Trenér japonského basketbalu: Torsten Loibl a principy japonského systému

Torsten Loibl patří k trenérům, kteří výrazně ovlivnili moderní japonský basketbal. Do Japonska přišel jako mladý německý kouč, začínal u dětí a školních týmů, později vedl profesionální klub, pracoval pro Japonskou basketbalovou asociaci a podílel se na budování systému rozvoje hráčů, vzdělávání trenérů, scoutingu i reprezentačních výběrů.

Jeho práce ukazuje, že japonský basketbal staví především na disciplíně, dlouhodobé koncepci, rychlosti, přesném provedení a systematickém rozvoji. Zároveň však naráží na omezení, mezi něž patří menší výška hráčů a potřeba hledat rovnováhu mezi přesně nastaveným systémem a kreativitou.

Jak se Torsten Loibl dostal k japonskému basketbalu

„Ale já jsem opravdu svoji první trenérskou licenci získal ještě v Karl-Marx-Stadtu, v tehdejší NDR. Tehdy to ještě nebyl Chemnitz. Hrál jsem basket a chodil na sportovní školu ve Werdau, tam jsem získal sportovní a trenérské vzdělání. V NDR se ale kdysi politicky rozhodlo, že stát bude podporovat jen některé olympijské sporty, a jiné podporovat přestane.

Cílem bylo, aby NDR dosahovala lepších sportovních výsledků než západní Německo, jediným kritériem byly náklady na olympijskou medaili. A tak se v NDR přestal podporovat basketbal, který do té doby byl na opravdu slušné úrovni, mnohem vyšší než třeba házená. Saský ASK Leipzig byl ve své době evropský basketbalový pojem, hrál i čtvrtfinále Poháru vítězů pohárů. Bez podpory už to ale potom s basketem v NDR šlo od desíti k pěti.“

„A já jsem hrál basket. Když padla Berlínská zeď, bylo mi osmnáct. Byl jsem celkem dobrý hráč, ale už jsem v tom věku věděl, že ze mne mistr světa ani olympijský vítěz asi nebude. Tak co s tím? Řekl jsem si, že by ze mne mohl být trenér, a začal jsem se plně věnovat trenérské dráze.

Jako nejmladší trenér v historii jsem ve 23 letech získal i západoněmeckou trenérskou A-licenci. A byl jsem později i první Ossi, Němec z východu, který po sjednocení Německa trénoval společnou německou reprezentaci U17.“

„Už od 23 let jsem byl u dospělého týmu jako profesionální trenér. Bylo to hodně brzy a nebylo to ani dobře, nebylo to úplně zdravé. Všichni moji hráči byli tenkrát starší než já - a víte, co se v profesionálním sportu děje, když má tým tak mladého trenéra!

Měl jsem štěstí, že média byla na mé straně a chránila mne. Asi po čtyřech letech jsem si ale řekl, že musím vypadnout, že musím dělat a zažít něco jiného.“

První cesta do Japonska

„Říkal jsem si, že jít do Ameriky by bylo to pravé - Amerika, nebo Španělsko. A pak jsem jednou otevřel noviny a tam stálo, že v Japonsku hledají basketbalového poradce. Cože, v Japonsku taky hrají basketbal? To jsem nikdy neslyšel, to musí být fakt něco, to by bylo to pravé dobrodružství!

Bylo mi osmadvacet a jako kluk z Karl-Marx-Stadtu se dostat do Japonska? To mi připadalo jako něco neuvěřitelného, asi jako cesta na Měsíc!“

„Ano. Bylo to naprosto neuvěřitelné a komické, musel jsem na japonskou ambasádu do Berlína, rekrutoval mě přímo Jeho Excelence japonský velvyslanec.

Japonci totiž cíleně sháněli někoho z východního Německa, protože západní trenéři se u nich neprosadili. Neuměli se srovnat s jejich kulturou, s jejich hierarchickým pojetím, disciplínou a tím vším okolo. A tak chtěli mermomocí někoho z východního Německa.“

„Naprosto, byla to obrovská výhoda! V Japonsku jsem si připadal jako v nejhlubších dobách NDR. Znáte přece sport a školu NDR - a v Japonsku je to tak pořád!

