou horu pravidelně připomínat bezpráví páchané na českém národu. Ve Vídni si také změnil jméno: narodil se jako Ferdinand, ovšem v rámci příslibu ruské pravoslavné církve, že ve Vídni postaví Čechům vlastní školu, pokud jich alespoň dva tisíce konvertují, šel příkladem a při křtu přijal jméno Jiří. Ze stavby školy ale nakonec sešlo.

Válka, Thalerhof a domácí odboj

Když začala válka, byl Stříbrný coby člen strany, která hlasitě kritizovala císařství, záhy mobilizován a úřady jej poslaly na frontu. Jako politicky nespolehlivý se ale nikdy nedostal přímo do boje; místo toho putoval po jednotkách, až skončil v internačních táborech určených pro těžké práce a dostal se i do Thalerhofu na úbočí Alp.

V létě 1914 byl i přes své známé protirakouské postoje povolán do armády, v dubnu 1917 byl propuštěn do zálohy. V roce 1917 byl, po obnovení říšské rady, propuštěn a okamžitě se zapojil do domácí odbojové skupiny Maffie.

O krutých podmínkách v Thalerhofu pak promluvil před poslanci ve slavném projevu, ve kterém upozornil na to, jak přistupuje Rakousko-Uhersko k vlastním občanům. Na zasedání ke konci první světové války znovusvolané Říšské rady pronesl velmi ostrý a pro něj riskantní projev proti poměrům v rakouských internačních táborech.

Projev vynesl Stříbrného definitivně na politické výsluní. Ihned po propuštění se zapojil do odbojového hnutí Maffie, skupiny okolo Františka Síse. Zároveň posílil jeho vliv ve straně, z jejíhož vedení se mu podařilo vytlačit aktivistické prorakouské exponenty.

V červenci roku 1918 se pak stal členem Národního výboru, o tři měsíce později, v září 1918, členem Socialistické rady, jež vznikla jako volný koordinační orgán obou velkých českých levicových stran, sociálních demokratů a národních sociálů, nyní přejmenovaných na socialisty.

Stávka a vznik Československa

Stříbrný se zasadil také o zorganizování celonárodní stávky proti neutěšené hospodářské situaci a hladovění obyvatel. K tomu došlo 14. října 1918 a Stříbrný doufal, že republika bude vyhlášena už toho dne. To se sice nestalo, stávka ale připravila půdu pro to, co následovalo o dva týdny později.

Pomáhal organizovat generální stávku 14. října 1918. A když předseda národních socialistů Václav Klofáč, který sehraje ve Stříbrného životním příběhu ještě další roli, odjel koncem měsíce za Edvardem Benešem do Ženevy, byl to Stříbrný, kdo se stal jedním z pěti mužů 28. října.

Zatímco obyvatelé Prahy si ráno 28. října 1918 v deníku Národní politika četli nótu ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které nabízelo Rakousko-Uhersko jednání o míru, Jiří Stříbrný chvátal do Obecního domu. Stejně jako Antonín Švehla, Alois Rašín, Vavro Šrobár a František Soukup vyhodnotil nótu jako kapitulaci Rakouska, a společně začali připravovat vyhlášení republiky.

Stříbrný dostal na starost zajištění pošt, železnic a dopravy. A večer už spolu s ostatními „muži 28. října“ oznamoval, že Češi se svého státu dočkali.

28. října roku 1918 se Stříbrný stal jedním z pěti „mužů 28. října“, kteří se podíleli na vyhlášení samostatného Československa a převzetí moci v Praze. Předseda strany Václav Klofáč byl v té době na jednání se zahraničním exilem v Ženevě.

Spolu s dalšími muži 28. října a členy předsednictva Národního výboru podepsal Provolání o samostatnosti československého státu a příslušný zákon, který formálně přetrhával vazby s monarchií. O den později už pětice mužů převzala moc od rakouského místodržícího Maxe Julia Coudenhoveho.

Jak Stříbrný zabránil vojenskému puči

Ovšem Stříbrného hvězdná chvíle měla teprve přijít: v noci na 30. října dostal zprávu, že rakouští vojáci v Praze vyhlašují stanné právo. To by znamenalo puč proti dva dny staré republice.

Stříbrnému se ale podařilo přesvědčit rakouský velitelský sbor, aby složil zbraně a vzniku republiky nebránil. Revoluce tím skončila a ze Stříbrného se stal jeden z nejmocnějších mužů Československa.