Učitelé jsou nesmírně přísní, občas přiletí pohlavek, jak jsem to z dřívějška znal. A když člověk nedává pozor, přiletí klidně svazek klíčů. Tohle všechno jsem znal, proto jsem v Japonsku nezažil žádný kulturní šok! Všechno mi to přišlo důvěrně známé.

Kulturní šok místo toho zažiju vždycky, když se sem vrátím, protože v Německu to jde se sportem z kopce. To, co se v Evropě děje s disciplínou či vzděláváním, už dávno není zdravé. Japonci oproti tomu stále považují své tradiční hodnoty za svaté.

Vzdělání má nejvyšší prioritu, učitelé požívají respekt, funguje stále respekt ke starším a zkušenějším, k rodičům.“

Japonská disciplína, hierarchie a týmová kultura

„Takže s japonským pojetím jsem neměl problém. Japonské velvyslanectví to vědělo, chtěli prostě někoho z východního Německa. A s kvalifikací. Všichni, kdo se do té doby o tu pozici ucházeli, kvalifikaci neměli.

A já jsem měl A-licenci, byl jsem profesionální trenér a měl jsem už praxi jako trenér reprezentace. Řekli mi: Jestli ten job chcete, bereme vás! Dva roky jsem v Japonsku sbíral zkušenosti.

Bylo pro mne nesmírně důležité poznat jejich kulturu do hloubky. Pracoval jsem ve školách se samými Japonci, neměl jsem v té době jediného přítele, který by nebyl Japonec, všichni okolo byli Japonci.“

„Začínal jsem úplně od nuly, od dětí, od základních škol. Pak jsem se posouval k dvanáctiletým, třinácti a čtrnáctiletým, ale začal jsem úplně odspodu.

V Německu už jsem měl úspěchy a byl jsem celkem známý, ale v Japonsku jsem se musel vrátit zase úplně na začátek. Ze stovky zpátky na nulu.“

„Na začátku to bylo strašně těžké. Jsem člověk, který si jména i tváře běžně pamatuje velmi dobře, jako trenér je na to člověk zvyklý. Ale v Japonsku to pro mne zpočátku byla jedna velká katastrofa.

V důležitých pozicích jsou všichni Japonci přes padesát, pečlivě upravené černé vlasy, v tmavém obleku a bílé košili, jeden jako druhý. Bylo to strašné.“

„Postupně jsem si zvykl a naučil se je rozeznávat, ale dlouho jsem byl fakt zoufalý.“

„Ne, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy učinil. Ne proto, že se stalo odrazovým můstkem k mé trenérské kariéře, o tom se mi v té době ani nesnilo.

Nikdy by mě nenapadlo, že by pro mne právě Japonsko mohlo znamenat bránu do velkého basketbalu. Ale pro tu životní zkušenost a hodnoty. Nikdy a nikde jsem nezažil takovou úctu k hodnotám jako v Japonsku. Je to neuvěřitelné.“

Od školních týmů k profesionálnímu klubu Toyota

„Byl už jsem čtyři roky zpátky v Německu, trénoval jsem druhou bundesligu v Chemnitzu, když se ozvala prvoligová Toyota. Chtěli evropského trenéra, který by rozuměl Japonsku, ale kolik takových v Evropě bylo?

Pan Toyoda tehdy řekl, že vezme raději trenéra z druhé ligy, který rozumí Japonsku, než prvoligového trenéra, který Japonsko nezná. A tak jsem ten job dostal. Jako druholigový trenér jsem dostal nejlepší trenérský job v Japonsku.“

„Když jsem tam byl, byla Toyota vzorový klub. Vybavení měla lepší než Bayern Mnichov: tréninkový areál s trojitou halou k dispozici 24 hodin denně, vlastní kantýna s kuchaři, plné personální zabezpečení.

Dalo mi víc práce koordinovat podporu celého personálu než přípravu vlastních hráčů. Pochybuji, že nějaký NBA tým má lepší podmínky, než jsme měli v Toyotě.

Získali jsme dva tituly, vyhráli jsme pohár i ligu, a to mi otevřelo dveře. Byl jsem tam dva roky a pak jsem se kvůli rodině vrátil zase do Chemnitzu.

Ale moje práce už byla známá a se jménem a vizitkou Toyoty můžete jít v Japonsku kamkoliv, vždycky vás přijmou.“

Výzva na Hokkaidó

„Začalo mě to lákat. Říkal jsem si, proč ne, možná… V té době můj bývalý hráč Orimo koupil na ostrově Hokkaidó klub, který rok předtím zkrachoval.

Zavolal mi a řekl: ‚Trenére, už jsme spolu jednou titul vyhráli a za nikým jiným nepůjdu. Nemám co nabídnout, ale nechcete přijet trénovat na Hokkaidó? Nemáme peníze ani hráče, nemáme nic. Ale vážím si vás, a kdybyste chtěl, mohli bychom zkusit nějaké hráče sehnat. Vím, že je to celé nesmysl, ale nepřijel byste?‘ A tak jsem mu řekl, že přijedu.“

„Dorazil jsem v polovině srpna, měli jsme všehovšudy jen pět hráčů. V té době už Toyota s plným kádrem dva měsíce trénovala.

Klubový doktor mi pak řekl, že Orimo byl už úplně vyhořelý a měl deprese. Můj příjezd pro něj znamenal druhé jaro. Na poslední chvíli jsme ještě sehnali nějaké hráče.

Vzpomínám si, jak jsme jednou po těžkém dnu seděli večer v Tokiu v baru a Orimo říkal: ‚Trenére, jsem tak rád, že jste tady. Ale bude to těžké, s tímhle nemůžeme vyhrát ani jeden zápas!‘ Řekl jsem mu na to: ‚Orimo, za posledních patnáct let jsem jako trenér měl vždycky víc vítězství než porážek. Nepřijel jsem, abych tu prohrával!‘“

„Vzpomínám, jak na první tiskovce novinář největšího japonského listu Asahi Shimbun vůbec nemohl pochopit, že někdo jde z Toyoty do nejhoršího týmu. Ptal se mě, jak jsem se vůbec do Hokkaida dostal.

Odpověděl jsem mu se smíchem, že Lufthansou 711. Na konci sezony jsme pak ale opravdu měli dvaadvacet vítězství a dvacet porážek. Byl to skutečný zázrak a v Japonsku ten výsledek cenili.“

Budování japonského systému rozvoje hráčů

„Ano, to je pravda. Vybudovat něco od nuly se v Japonsku vysoce cení. Ozval se Japonský basketbalový svaz.“

„Začínal jsem jako sportovní ředitel se zodpovědností za celý program mládeže a zároveň jako associate headcoach pro mužskou reprezentaci, něco jako poradce.

Japonci mi hned chtěli svěřit reprezentaci, ale já jsem to odmítal. Co bych si počal u družstva, když nám chyběla jakákoliv podpůrná struktura?

Přesvědčil jsem je, že nejdřív musíme zapracovat na základní koncepci a začít od mládeže. Japonci třeba nikdy předtím neslyšeli o tréninku koordinace. Ta přitom ve východoněmeckém pojetí sportu byla naprostým základem.“

„Přivedl jsem do Japonska nejlepšího specialistu na koordinaci Dr. Rauchmala z Lipska, vedl tam řadu seminářů. Zcestoval jsem všech 55 japonských prefektur a pořádal v nich workshopy.

Vybudoval jsem celý systém, zavedl nácvik dovedností podle věku. Pak to pomalu začalo fungovat. Když mají systém, jsou Japonci se svou disciplínou skvělí.

Najednou se začali objevovat hráči, jaké v Japonsku předtím nikdo neviděl - až na úroveň NBA! Hráli jsme s týmem U15 turnaj pro sedmnáctileté v Praze, porazili jsme všechny soupeře.

Měli jsme najednou dobré hráče, všichni viděli, že to funguje, a o to větší chuť měli pracovat. Byli opravdu hladoví.“

Reforma federace a rozvoj trenérů

„Je třeba říci, že společenské struktury v Japonsku jsou tradičně hodně rigidní. V basketu jsem na to narážel také.

Byl jsem sportovní ředitel už tři roky, když mi jedna situace hodně pomohla. FIBA suspendovala japonskou federaci, protože v zemi fungovaly současně dvě první ligy, a to podle pravidel FIBA nesmí být.

FIBA tedy ustavila pracovní skupinu, která měla pomoci japonský svaz nově strukturovat, a mne do ní jmenovala jako sportovního ředitele.“

„Bylo to bláznivé. Jako cizinec jsem měl na federaci pracovat proti svým japonským nadřízeným. Pracovní skupinu FIBA vedl prezident Německého basketbalového svazu Ingo Weiss, kterého jsem dobře znal.