Stříbrný byl na svou roli při vzniku státu pyšný, možná nejvíc z celé pětice. Proto těžce nesl, když se v listopadu vrátil z exilu Masaryk a vyzdvihl roli exilových politiků.

Právě to, zda se za Československo více zasloužil domácí odboj, nebo exil, se později stalo tématem častých pří mezi Stříbrným a Masarykem. Stříbrný se stal záhy ministrem železnic, z postu ale musel už po dvou měsících v roce 1919 odstoupit.

Ký div, že na nás si přitom nikdo ani nevzpomněl. Prozrazuji to, ač snad bych neměl: bylo nám to líto a bylo to tím bolestnější, když za pár minut po vší té slávě museli jsme zasednout ve vedlejší místnosti, abychom učinili všechna opatření k zabezpečení a klidnému vývoji nově zrozeného státu, zatímco ve vedlejším sále to bouřilo pochvalou a slávou.

Ministr v pěti vládách

V prvních letech republiky ale patřil Stříbrný mezi oblíbence prezidenta, který mu dokonce půjčil čtvrt milionu korun na rozjezd podnikání. Když se ale později rozkmotřili, vyžadoval je zpět a Stříbrný půjčku označil za úplatek.

Stříbrného rezignaci tehdy Masaryk ocenil a označil jej za jednoho z nejperspektivnějších československých politiků. Stříbrný se do vysoké politiky vrátil už následujícího roku - a nakonec se stal celkem pětkrát ministrem na resortech pošt a telegrafů, železnic a na národní obraně.

Od 14. listopadu 1918 do 8. července 1919 působil jako první ministr pošt a telegrafů. Potom opakovaně od 8. července 1919 do 17. září 1919, od 25. května 1920 do 15. září 1920 a od 7. října 1922 do 20. července 1925 jako československý ministr železnic. Potom ještě v období 9. prosince 1925 - 18. března 1926 zastával funkci ministra národní obrany.

Stříbrný musel z postu ministra železnic v roce 1919 odstoupit proto, že hrál karty s pokladníkem Městské spořitelny pražské, který kvůli hře zpronevěřil 300 tisíc korun. Zasedal spolu s Rašínem či Švehlou v Pětce, neústavním spolku „moudrých mužů“, kteří kontrolovali parlament i vládu.

Stříbrný a AC Sparta Praha

V letech 1923 až 1928 byl prezidentem fotbalového klubu AC Sparta Praha. Toto období spadalo do doby, kdy současně působil jako jeden z významných představitelů československé politiky a zastával ministerské funkce.

Stříbrného působení ve Spartě zapadalo do širšího obrazu jeho veřejné činnosti: vedle parlamentu, vlády, stranické politiky a novinářství zasahoval také do společenského života první republiky. Jeho jméno tak nebylo spojeno pouze se vznikem státu a politickými spory, ale i s výraznou rolí ve veřejně sledovaném sportovním prostředí.

Spory s Benešem, Masarykem a vlastní stranou

V letech 1920 až 1926 byl místopředsedou ústředního výkonného výboru Československé strany socialistické, působil též jako zástupce této strany v takzvané Pětce, koaličním orgánu hlavních československých vládních sil.

Měl vliv ve stranickém tisku a dokázal zajišťovat financování strany. Již v této době ale postupně rostly jeho spory s dalšími předáky socialistů, zejména v oblasti zahraniční politiky polemizoval s Edvardem Benešem.

Když ale do jeho strany, později známé jako Československá strana národně socialistická, vstoupil Edvard Beneš, se kterým se vzájemně ostře kritizovali, Stříbrného vrcholná politická kariéra se nachýlila. Beneš do strany vstoupil roku 1922 a postupně začal svým vlivem konkurovat Stříbrnému.

U Stříbrného sílil důraz na národní, nacionalistický aspekt strany. Sbližoval se v tomto ohledu s Karlem Kramářem. Národně demokratický tisk ho k nevoli některých socialistických politiků začal veřejně chválit a zastávat se ho.

Marmaggiho aféra a politický pád

Roky 1924 až 1928 znamenaly Stříbrného politický pád. Jako první se objevila tzv. lihová aféra. Jistý milionář Adolf Kabeláč pomáhal lihovarníkům prát peníze - jenže se znal také se socialisty a zvláště se Stříbrným, na kterém kus jeho špatné pověsti ulpěl.