Postavil mi k ruce právníka a řekl: ‚Budeš tu dělat, co bude FIBA potřebovat. Jako člen pracovní skupiny budeš zodpovědný za rozvojové programy a budeš tak moci celý systém postavit, jak chceš. Koncepci rozvoje hráčů, vzdělávání trenérů, scouting, systém výběrů, prostě všechno.‘

Najednou jsem všechno, co jsme dřív studovali a dělali v NDR, mohl využít. Byla to nádhera.“

„Chopil jsem se jí. A když suspendace po půl roce skončila, jmenoval mě svaz reprezentačním trenérem.

Bylo to jako výhra v loterii, protože už jsme měli nové struktury, měl jsem na federaci autoritu a mohli jsme rozumně pracovat. Navíc všichni viděli, že program funguje, a měli chuť spolupracovat.

Mládežnické reprezentace byly nejúspěšnější v historii, kvalifikovali jsme se na mistrovství světa, a tak jsem po roce 2017 chtěl skončit. Slíbil jsem to už dopředu rodině, 17 let v Japonsku už stačilo.“

Torsten Loibl a japonský basketbal 3x3

„Tokio dostalo olympiádu a z basketu 3x3 se stal olympijský sport. Japonci řekli, že potřebují sportovního ředitele a hlavního coache, který pro trojkový basket postaví strukturu, program a družstva povede.

Jsi jediný, kdo to může dělat, a máš garantovanou účast na olympiádě, řekli mi. Něco takového se špatně odmítá.“

„Do roku 2020, a do toho přišel covid. A to je strašně špatně, protože v říjnu 2019 jsme vyhráli trojkové mistrovství světa a tu energii jsme si chtěli vzít do Tokia.

Nebýt koronaviru, byl by to perfektní timing. Smetli jsme ve finále mistrovství světa Rusky, které za posledních sedm let v trojkovém basketu neprohrály snad jediné utkání.

Rusky přitom basket umějí a všechny peníze a energii směřují do 3x3, protože si tam slibují větší šance než v pětkovém basketu. Bylo to opravdu pěkné finále.“

Proč je japonský basketbal rychlý

Na turnaji v Nymburce předváděl japonský výběr výrazně rychlý styl hry. Japonský výběr se v útoku prosazoval zejména svou rychlostí v nájezdu do vymezeného území a následným vyhozením na volného hráče buď střílejícím za dva nebo tři body.

Obě dvě družstva Japonsko a Česká republika dávala najevo svou převahu od první čtvrtiny, když využívala svou nejsilnější zbraň - Česko silové pojetí pod košem a Japonsko rychlost a přesnou střelbu dvou hráčů Tanaky a Tominagy.

Vítězem se stal nakonec výběr Japonska, který předváděl neskutečně rychlou hru a ač nejmladší, dokázal všechny své soupeře přehrát především v rychlosti a disciplině.

Jan Slowiak popsal hlavní přednost japonského týmu podobně: „Učit se můžeme z extrémně rychlého přechodu do útoku. Je to cesta, kterou bychom také chtěli jít.“

Japonsko proti Česku: rychlost versus síla

V Nymburce se střetly dva odlišné basketbalové přístupy. Naopak český výběr těžil ze své převahy v podkošovém území, ze kterého často skóroval buď po přihrávce na dlouhého hráče, nebo po následném doskoku střely.

Česká reprezentace vynikala tvrdou hrou v podkošovém prostoru. Japonský tým měl problém s výškou, zatímco čeští hráči byli fyzicky zdatnější a hráli tvrdě.

Torsten Loibl tehdy uvedl: „Je vždy příjemné účastnit se tohoto turnaje, nejenže je turnaj velmi profesionálně organizovaný, ale navíc máme šanci zahrát si proti vyšším a fyzicky zdatnějším hráčům.

Náš tým má problém s výškou, máme mnohem nižší hráče, zatímco Češi mají fyzicky zdatné hráče, kteří hrají tvrdě, a to se mi vždycky na českém basketbalu líbilo. Pro nás bylo skvělou lekcí bojovat proti tomu.“

Podle Loibla se japonský tým díky podobným zápasům zlepšoval především v obraně a doskakování. „Myslím, že jsme se posunuli v doskakování, což bylo jedním z našich úkolů. Nezlepšili jsme se natolik, kolik potřebujeme, abychom byli v top dvojce Asie, ale co se týče obrany a doskoku myslím, že jsme se tu něco naučili.“

Výsledky japonského výběru v Nymburce

První den se zápas mezi BA Nymburk a Japonskem rozhodl už v první čtvrtině. Japonci nasadili rychlost Šinkansenu, přesnou střelbu z trojek a po deseti minutách vedli 36:10.

Zbytek zápasu jsme vyhráli my 51:47. Druhý den přinesl vyrovnané zápasy, které shodně vítěz vyhrál o 10 bodů.

Zápas výborné úrovně se hrál v souboji mezi Japonskem a Českem. Japonský výběr se v útoku prosazoval zejména svou rychlostí v nájezdu do vymezeného území a následným vyhozením na volného hráče buď střílejícím za dva nebo tři body.

Poslední den přinesl dva jednoznačné výsledky, hrály proti sobě totiž první dva týmy proti horším dvěma. Obě dvě družstva Japonsko a Česká republika dávala najevo svou převahu od první čtvrtiny.

Co se mohou čeští trenéři učit z Japonska

Jan Slowiak upozornil, že za japonským výkonem byla dlouhodobá práce trenérů a jasně stanovená koncepce. „Jejich cesta je zajímavá a je vidět dlouhodobá práce trenéra a jasně daná koncepce.

Mohli jsme pozorovat, jak umí pro své hráče vytvořit systémy. My jsme hráli turnaj za syrova na jeden trénink a na velkou vášeň.“

Vít Petrák zdůraznil jinou stránku japonského přístupu: „To je úplně jiná mentalita a disciplina. Co trenéři chtějí, to hráči zahrají.

My se trápíme na základním levelu, abychom TO zahráli, oni řeší, CO zahrát.“

Podle Jana Slowiaka měli japonští hráči v Nymburce také výrazné individuality, které dokázaly proměňovat obtížné střely. Český tým se naopak opíral především o týmový výkon.

Stáž v klubu Mikawa Sea Horses

Stáž v japonském profesionálním klubu Mikawa Sea Horses v rámci projektu Prospect Coaches otevřela českému kondičnímu trenérovi nový pohled na organizaci týmu, jednoduchost tréninku a komunikaci s hráči.

Zkušenost z asijského prostředí mu přinesla konkrétní inspiraci pro práci v českém basketbalu i vlastních projektech a potvrdila, že cesta systematické, promyšlené a přitom jednoduché přípravy je klíčem k dlouhodobému rozvoji hráčů i trenérů.

„V prosinci minulého roku jsem se díky projektu Prospect Coaches České basketbalové federace dostal na observační stáž do Japonska. Možnost jsem získal díky Adamu Petwayovi, který dříve působil v NBA a NCAA a nyní působí právě v Japonsku.

Navštívil jsem tým Mikawa Sea Horses z města Kariya, který hraje nejvyšší japonskou ligu, a měl jsem tak možnost zapojit se do tréninkového procesu profesionálního týmu.

Byl jsem součástí tréninkových jednotek, posilovny, předtréninkových i předzápasových rozcviček a mohl jsem si tak vyzkoušet, jaké metody používají pro přípravu hráčů.“

Organizace profesionálního týmu

„Moje první dojmy byly fascinující. Japonsko je extrémně tradiční země, kde kultura a pravidla mají své pevné místo a jsou velmi vážená.

Basketbalově mě překvapila organizace týmu, kde měl realizační tým 14 členů - trenéry, asistenty, kondiční trenéry, maséry, manažery i překladatele, protože většina hráčů a personálu neumí anglicky.

Díky tomu mohli hlavní trenéři, Američané, komunikovat s týmem efektivně. Nejvíce mě zaujalo, že všechno funguje hladce podle jasného systému a hlavní princip, který si odtamtud odnáším, je jednoduchost - žádné zbytečné komplikace, a jak říkal hlavní trenér Ryan Richman: „Simple is sexy.““

Japonské prostředí podle něj ukazuje, že jednoduchost neznamená povrchnost. „Není to o nejlehčích cvičeních, ale o zaměření se na správné provedení pohybu a postupné budování dovedností - ‚cihla po cihle‘.