Formálně ale z postu ministra železnic odstoupil Stříbrný až v tzv. Marmaggiho aféře v roce 1925. V souvislosti s připomínkou výročí upálení Jana Husa vyvolal prezident Masaryk diplomatickou roztržku s Vatikánem, který z Prahy stáhl svého nuncia Francesca Marmaggiho.

Diplomatický konflikt se rozhořel mezi Československou republikou a představiteli Vatikánu ve druhé polovině dvacátých let 20. století, v souvislosti s připomínkou památky Jana Husa. Do jejího průběhu se snažili zasáhnout duchovní představitelé Vatikánu. Vláda ale tyto zásahy odmítla.

Významné osobnosti Československa kladly věnce k sochám Jana Husa, a to včetně prezidenta T. G. Masaryka. Prezident navíc namísto státní vlajky nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor. Tento čin ale katolická veřejnost pochopila jako provokaci a odsoudily ho i vatikánské kruhy.

Papežský stolec následně odvolal z Prahy svého nuncia Francesca Marmaggiho. K usmíření s Vatikánem se odhodlal ministr zahraničí Edvard Beneš až na počátku roku 1927, když nechal vyhotovit dokument, který shrnoval všechny dosud nevyřešené otázky mezi státem a církví.

Stříbrný se postavil za Masaryka, přijal za jeho jednání odpovědnost a na post člena vlády rezignoval. Tehdy ještě Masaryk jeho odchodu z vlády litoval.

Oficiálním důvodem jeho rezignace na funkci ministra obrany v roce 1926 byla odpovědnost, kterou převzal za Masarykovo chování během oslav svátku mistra Jana Husa. Ačkoliv již v té době existovaly mezi oběma muži spory o význam domácího a zahraničního odboje za první světové války, Masaryk jeho abdikaci přijal 20. července 1925 s nechutí a po dlouhém zdráhání a v dopise na rozloučenou se nechal slyšet, že se těší na Stříbrného působení v další vládě.

Aféra s předraženým uhlím

V té době se začaly na veřejnost dostávat zprávy o tom, že coby ministr železnic kupoval od svého bratra Františka, majitele dolu, uhlí za přemrštěné ceny. Faktickým důvodem jeho odchodu byla úplatkářská aféra.

Jeho bratr František Stříbrný byl ředitelem Československé diskontní banky a její obchodní společnosti pro prodej uhlí a ministr železnic od něj měl nakupovat předražené uhlí pro státní dráhy. Úplatky měl přijímat nejen sám ministr, ale i jeho strana.

V kauze předraženého uhlí Stříbrný stanul před soudem obviněn z korupce a křivopřísežnictví - a proti němu vystupoval v roli obhájců vedlejších účastníků řízení Jaroslav Stránský, vydavatel prohradních Lidových novin. Stříbrného zase hájil - a nakonec úspěšně - Ladislav Rašín, syn jednoho z mužů 28. října.

Roku 1934 byl Stříbrný definitivně soudně zproštěn podezření z korupce. V roce 1934 byl Stříbrný z tohoto podezření ovšem očištěn. Otevřela se tak možnost pro jeho výraznější roli v československé politice.

Vyloučení ze strany a ztráta mandátu

Stříbrného navíc obvinil jeho stranický kolega Klofáč z toho, že je nemocný syfilitidou, trpí progresivní paralýzou, vede zhýralý život a měl by skončit v blázinci.

V souvislosti s rozkolem se svou stranou vydal brožuru Kdo je vinen, v níž zaútočil na politiku Edvarda Beneše. Podporu veřejnosti ani hlavních politických aktérů ale nezískal a postavil se proti němu i předseda strany Klofáč.

Klofáč si vyžádal, podle Stříbrného jménem Masaryka, stanovisko lékaře Trýba, který o Stříbrného diagnóze veřejně psal, ačkoliv Stříbrného osobně nevyšetřoval. Pozdější vyšetření prokázala, že tuto nemoc nikdy neměl.

Ve stejné době, tedy v roce 1926, byl Stříbrný vyloučen z Československé strany národně socialistické, v níž strávil tři dekády života, a partaj se pod vedením Beneše proměnila v obhájce Masarykových kroků.

Definitivní konec jeho stranické a vládní kariéry nastal v září 1926, kdy se v Brně konal po pádu druhé Švehlovy vlády mimořádný sjezd socialistů, kde byl nejprve změněn název strany na Československá strana národně socialistická a posléze vyloučen Jiří Stříbrný a jeho příznivci. Pro vyloučení hlasovalo 96, proti 42 delegátů.