U nás máme tendenci věci překomplikovávat, kombinovat hned do jednoho cviku, což zpomaluje učení.“

Komunikace trenérů s hráči

„Velmi mě oslovila komunikace trenérů s hráči během celého tréninku - ptali se, jak se cvičení daří, jak hráči vnímají pohyb, a já si slíbil, že se na tuto stránku chci více zaměřit i ve svém tréninkovém procesu.

Samozřejmě jsem také načerpal řadu praktických zkušeností z basketbalového tréninku přímo na hřišti.“

Stáž ukázala, že komunikace není oddělená od fyzické přípravy, rehabilitace ani plánování sezony. „Získal jsem hlubší porozumění výběru cviků, proč a kdy je zařadit, a také spoustu poznatků do rehabilitace a přípravy, kde se snažíme eliminovat riziko zranění.“

Tréninkové mikrocykly a autonomie hráčů

„Stoprocentně práci s hráči a jejich organizaci zápasového a tréninkového cyklu. Tým má dvoutýdenní mikrocykly - většinou hrají o víkendu a jednou za dva týdny ve středu.

Hráči absolvují tři typy tréninků: Get What You Need, kde si vybírají stanoviště podle potřeb (posilovna, fyzioterapie, střelba, skill training) a poté následuje týmový trénink.

ABC trénink, kde všechny tři stanoviště jsou povinné. Klasický trénink s posilovnou a týmovým tréninkem.

Mladí hráči mají navíc doplňkové posilovny a celý systém je nastaven tak, aby respektoval mentalitu hráčů.“

„Hráči mají pocit, že si část tréninku řídí sami, a trenéři úzce komunikují - například po náročném cestování a zápasech dostali hráči extra dny volna, aby se zotavili.

Tohle propojení fyzické přípravy, autonomie a komunikace je podle mě klíčový prvek jejich úspěchu.“

Individualizace posilovny a práce s detaily

„Velmi mě zaujala i individualizace tréninku v posilovně. Měl jsem možnost konzultovat s Adamem každý jeho trénink - proč zvolil konkrétní cviky, k čemu slouží a jaký výstup od nich očekává.

Na první pohled vše působilo jednoduše, například když bylo vše napsané na tabuli, ale když jsme se dostali do hloubky, všechno dávalo smysl, navazovalo na sebe a mělo svůj účel v celém tréninkovém procesu.“

Práce s mladými hráči v Japonsku

„Odlišný přístup oproti našemu systému je v Japonsku v tom, že mládežnické kluby hrají menší roli, primární jsou školní týmy, které fungují až do věku kolem 17 let.

Profesionální kluby mají vlastní U17 a U19 programy, aby si vychovali své prospekty. Měl jsem možnost být součástí tréninkového kempu reprezentace do 14-15 let, který se koná několikrát do měsíce, a jednou ročně probíhá velký školní turnaj v Tokiu.

Zajímavé je, že kvalita hráčů hodně závisí na velikosti školy - podobně jako u nás závisí kvalita na velikosti města.“

Japonský systém mládeže se výrazně projevil také při zahraničních turnajích. Na další zahraniční zkušenost se vydali hráči CZ ACADEMY, kteří na začátku února strávili týden v japonském hlavním městě Tokiu, kde odehráli během dvou dnů celkem čtyři zápasy s japonskými a korejskými programy U16 a U18 v rámci středoškolských týmů.

Součástí turnaje byla také Elite coaches clinic, které se zúčastnili i čeští trenéři a prostřednictvím workshopů a klinik pod vedením šéfa reprezentačních mužských mládežnických výběrů Torstena Loibla.

Čeští trenéři Robert Landa, Michaela Drtilová, Jan Dvořáček a Martin Vyroubal pracovali společně s vrcholovými trenéry japonské federace.

Turnaj CZ ACADEMY v Tokiu

„Náš trip do Tokya byl spojen s trenérským seminářem, za který byl zodpovědný Torsten Loibl a japonská basketbalová federace. Vše probíhalo podle regulí a nároků na studium trenérské licence FIBA.

Spolu s týmem cestovali další čtyři čeští trenéři a sportovní ředitel české basketbalové federace, Michal Ježdík. Který byl také jedním z lektorů na semináři.

S trenéry jsme se účastnili výborných přednášek a workshopů přímo na palubovce. Všechny přednášky i tréninky byly prezentovány v angličtině, což byla další skvělá zkušenost pro všechny strany.“

Do Japonska odcestovalo pod vedením kouče Pivody jedenáct hráčů ročníku 2008 a jeden hráč ročníku 2007.