Na sjezdu zároveň získali převahu Václav Klofáč a Edvard Beneš. O dva roky později přišel Stříbrný také o poslanecký mandát. Poslaneckého mandátu byl zbaven po rozkolu se svou stranou nálezem volebního soudu z 19. května 1928. Místo něj pak do parlamentu nastoupil Otakar Klapka.

Úkorně bral Stříbrný všechno, nejvíce ho ale zasáhlo to, že při oslavách deseti let republiky se jeho jménu historici a pamětníci spíše vyhýbali.

Národní liga a sbližování s fašismem

Po svém vyloučení z národně socialistické strany se Stříbrný odmítl stáhnout z politiky, dokonce po jistou dobu směřoval své jednání k možné revizi výsledků brněnského sjezdu a návratu do strany.

Brzy se ale zaměřil na ustavení vlastní politické strany, která pod různými názvy, nejčastěji známá jako Národní liga, existovala až do roku 1938. Dočasně využil i toho, že zůstával nadále poslancem Národního shromáždění.

Spolu s dalšími lidmi, zejména vyloučenými či dobrovolně odejitými od národních socialistů, založil v květnu 1927 Slovanskou stranu národně socialistickou. Ani nyní se ale nevzdával cíle návratu do své domovské strany, svůj nový politický subjekt tak ustavil jen jako formální sdružení bývalých národních socialistů a nezahájil skutečné budování stranické sítě.

To se změnilo po jeho vyloučení ze sněmovny roku 1928. Začaly přípravy na první sjezd nové strany, která se mezitím přejmenovala na Radikální hnutí - slovanští národní socialisté. Tento název byl pak na sjezdu konaném v dubnu 1929 v Praze změněn na Radikální strana - slovanští socialisté. Stříbrný byl oficiálně zvolen jejím předsedou.

Od roku 1930 nesla název Národní liga a takto je nejvíce známa coby politický směr okolo Jiřího Stříbrného. Programově se definovala jako národní, socialistická, ale nemarxistická. Navazovala na Stříbrného původní národně socialistickou stranu, novinkou bylo přidání slovanského, internacionálního rozměru.

V roce 1928 po nuceném odchodu ze sněmovny definoval Stříbrný stranu jako centristickou. Dokonce mluvil o nahrazení pojmu socialismus pojmem demokratismus. V roce 1929 ale v souvislosti s volební kampaní Stříbrný rétoricky přitvrdil. Vliv na tom měl i nástup mladší generace inspirované fašismem.

Zároveň se objevily informace, že generál Radola Gajda usiluje v čele českých fašistů o státní převrat, a Stříbrný, který se s Gajdou znal, byl obviněn ze sympatií k fašismu, které znepokojily zejména Hrad. Tím se cesty Masaryka a Stříbrného definitivně rozešly.

V roce 1929 se Liga zúčastnila voleb společně s Národní obcí fašistickou ve volebním uskupení pod názvem Liga proti vázaným kandidátním listinám. Šlo o účelovou volební koalici, na které měl předseda NOF Radola Gajda zájem, protože vlivem vnitřních sporů pozice NOF slábly.

Liga proti vázaným kandidátním listinám stavěla svou agitaci na nacionálním šovinismu, kritice politických stran, podporovala plebiscit a přímou demokracii. Stříbrného skupina i NOF si nicméně zachovávaly organizační samostatnost.

Ve volbách Liga proti vázaným kandidátním listinám neuspěla. Získala necelé 1 % hlasů. Poslanecký mandát získali pouze Jiří Stříbrný, Radola Gajda a Karel Pergler. Do Senátu byl za Ligu zvolen Jindřich Trnobranský.

Stříbrný se tak po roce od svého vyloučení z parlamentu do nejvyššího zákonodárného sboru vrátil. Alianci Stříbrného s Gajdou ale oslabovaly vzájemné spory a přetahování členstva. V dubnu 1930 se Stříbrného Národní liga zcela osamostatnila.

Liga se postupně radikalizovala. Na svém sjezdu v lednu roku 1932 přijala program korporativního zřízení, rostla její práce mezi nacionalistickou mládeží a přibližovala se fašistickým názorům. V roce 1933 pořádala Týden boje národní mládeže.