Výběr CZ ACADEMY ve dvou utkáních v rámci turnaje zapsal dvě výhry v základní skupině, a to 92:55 proti Susanoo Shimane Magic a 92:75 proti Nagoya Diamond Dolphins.

Tyto dvě výhry znamenaly postup z prvního místa a duel s Rizing Zephyr Fukuoka, který CZ ACADEMY přehrála 77:56 a prohra přišla až ve finále, kdy si Nagoya Diamond Dolphins vybojovali odvetné vítězství 83:70.

Co přináší japonský herní systém hráčům

„Hrálo se podle japonského standardu. Čtyři utkání ve dvou dnech. Před turnajem nám bylo jasné, že tento hrací systém pro nás bude velkou výzvou a zkušeností. Pro hráče i pro trenéry.

Utkaní byla hraná rychle za sebou. Bylo potřeba co nejrychleji zregenerovat. Fyzicky i mentálně. Troufám si tvrdit, že jsme si s touto skutečností dokázali v prvních třech utkáních poradit.

Ve finále nám došly zejména mentální síly. Postrádali jsme soustředěnost a schopnost vymáčknout ze sebe poslední zbytky energie.“

„Hráči čelili tempu a intenzitě na kterou nejsou zvyklí. Na rychlou hru se dokázali adaptovat již v prvním střetnutí.

K tomu byli schopni využívat svou výšku i kilogramy. Hlavně na útočné polovině.

Největší limit byl bohužel tradičně vysoký počet ztrát. Ten byl zapříčiněn agresivní obranou od všech japonských soupeřů.“

„I přesto bych chtěl smeknout před všemi hráči i členy realizačního týmu. Odvedli skvělou práci a v průběhu turnaje se zlepšovali. Což je u našich cest za zahraničními zkušenostmi naše priorita!“

Disciplína a motivace hráčů

„Viděl jsem, že nasazení a motivace jsou na vysoké úrovni - hráči se snaží maximálně zapojit a každé cvičení brát vážně.

Na rozdíl od našich zkušeností mají velkou disciplínu a opravdovou touhu uspět, každý trénink pro ně znamená příležitost zlepšit se a ukázat, co v nich je.“

Vít Petrák podobně popsal rozdíl mezi českými a japonskými hráči: „To je úplně jiná mentalita a disciplina. Co trenéři chtějí, to hráči zahrají.“

Atmosféra a fanoušci

„Velký dojem na mě udělala i fanouškovská kultura. Hodinu a půl před zápasem už byla třetina haly obsazená a fanoušci se aktivně zapojovali - probíhaly soutěže, show, hráči komunikovali s publikem před zápasem i po něm.

To vše vytváří atmosféru, která držela publikum zaujaté od začátku až do konce.“

Podobné zázemí poznali také čeští trenéři a hráči v Tokiu. „Hráli jsme v Yoyogi Areně - jednom z nejtradičnějších míst Japonska. Yoyogi byla arénou a tváří olympijských her v Tokiu v roce 1964.

Náš tým bydlel v centru Tokia ve čtvrti Šibuja, která je známá nejrušnějšími pouličními křižovatkami světa. Měli jsme také možnost trénovat v japonském Národním tréninkovém centru, místě, kde mají povolení trénovat pouze olympijští sportovci,“ popisuje zázemí cesty Loibl.

Japonsko jako vycházející basketbalová velmoc

„Japonsko je v posledních letech nejúspěšnější basketbalovou zemí v Asii, ale také jednou z vycházejících hvězd světového basketbalu.

Japonský ženský národní tým získal stříbrnou medaili na olympijských hrách v Tokiu a oba týmy, ženský i mužský, se kvalifikovaly na olympijské hry v Paříži.

Samotné Japonsko skončilo na 3. místě v pořadí olympijských medailí. Na Dálném východě se máme stále co učit.“

Loibl očekával pokračování česko-japonské spolupráce: „Přeji ČBF a JBA, aby i v budoucnu pokračovaly ve svých výměnných aktivitách a vzájemně se podporovaly při dalším stoupání na vrchol mezinárodního špičkového basketbalu.“

„Pracoval jsem 11 let pro Japonskou basketbalovou asociaci. Moje rozloučení po olympijských hrách v roce 2021 bylo smutným okamžikem pro obě strany.