Tiskárna Tempo a bulvární deníky

Už ve svém osudovém roce 1926 založil Stříbrný spolu s bratrem Františkem tiskařskou firmu Tempo. Vydávali bulvární deníky, pornografické listy a neváhali pronajmout rotačky i československým fašistům.

Z tiskárny Tempo se hrnula obvinění Hradu z korupce, lží a politických chyb, zatímco se Stříbrný angažoval ve fašistických stranách, z nichž nejznámější byla Národní liga. Proti mediální kampani Tempa vystupovaly zejména Lidové noviny, které hájily linii Masaryka a posléze i Beneše.

V roce 1929 měl Nedělní list náklad 36 000 výtisků, Pondělní list dokonce 75 000 a Večerní list 81 000. I když byly Stříbrného tiskoviny považovány často za neseriózní bulvár, měly vysokou čtenost a profesionální vedení. Disponovaly sítí zpravodajů domácích i zahraničních.

Ve své době se jednalo o nejprodávanější lidové deníky. První číslo Poledního listu vyšlo 29. listopadu 1926. 19. března 1927 přibyl Večerní list, od ledna 1928 Nedělní list a později během roku 1928 Pondělní list. V roce 1929 se objevil i satirický list Šejdrem.

Se svým bratrem Františkem Stříbrným v roce 1929 založil vlastní vydavatelskou společnost Tempo. Oba bratři v ní disponovali polovinou akcií a Jiří Stříbrný byl předsedou správní rady podniku, odstoupil až roku 1936 z daňových důvodů, v souvislosti s novým zákonem o akciových společnostech.

Tento takzvaný stříbrňácký tisk se profiloval jednoznačně opozičně a kritizoval korupci. V květnu 1933 byla státem zakázána distribuce listu Šejdrem v trafikách, Stříbrný reagoval spuštěním sítě kolportérů, ale ekonomicky to neuspělo a byl proto spuštěn nový satirický časopis Ulice.

V letech 1930-1933 vycházel i týdeník Národní liga, pojatý jako stranická politická revue. Ještě v roce 1938 Stříbrného deníky tvrdily, že je zapotřebí „odbenešit“ republiku.

Od Národního sjednocení k okupaci

Zapojil se také do sporů uvnitř Československé národní demokracie, kde podporoval nacionalistické křídlo okolo Viktora Dyka proti pragmatikům okolo Františka X. Hodáče a o Hodáčovi šířil negativní zprávy.

V této době národní demokraté Karla Kramáře opustili kvůli ekonomickým i zahraničně-politickým neshodám vládní koalici. Pozice obou těchto subjektů se tak sblížily.

V říjnu 1934 se Národní liga spojila společně s Československou národní demokracií a Národní frontou, v jejímž čele stál František Mareš, ve stranu s názvem Národní sjednocení.

V listopadu 1934 se nová platforma představila na veřejné schůzi, na které vystoupil i Jiří Stříbrný. Předsedou Národního sjednocení se v dubnu 1935 stal národní demokrat Karel Kramář a Stříbrný ve straně působil jako jeden ze tří místopředsedů.

To vše ale přestalo ve chvíli, kdy Němci začali republiku okupovat. Stříbrný sice nezastavil své rotačky, z politických témat se ale převážně stáhl a uchýlil se do své vily v Káraném.

S nacisty nikdy nespolupracoval. Protektorátní dobu lze ilustrovat tím, že na jedné straně svého deníku otiskl Stříbrný velký článek, který se věnoval padesátým narozeninám vůdce. A na druhé straně byl článek, který popisoval, jak se muži po padesátce dostávají do velkých fyzických problémů.

Zatčení, soud a vězení

Přesto byl v roce 1946 zatčen a vyslechl si před Národním soudem obžalobu ze zločinů proti republice. Podle historiků se stal nejspíš obětí radikální poválečné atmosféry a posloužil jako symbol toho špatného na československé politice.

A přestože nešlo podle nich o mstu Beneše za léta trvající předválečné útoky, milost prezident Stříbrnému neudělil. Odsouzen byl k doživotnímu vězení.

V něm stihl ještě sepsat své paměti. Kdysi nejmocnější muž Československa Jiří Stříbrný za mřížemi valdické věznice 21. ledna 1955 zemřel.

Jiří Stříbrný: „Byla to senzace. Muž 28. října za zradu na vlastním státě a národě odsouzen k doživotnímu žaláři.“

tags: #jiri #stribrny #libor #vykoupil #sparta