Od té doby jsem ale s JBA zůstal v kontaktu a vztahy jsou stále výborné. Touto akcí, The B.League Challenge Cup, jsem jen navázal na to, co začalo už dávno, když japonské týmy hrály proti týmům z Česka.

Pro obě strany to vždy byla výborná příležitost ke zlepšení,“ okomentoval dohodu mezi japonskou a českou stranou Torsten Loibl.

Co odlišuje japonský basketbal od evropského

„Co mě nejvíce bavilo na japonské kultuře, je jejich úcta k vlastnímu dědictví. Všechno je pečlivě udržované, čisté a organizované - ulice jsou uklizené, vše má své místo.

Trochu mě překvapila rezervovanost vůči cizincům; respekt k vlastní kultuře někdy přechází až v odstup k ostatním ‚rasám‘.

V basketbalu se mi opět potvrdil princip jednoduchosti. Není to o nejlehčích cvičeních, ale o zaměření se na správné provedení pohybu a postupné budování dovedností - ‚cihla po cihle‘.“

Podle Torstena Loibla mají Němci a Japonci v některých oblastech podobné společenské i sportovní nastavení. „Němci i Japonci jsou si vlastně podobní, a proto si tak dobře rozumějí: tu posedlost, disciplínu a tunelové vidění máme velmi podobné.

My Němci nejsme nijak zvlášť kreativní, a Japonci už vůbec ne. A ve sportu jako basket je kreativita potřeba.“

Vliv japonské zkušenosti na české trenéry

„Tahle zkušenost mě nejvíce posunula v přístupu k tréninku a komunikaci - jak s vedením, tak s hráči.

Díky možnosti nahlédnout do fungování profesionálních klubů jsem získal enormní množství zkušeností, které mohu nyní aplikovat při tvorbě tréninků.

Naučil jsem se dívat na věci jednodušeji, nekomplikovat je, stavět postupně a krok za krokem.

Stejný princip se dá uplatnit i v osobním životě - one step at a time, postupně přidávat a všechno má svůj smysl.“

„Po návratu se můj pohled na trenérskou práci v basketbalu zásadně nezměnil, ale otevřelo mi to oči v mnoha oblastech.

Zároveň mě to utvrdilo v tom, proč jsem si vybral tuto práci jako kondiční trenér basketbalu a že je to přesně ta cesta, kterou chci dlouhodobě dělat a ve které se chci dál rozvíjet.“

Prospect Coaches a mezinárodní vzdělávání trenérů

„Projekt Prospect Coaches hodnotím velmi kladně. Je určen pro mladé trenéry z různých oblastí českého basketbalu - kondiční, mužské, ženské i mládežnické složky.

Měl jsem možnost se do projektu zapojit spolu s naším šéftrenérem Tomášem Bukovcem a jeho přínos je podle mě nedocenitelný.

Díky projektu se můžete dostat na semináře a akce, na které byste se normálně nemohli dostat. Projekt trvá dva roky a já ho nyní absolvují v polovině druhého roku - rozhodně doporučuji každému mladému trenérovi, protože to pro mě byl skutečný game changer.“

„Rozhodně bych tuto zkušenost doporučil dalším trenérům, a to z několika důvodů. Především umožňuje účast na seminářích, kam by se člověk normálně nedostal, nebo by ani nevěděl, že existují, a často jsou navíc rychle vyprodané.

Dále projekt zprostředkovává stáže, jako byla ta moje v Japonsku, kde jsem mohl pracovat s Adamem Petwayem, což je špička ve svém oboru.

A konečně - kontakty, které člověk během projektu získá, ať už s kolegy trenéry, nebo s odborníky, jsou pro mě asi nejcennější částí celé zkušenosti.“

Torsten Loibl a odkaz japonského basketbalu

„Chci, aby si ostatní trenéři a fanoušci uvědomili, jak to v Japonsku funguje, jak vypadá tamní kultura a přístup k basketbalu.

Pokud by si někdo odnesl i motivaci - například že chce dělat trenérskou práci profesionálně a naplno - go for it.

Ať už být součástí projektu Prospect Coaches, nebo vycestovat na zahraniční stáž, rozhodně to stojí za to. I když to vyžaduje čas, úsilí nebo peníze, zkušenosti a poznatky, které si člověk odnese, jsou k nezaplacení.“

tags: #trener #japonsko #basketbal